Srpen 2008

Zalto

3. srpna 2008 v 21:20 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  CHEMIE
Latinský název zlata je aurum , jeho značka je Au. Protonové číslo je 79, a jeho relativní atomová hmotnost je 196,96655. Přibližná elektronegativita 2,54. Teplota tání zlata je 1064,18ºC a teplotu varu 2856ºC. Je to prvek I.B skupiny. Ve sloučeninách se používá oxidační číslo I a III, hustota ryzího zlata je 19,32g*cm³.

Zlato je měkký a ušlechtilý kov žluté barvy ,velmi dobře kujný. Je velmi málo reaktivní a nereaguje ani s kyslíkem ani se sírou. Je odolný vůči hydroxidům i kyselinám a rozpouští se pouze v Lučavce královské, což je název směsi kyseliny dusičné a chlorovodíkové v objemovém poměru 1:3. Rozpouští se také v roztocích kyanidů. Je dobře vodivé, pro teplo i elektřinu.

V přírodě se vyskytuje mezi horninami, obvykle na některých křemenných žilách a dokonce i na mořském dně a v mořské vodě. Získává se např.rýžováním a průmyslově tzv.kyanidovým pochodem z rozemleté rudy. V České republice byla naleziště v Jílovém u Prahy, na Slovensku u Kremnice, v Orlických horách.

Nejběžnějšími sloučeninami jsou
- AuCl3 - chlorid zlatitý
- Au2O3 to je oxid zlatitý,ten vzniká rozpuštěním zlata v Lučavce královské.
- H[AuCl3] to je kyselina Tetrachlorozlatitá, ta vzniká reakcí zlata s kyselinou chlorovodíkovou nasycenou chlorem.

Zlato je známo již od nepaměti, protože člověk je mohl nalézat v řece a dokázalo jej vždy zaujmout. Ve starém Egyptě byly založeny první doly na zlato, objevily se první pokusy o umělou výrobu zlata. V křesťanské Evropě bylo zlato pokládáno za symbol božské a panovnické moci.
Zlato je všeobecně uznávaným platidlem. Ve formě slitin se používá na výrobu různých šperků či ozdobných předmětů. Ve zdravotnictví se používá k výrobě zubních protéz. Dále se používá v elektronice. Sloučeniny zlata obsahují různé množství zlata, jeho obsah se nejčastěji udává v karátech. Čisté zlato má 24 karátů. Nejběžněji se používá 14 karátové zlato, často se používají sloučeniny se stříbrem.

Zlato je vzácný kov. Myslím, že ho bude stále méně. Je dobře tvarovatelné a možná by bylo dobře, kdyby jsme staré zašlé zlaté šperky nechávali renovovat a neplýtvali s ním.
Prvek zlato jsem si vybral,protože se mi líbí a chtěl jsem se o tomto prvku dozvědět více informací.

Informace jsem čerpal z internetu, z encyklopedií " Diderot", Malá česká encyklopedie A-Ž a také z chemických tabulek a Periodické soustavy prvků.

voda

3. srpna 2008 v 21:19 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
Voda-kapalina,se skládá z molekul, které jsou v neustálém neuspořádaném pohybu, vzájemně si vyměňují místo a působí na sebe přitažlivými nebo odpudivými silami.Tyto síly jsou větší než u plynného tělesa a naopak menší než u pevného tělesa.Proto má kapalina některé vlastnosti pevné látky (zachování objemu) a některé vlastnosti jsou naopak shodné s vlastnostmi plynů (tekutost).Kapalné látky se také vyznačují povrchovým napětím,viskozitou,kapilární elevací a kapilární depresí.Teď vám tedy něco o těchto pojmech řeknu.

Objem:
Kapalné těleso si zachovává svůj objem i při velkém stlačováním.Způsobují to odpudivé síly působící mezi molekulami,které zabraňují stlačení kapaliny a ta může přenášet díky své nestlačitelnosti tlak.Této vlastnosti kapalin se s výhodou používá v nejrůznějších hydraulických zařízeních.

Tekutost:
Molekuly kapaliny se vzájemně přitahují, ale jejich vzájemné silové působení je menší než u pevné látky a proto kapalina může téci. Což umožňuje mimo jiné i snadnou dělitelnost kapalného tělesa.Kapalné těleso vždy zaujme tvar podle tvaru nádoby, díky tekutosti.

Kapilární deprese:
Kapilární deprese je jev,způsobený rozdílným silovým působením mezi molekulami kapaliny navzájem a molekulami materiálu nádoby, ve které je kapalina uzavřena.Při kap.depresi jsou přitažlivé síly mezi molekulami kapaliny větší než přitažlivé síly mezi molekulami kapaliny a molekulami nádoby.Okraj kapaliny je v blízkosti stěny nádoby,narozdíl od kapilární elevace (vysvětlím poté),ohnut směrem dolů.

Kapilární elevace (vzlínavost):
Kapilární elevace je jev,způsobený rozdílným silovým působením mezi molekulami vody navzájem a molekulami materiálu nádoby, ve které je kapalina uzavřena.Při kapilární elevaci jsou přitažlivé síly mezi molekulami kapaliny menší než přitažlivé síly mezi molekulami kapaliny a nádoby.Proto je na rozdíl od kapilární deprese (viz výše),okraj kapaliny v blízkosti stěny nádoby ohnut směrem nahoru.

Viskozita:
Viskozita je jev způsobený přitažlivými silami působícími mezi molekulami kapaliny.Čím jsou přitažlivé síly mezi molekulami kapaliny větší tím je také vyšší i viskozita.Při vytékání kapaliny z nádoby klouže horní vrstva molekul po vrstvě spodní a přitom překonává přitažlivé síly.Čím jsou přitažlivé síly větší, tím je vytékání pomalejší a kapalina je viskóznější.Zahříváním kapaliny se její viskozita obvykle snižuje.
Příklad:Voda a olej-Voda má viskozitu poměrně malou,síly působící mezi molekulami vody jsou menší než síly působící mezi molekulami oleje.Proto voda teče mnohem rychleji než olej a také tvoří menší kapky,na rozdíl od oleje.

Povrchové napětí:
Každá molekula se vzájemně přitahuje se sousedními molekulami.Uvnitř kapaliny se vzájemně tyto síly ruší,na povrchu proto působí přitažlivé síly pouze dovnitř do kapaliny a do stran. Povrchové molekuly jsou od sebe vzdáleny o něco více než molekuly uvnitř a to právě tak,aby mezi nimi převládly přitažlivé mezimolekulární síly.Tím vzniká v horní vrstvě molekul kapaliny povrchové napětí.Vlivem povrchového napětí se povrch chová jako pružná blána,která se snaží dát volnému kapalnému tělesu-kapce-tvar s nejmenším objemem-koule.

A tady je fyzik,který se také zabýval kapalinou:
Blaise Pascal
Byl to francouzský fyzik,matematik a také filosof.Zajímal se zejména o hydrostatický tlak a při jeho zkoumání formuloval zákon o rovnoměrném šíření tlaku v kapalině tj. Pascalův zákon. Na jeho počest byla nazvána jednotka tlaku pascal (Pa).

Pascalův zákon:
Působením vnější tlakové síly na volný povrch kapaliny v uzavřené nádobě vznikne ve všech místech kapaliny stejný tlak.

teplota

3. srpna 2008 v 21:18 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
Švédský astronom Anders Celsius stupnici decimalizoval a označil teplotu varu vody 0 ºC,teplotu tuhnutí 100 ºC. Konečně v r.1742 jeho nástupce M Strömer číslování obrátil,a to se vžilo pod názvem Celsiova stupnice. Tím vývoj teploměrné stupnice a termometrie teprve začal. Šlo přitom nejen o nejrůznější technická zdokonalení teploměrů, jež by umožnila měření i daleko za základní body, kdy se teploměrná látka vypaří nebo zmrzne, ale především šlo o interpolaci mezi základními body. Každá látka se totiž roztahuje s rostoucí teplotu jinak; ideálem by ovšem bylo mít stupnici, která by na teploměrné látce vůbec nezávisela.

K ideálnímu řešení byly učiněny tři důležité kroky:
1.Anglický lékař D. Rutherford r. 1805 objevil dusík a přišel s myšlenkou plnit jim teploměry a W. Thompson (lord Kelvin) r. 1848 navrhl používat tlaku plynu (nikoli objemu) k určování teplot. Navíc navrhl posunout počátek teplotní stupnice do tzv. absolutní nuly, tj. na -273,15 ºC = 0 K, kdy objem ideálního plynu by byl nulový.
2.Když Clausius na základě svých formulací základních vět termodynamiky definoval termodynamickou teplotu jako pojem nezávisející na jakékoli látce.
3.A když Boltzmann dokázal vztah mezi Clausiovou termodynamickou teplotou a statistickou teplotou, byla konečně termometrie postavena na pevný teoretický základ.

Dnes známe tyto teploměry:
Plynový teploměr: Teploměr, ve kterém se k měření teploty využívá závislost tlaku plynu na teplotě při stálém objemu plynu, popř. závislost objemu plynu na teplotě při stálém tlaku.
Kapalinový teploměr: Teploměr, ve kterém se k měření teploty využívá teplotní roztažnosti teploměrné kapaliny ( rtuť, líh, apod.).
Bimetalový teploměr: Teploměr, ve kterém se k měření teploty využívá bimetalový (dvojkový) pásek složený ze dvou kovů s různými teplotními součiniteli délkové roztažnosti. Při změně teploty se pásek ohýbá a tento pohyb se přenáší na ručku přístroje.
Odporový teploměr: Teploměr, ve kterém se k měření teploty využívá závislost elektrického odporu vodiče nebo polovodiče na teplotě.
Termoelektrický teploměr: Teploměr, ve kterém se k měření teploty využívá termoelektrický jev (elektrony, které jsou nositeli elektrického proudu se významně podílejí na vedení tepla).
Radiační teploměr: Teploměr určený k měření vysokých teplot založený na zákonech tepelného záření (Planckův zákon, Wienův zákon, Stefanův-Bolcmanův zákon).
Termograf: Přístroj zaznamenávající graficky teplotu sledované soustavy jako funkci času

Světlo

3. srpna 2008 v 21:17 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
Za jasného slunečního dne bychom měli nosit sluneční brýle, protože ostré sluneční světlo poškozuje naše oči.Dívat se přímo do Slence je nebezpečné, sluneční světlo nás oslepuje. Světlo také dovede velmi rychle putovat.Za sekundu urazí 300 000 kilometrů. Jeho paprsky mění směr, musí-li překonávat překážky, jako je například rozhraní dvou různých látek. Tento jev se nazývá lom světelných paprsků.

Oko

3. srpna 2008 v 21:17 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
Mechanismus vzniku obrazu

Oči přeměňují energii viditelného spektra na akční potenciály zrakových nervů. Vlnové délky viditelného spektra leží přibližně mezi 397 a 723 nm. Obrazy předmětů okolního prostředí se promítají na sítnici. Světelné paprsky, které na sítnici dopadají, způsobují vznik biopotenciálů v tyčinkách a čípcích. Takto vzniklé vzruchy se ze sítnice přenášejí do mozkové kůry, kde vyvolávají pocit zrakového vjemu.

Optické principy (zákonitosti)

Světelné paprsky procházející z jednoho prostředí do druhého, která se vzájemně liší svou hustotou, buď se na rozhraní mezi oběma lámou, nebo jsou odráženy zpět (pokud na ně nedopadají přesně pod pravým úhlem). Rovnoběžné paprsky, které dopadají na bikonvexní čočku, lámou se do bodu za čočkou, nazývaného hlavní ohnisko. Tento bod leží na hlavní ose, tj. na přímce spojující středy zakřivení čočky. Vzdálenost mezi čočkou a hlavním ohniskem nazýváme hlavní ohniskovou vzdáleností. Z praktických důvodů považujeme světelné paprsky, které dopadají na čočku z předmětu vzdálenějšího než 6 m, za rovnoběžné. Paprsky z předmětu bližšího se rozbíhají, a proto se lámou do bodu, který je na hlavní ose umístěn dále než hlavní ohnisko. Rozptyl, neboli divergenci, světelných paprsků způsobují bikonkávní čočky.
Čím větší je zakřivení čočky, tím větší je její refrakce, tj. lomná schopnost (optická mohutnost). Optickou lomivost čočky udáváme v dioptriích. Dioptrie je převrácená hodnota hlavní ohniskové vzdálenosti, udávané v metrech. Tak např. čočka s hlavní ohniskovou vzdáleností 0,25 má optickou mohutnost 1/0,25 = 4 dioptrie.

Obraz na sítnici

V oku se světlo láme na přední ploše rohovky a na přední a zadní ploše čočky. Můžeme však znázornit schematicky celý průběh lomu světla, aniž se dopustíme podstatné chyby, nakreslíme-li paprsky světla tak, jako by se lámaly pouze na přední ploše rohovky. Optické centrum oka je na přechodu střední a zadní třetiny čočky, asi 15 mm od sítnice. Je to místo, kterým procházejí světelné paprsky bez refrakce. Všechny ostatní paprsky, jež vstupují do zornice, lámou se do ohniska na sítnici. Známe-li výšku objektu a jeho vzdálenost od pozorovatele, můžeme vypočítat velikost obrazu na sítnici. Optický systém oka vytváří na sítnici obrácený a silně zmenšený obraz vnějšího světa., spojení sítnicových receptorů jsou uspořádána tak, že se všechny převrácené obrazy na sítnici vnímají jako přímé a promítají se do zorného pole na druhé straně, než je stimulovaný úsek sítnice. Tento způsob vnímání je vrozený.

Přívod světla je regulován reakcí zornic, ostrost obrazu akomodací. Na tom se účastní:
- Rohovka (kornea) je přední průhledná část oka bez cévního zásobení, přechází v bíle vyhlížející spojivku. Celková lomivost je neměnná (43 dpt).
- Čočka je bikonvexní, elastická a průhledná vazivová tkáň. Nitrooční tlak udržuje čočku plochou. Lomivost v klidu je 19,1 dpt (zploštělý stav, akomodace na dálku). Čočka s rohovkou, komorovou vodou přední oční komory a sklivcem spoluvytvářejí optický systém oka, nazývaný dioptrický aparát. Oko má několik lomivých povrchů, které jsou uspořádány jako redukované oko v jednoduchý optický systém: přední ohnisková vzdálenost oka ve vzduchu je 17 mm, zadní 23 mm, celková lomivost oka je při akomodaci na dálku (tj. v klidu) 66,7 dpt.
- Duhovka je plochý tkáňový kotouč před čočkou s kulatým otvorem - zornicí (pupilou) uprostřed. Reguluje množství světla dopadajícího do oka. Zornice se zužuje také při akomodaci na blízko: reakce konvergence.
- Ciliární sval obkružuje čočku, jeho kontrakce způsobí, že se čočka, zvláště její přední plocha, silně vyklene: akomodace na blízko (přední a zadní ohnisková vzdálenost se zkracují). Akomodační šíře (maximální vzrůst lomivosti): 14 dpt v 10 letech (blízký bod v 7 cm), 2 dpt v 50 letech, 0,5 dpt v 70 letech (presbyopie vzniká ztrátou elasticity čočky; blízký bod se od oka vzdaluje; ztracená lomivost je kompenzována brýlemi na čtení).
- Sítnice (retina) je zadní vnitřní výstelka oka citlivá na světlo; obsahuje fotoreceptory tyčinky a čípky.

Optické chyby oka

- sférická aberace: V dioptrickém (světlolomném) aparátu jsou okrajové paprsky lomeny silněji než paprsky v blízkosti osy zření. Vzniklá neostrost je zmenšována zúžením zornice (chyběním okrajových paprsků).
- chromatická aberace: Krátkovlnné (modré) světlo je dioptrickým systémem lomeno více než dlouhovlnné (červené). Na červené předměty je při stejných vzdálenostech třeba silněji akomodovat než na modré, tzn. že modré předměty se zdají vzdálenější.
Vady refrakce

Při emetropii nejsou optické vady a paralelní světelné paprsky vstupující do oka mají svoje ohnisko (spojují se) na sítnici. Při ametropii existuje optická vada v jedné nebo v kombinaci dalších forem. Ametropie vznikají, je-li porušen poměr mezi lomivou silou optického systému oka a předozadní délkou oka ať v té, či oné složce, nebo v obou:
- Hypermetropie (dalekozrakost) je nejčastější refrakční vada. Ohnisko leží za sítnicí buď proto, že oční koule (optická osa oka) je příliš krátká, nebo protože refrakční síla oka je příliš malá. Koriguje se konvexními (spojnými, plusovými) čočkami. Člověk trpící touto oční vadou většinou vidí dobře do dálky i do blízka, pokud akomoduje. Při hypermetropii vyššího stupně (7-8 dpt i více) bývá zraková ostrost snížena, oči jsou často tupozraké.
- Při myopii (krátkozrakosti) je obraz zaostřen před sítnicí. Koriguje se konkávními (minusovými, rozptylnými čočkami). Nejčastější krátkozrakost je osová, kdy předozadní osa bulbu je relativně dlouhá. Menší stupeň myopie může být způsoben změnou lomivosti rohovky nebo čočky. Transitorní myopie se vyskytuje někdy při diabetu nebo jako projev lékové alergie.
- Astigmatismus: Nemá-li optický systém oka sféricky zakřivené plochy, ale lomivost se v některých meridiánech různí, vzniká astigmatické deformované, neostré, čárkovité vidění. Nejčastěji je postižena rohovka, někdy také čočka. Totální astigmatismus je kombinací všech astigmatismů. Nerovnoměrnosti určitých ploch se mohou navzájem sumovat nebo rušit. ideální stav dokonalého sférického povrchu lomivých ploch ve skutečnosti v oku neexistuje. Většina očí má nepatrný stupeň fysiologického astigmatismu (0,5 až 0,7 dioptrie), který je vyrovnáván ostatními astigmatismy. Astigmatismus jako refrakční vada je nejčastěji působen nestejným zakřivením rohovky ve dvou meridianech na sebe kolmých. Obvykle je více zakřiven, a tedy lomivější vertikální meridian. Nejčastěji bývá astigmatismus sdružen se sférickými vadami. Někdy je malý rohovkový astigmatismus vyrovnáván čočkovým na emetropii nebo obyčejnou sférickou vadou. Ke korekci se užívají cylindrické čočky. Tyto čočky nemají refrakční sílu v jedné ose a jsou konkávní nebo konvexní v ose na ni kolmé.
- Animezotropie je signifikantní rozdíl mezi refrakčními vadami obou očí (obvykle více než 2 dioptrie). Vyskytuje se ojediněle. Když jsou refrakční vady vykorigovány čočkami, vznikají na sítnici obrázky různé velikosti (aniseikonie), což může vést k obtížím při fúzi, a nebo dokonce k potlačení jednoho z obrázků.
Může to být kombinace všech tří dříve zmíněných vad. Malé rozdíly dioptrií příliš nevadí, u větších přestává binokulární vidění a pacient používá převážně svého lepšího oka, druhé jen trochu pomáhá.
- Presbyopie (vetchozrakost), je hypermetropie vidění do blízka, vzniká s pokračujícím věkem. Je důsledkem fyziologických změn akomodativního mechanismu, kterým se ohnisko očí mění pro objekty v různých vzdálenostech. Začíná od druhého decenia. Hmota čočky se postupně stává méně elastickou, až nakonec nemůže vůbec měnit svůj tvar (akomodovat) jako odpověď na kontrakci ciliálního svalu. Výsledkem je, že pacient není schopen zaostřit na blízko. Většinou ale nepotřebuje korekční brýle (korekci) před čtyřicátým rokem života.
- Dvojí refrakce v témže oku vzniká, je-li čočka částečně posunuta mimo zornici buď vrozeně nebo po traumatu.

- Šilhání (strabismus): Akomodace na blízko je provázena konvergencí os zření, tím je fixovaný předmět stále zobrazován ve fovea centralis (místo nejostřejšího vidění), při hypermetropii vede nevyhnutelně k šilhání, neboť osy zření konvergují již při pohledu do dálky (místo aby zůstaly rovnoběžné). Korekční brýle (resp. kontaktní čočky) zabraňují šilhání. Šilhání je možné i z jiných příčin (např. vrozených; event. operace).
- Šedý zákal je zakalení čočky ve stáří. Užívá se operační řešení; brýle se silnou spojnou čočkou (cca 13 dpt pro akomodaci na dálku) znovu obnovují zrak, během operace je rovněž možná implantace umělé čočky.


Poruchy barvocitu a barvoslepost

červenozelená záměna
- Je to záměna červené a zelené při oslabení citlivosti na červenou (protanomálie), resp. jejího výpadku (protanopie). Barevné spektrum je zkráceno na dlouhovlnném konci. Červenoslepost: záměna červené černou, tmavě šedou, hnědou a rovněž zelenou.
- deuteranomálie, deuteranopie Záměna červené a zelené při oslabení, resp. výpadku citlivosti na zelenou. Prot- a deuteranomálie jsou časté poruchy barvocitu (asi 8% všech mužů, 0,4% všech žen).



žlutomodrá záměna
- Tritanomálie a tritanopie jsou krajně vzácná postižení, záměna žluté a modré. Modrofialový konec barevného spektra je zkrácen: jsou tam jen šedé a černé odstíny.

Různé "-opie" jsou shrnuty jako dichromazie, poněvadž stačí právě jen 2 barvy k popisu všech barev barevného prostoru.

totální barvoslepost
- Achromazie bývá nazývána také (nepřesně) monochromazie. Je to úplný výpadek systému čípků, proto funguje jen skotopické černobílé vidění. Pacient má normální vidění při soumraku (šeru), ve dne se ostrost vidění snižuje na 1/10 díky centrálnímu skotomu. Objevuje se světloplachost díky oslnění jasným denním světlem.




Pozn:
(Konvergence slouží k měření vzdálenosti. Čím blíže je fixovaný bod, tím více konvergují osy zření. Úhel konvergence může být mozkem určen a zhodnocen jako míra po vzdálenost fixovaného bodu.
dpt…dioptrie, jednotka lomivosti)



Prameny: Robert F. Schmidt Memorix - Fyziologie, vydala Scientia Medica r. 1993
Robert Berkow Merck Manual - Kompendium klinické medicíny, vydalo X-Egem, 1996
Willianm F. Ganong Přehled lékařské fysiologie, vydalo Avicenum r. 1976
kolektiv autorů Lékařské repetitorium, vydalo Avicenum r. 1982

Lom světla

3. srpna 2008 v 21:15 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
Optika je část fyziky, která zkoumá podstatu světla a zákonitosti světelných jevů, které vznikají při šíření světla a při vzájemném působení světla a látky.
Zdroje světla jsou za a)přirozené - slunce
b)umělé - žárovka
c)chromatické - např.- bílé světlo (7 barev)
d)monochromatické- laser
Mezi optické přístroje patří například oko, lupa, mikroskop,dalekohled.
Lom neboli refrakce je přechod světla rozhraním dvou optických prostředí, při kterém se paprsek láme. Jinak řečeno lom světla nastane, když světelný paprsek prochází do druhého prostředí.
Jako první zákon lomu vyslovil - a je tudíž i jeho objevitelem - Snellius Willebrodus - vlastním jménem Snell van Rojen Willebrod - který žil od roku 1580 až do 30.10.1626. Byl to nizozemský matematik, přírodovědec, fyzik a astronom, profesor na univerzitě. Zákon lomu vyslovil v roce 1620 a jako první provedl v Holandsku měření délky poledníku.
Snellův zákon lomu zní - Poměr sinu úhlů dopadu a sinu odrazu je roven převrácenému poměru indexů lomů daných dvou prostředí.
K tomuto zákonu dodal Pan Hůl dobrý postřeh, který všichni známe na 100% z praxe a to je, že Hůl do vody ponořená zdá se býti zlomená.
Po třídě jsem vám poslala obrázek, který se vám teď pokusím vysvětlit :
Světlo dopadá na rozhraní do bodu dopadu 0 pod úhlem dopadu Alfa. Rovinu na které se světlo láme, určuje rozhraní, pokud je rovné, popř. tečná rovina k rozhraní v bodě 0, pokud je zakřivené. Kolmice k této tečné rovině se nazývá kolmice dopadu (k). Paprsek dopadajícího světla a kolmice dopadu leží v rovině, kterou nazýváme rovina dopadu. Lomený paprsek směřuje z bodu 0 druhým prostředím pod úhlem lomu Beta a leží v rovině dopadu. I úhel se měří od kolmice dopadu
Matematickým vzorcem vyjádřeno sinus Alfa =v1 =n2
sinus Beta =v2 =n1
N je index lomu a je to poměr rychlosti světla ve vakuu a rychlosti světla v daném prostředí. Pokud porovnáme obě prostředí jedno opticky řidší a jedno opticky hustší. Opticky hustší prostředí je to, které má větší index lomu.

Fotoaparát

3. srpna 2008 v 21:14 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
Historie - Ve 40. letech 19. století William Hendry Fox Talbot zkombinoval světlo, papír, několik málo chemikálií, k tomu přidal dřevěnou krabici a vyrobil fotografii, čímž položil základy dnešního fotografování. Během dalších let byl Talbotem vynalezený postup zdokonalen, a tak lidé na celém světě objevili radost z fotografování. A začali si vyměňovat obrázky koní a dětí.
fotografický přístroj, fotoaparát - opticko-mechanické zařízení umožňující zachytit obraz snímané reality optickou projekcí na fotografickou citlivou vrstvu. Předchůdcem camera obscura. Fotografický přístroj má zpravidla tyto části: objektiv, clona, závěrka se spouští, vlastní těleso. Současné fotografické přístroje jsou obvykle vybaveny i expoziční automatikou a autofokusem.
autofokus, automatické zaostřovací zařízení - automatické zaostřování objektivu fotografického přístroje, filmové kamery, videokamery nebo diaprojektoru.
bleskové zařízení, soustava bleskového světelného zdroje; složena z bleskového zdroje, umístěného v reflektoru, z napáječe a spojovací soustavy pro připojení synchronizačního kontaktu na fotografickém přístroji. Bleskové žárovky se v současnosti nahrazují bleskovými výbojkami. Napáječ (u bleskových žárovek baterie s kondenzátorem) zajišťuje pro bleskovou výbojku napájecí napětí (několik set V) a zapalovací napětí (několik tisíc V). Bleskové zařízení je se synchronizačním kontaktem přístroje spojeno kabelem s konektorem pomocí patního kontaktu (u nasazovacích bleskových zařízení); ateliérové bleskové zařízení je možné spínat i dálkově. Ke spouštění pomocného bleskového zařízení lze využít světelný spínač, reagující na světlo hlavního bleskového zařízení. Základní charakteristikou světelného výkonu bleskového zařízení je tzv. směrné číslo, násobek potřebné clony a vzdálenosti bleskového zařízení od snímaného objektu. Výboje je možné ovládat přerušením proudu bleskové výbojky, což způsobuje zkrácení doby hoření, která bývá jinak nejvýše 1/300 s. Bleskové zařízení se stalo nedílnou součástí fotografických přístrojů; výkonnější typy bleskových zařízení se na fotografické přístroje nasazují, ve fotografických ateliérech se používají výkonné bleskové zařízení s výbojkami v reflektorech.
digitální fotoaparát, druh fotoaparátu; má běžnou optiku, ale místo chemického záznamu na film uchovává obraz v digitální formě ve speciálním typu paměti, jejíž velikost limituje kvalitu a množství současně uchovatelných snímků. Snímky lze bezprostředně převést do počítače např. k vytištění či k dalšímu zpracování
fotogram 1. technika vytváření fotografického obrazu bez fotografického přístroje; obrazový záznam neprůhledných nebo částečně průsvitných předmětů položených na citlivou vrstvu fotografického papíru; 2. geodézie měřičský snímek provedený nezkreslujícím objektivem jako podklad pro situační a výškové plány.
Gaussův objektiv, symetrický objektiv určený původně pro astronomické dalekohledy. Princip jeho konstrukce byl využit k sestrojení původně zcela symetrických fotografických objektivů, složených ze dvou spojných a dvou rozptylných menisků. Gaussův objektiv se stal základem pro sestrojení výkonných světelných objektivů; jeho varianty se dosud používají. Pojmenován po C. F. Gaussovi.
kompaktní fotoaparát, malý fotoaparát s automatickým ostřením, nastavením citlivosti filmu a s vestavěným bleskem.
polarizační filtr s kruhovou polarizací, polarizační filtr nutný u fotografických přístrojů s vnitřním měřením expozice a zaostřováním. Lineárně polarizované světlo by mohlo měnit v důsledku odrazů svou intenzitu. Polarizační filtr s kruhovou polarizací je složen ze dvou částí; první polarizuje světlo lineárně, druhá (čtvrtvlnná destička) mění lineárně polarizované světlo na kruhově polarizované. Viz též polarizátor.
expozice
fotografie osvit - součin intenzity ozáření, jemuž je vystavena fotocitlivá vrstva, a doby, po kterou působí. Jednotkou expozice je luxsekunda;
polaroid fotografický přístroj, který okamžitě poskytuje pozitivní snímky. Nazván podle obchodní značky.
střelofot, speciální kriminalistický fotografický přístroj umožňující fotografovat opticky rozvinutý plášť střely. Užívá se k identifikaci palných zbraní podle vystřelených střel. Nazýván též konversograf
technická kamera, velkoformátový fotografický přístroj dovolující snímat v širokém rozsahu zvětšení i zobrazení perspektivy. Technická kamera dovoluje nastavovat vzájemnou polohu standard s fotografickým materiálem a objektivu, jejich náklony, posuvy i snadnou záměnu objektivů i fotografických materiálů. Technická kamera se používá pro nejnáročnější fotografické práce (snímky architektury, technické snímky, reklamní fotografie ap.) v ateliéru i exteriéru.

SLUNCE

3. srpna 2008 v 21:13 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
SLUNCE
Slunce je hvězda, která vznikla zhruba před 4,6 miliardy let v centru obrovského rotujícího oblaku plynu, z něhož se zrodila i celá sluneční soustava. Je centrem naší sluneční soustavy, kolem něhož obíhá 9 planet (Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, Pluto). Bez něj by naše planeta byla tmavá, studená a žádný život by zde nemohl existovat.

Nehoří však jako obyčejný oheň. V jeho centru jsou teplota a tlak tak vysoké, že atomy plynného vodíku se slučují a vzniká plyn helium. Podobný děj probíhá ve vodíkové pumě a vzniká při něm velké množství energie. Při tomto procesu ztrácí Slunce každou vteřinu 4 miliony tun hmoty. Stáří Slunce je odhadováno na 4,5 miliardy let. Zbývá mu však ještě dalších 6 miliard let života.
Jeho průměr je 109x větší než průměr Země a zabírá více než miliónkrát větší prostor. Jeho teplota se také vymyká všem našim představám. Na povrchu je teplota kolem 6000 °C a uprostřed Slunce je teplota dokonce ještě o 3000 °C větší.
Sluneční skvrny
Na Slunci se téměř vždy nacházejí tmavé skvrny. Jsou to chladnější místa, i když pořád nesmírně žhavá. Každých jedenáct let je Slunce aktivnější a má i více slunečních skvrn. Astronomové se domnívají, že to bude způsobeno magnetismem Slunce.
Erupce a protuberance
Erupce jsou obrovské výbuchy atomových částic Slunce. Když náhodou zasáhnou Zemi, způsobí to nádherný světelný jev. Protuberance jsou obrovské spirály žhavý plynů tryskajících ze Slunce.
Zatmění Sluncenastává v okamžiku, kdy se Měsíc nachází mezi Sluncem a Zemí, tato tři tělesa jsou na jedné přímce a Měsíc se nachází v rovině dráhy Země. Dráha Měsíce je totiž vůči dráze Země skloněna, což je důvodem toho, že k zatmění Slunce dochází jen v některých vzácných okamžicích a ne vždy, kdy je Měsíc v novu. Na Zemi je pozorovatelné v místech, kam dopadá měsíční stín, případně polostín. Délka tohoto stínu závisí na poloměru a na vzájemné vzdálenosti Slunce, Země a Měsíce. V místech, kam dopadá polostín, vzniká zatmění částečné. Tam, kam dopadá stín anebo alespoň jeho vrchol, je zatmění úplné.

Einstein Albert

3. srpna 2008 v 21:13 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
Einstein Albert (1879 - 1955)
Německý fyzik oceněný Nobelovou cenou za fyziku, kterou dostal za vysvětlení fotoelektrické jevu.
  • Autor revoluční teorie relativity
  • V roce 1999 byl zvolen Vědcem století
  • * 14.3.1879
  • 18. 4. 1955
Einstein vyrůstal v Mnichově, kde měli otec se strýcem elektrotechnickou továrnu. Strýc podporoval jeho raný zájem o matematiku a přírodní vědy. Jako chlapec byl Einstein rozvážný až pomalý, ale jeho vědomosti z filozofie, exaktních věd a hudby byli mimořádné. Po gymnaziálních studiích v Mnichově, kratším pobytu v Itálii, kam se rodina přestěhovala, a studiu ve švýcarském Aarau absolvoval roku 1901 učitelský směr oborů matematika a fyzika na polytechnice v Zürichu.
O roku 1902 byl úředníkem patentního úřadu v Bernu. Zde ve volném čase vytvořil práce tvořící základ teorie relativity a kvantové teorie. Od roku 1908 byl docentem v Bernu, v roce 1909 mimořádným profesorem v Zürichu a od roku 1911 řádným profesorem teoretické fyziky na německé univerzitě v Praze. Roku 1912 se vrátil do Zürichu, od roku 1914 byl ředitelem berlínského Fyzikálního ústavu císaře Viléma. Na protest proti německému antisemitismu odešel v roce 1933 do Princestonu v USA, kde působil až do konce života.
Einsteinova speciální teorie relativity, kterou předložil v článku Zür Elektrodynamik bewegter körper (1905) uvedla Maxwellovu teorii elektromagnetismu do souladu s experimentálními výsledky, zvláště amerického fyzika německého původu A. Michelsona (1852-1931) tím, že nahradila koncepci newtonovského času představou relativity současnosti. Právě plné pochopení důsledku pro časoprostorové představy odlišuje Einsteinovu teorii od prací nizozemského fyzika H. Lorentze (1853-1928) a francouzského matematika a fyzika H. Poincarého (1854-1912), kteří se speciální relativitě velmi přiblížili. Roku 1915 teorii rozšířil v obecné teorii relativity, vysvětlující gravitaci zakřivením časoprostoru. Důsledky obou teorií se skvěle potvrdily a podstatně změnily chápání filozofických kategorií prostor a čas, představy kosmologické i další filozofické koncepce. Právem věnovala významná Knižnice žijících filosofů Einsteinovi zahajující svazek (1949).
Einstien v práci o fotoefektu (1905) za kterou obdržel v roce 1921 Nobelovu cenu, vytvořil představu fotonů. V témže rove publikoval teorii Brownova pohybu. Zabýval se teorií měrných tepel pevných látek (1907-11), kvantovou teorií záření (stimulovaná emise, Einsteinovy koeficienty, 1916), kvantové statistice částic s celočíselným spinem (rozdělovací funkce Bose-Einsteinova rozdělení, kondenzace bosonového plynu,1924-25) a dalšími oblastmi fyziky. Ač byl jedním ze zakladatelů kvantové teorie, nepokládal ji za úplně uspokojivou. V závěru života se zabýval především hledáním sjednocené teorie elektromagnetického pole, též ve spolupráci s českým matematikem V. Hlavatým (1884-1969)

Transformátory, generátory, motory

3. srpna 2008 v 21:12 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
Transformátory, generátory, motory
Elektrické stroje nás provázejí na každém kroku:
Generátory nás zásobují elektrickou energií, elektromotory nám šetří práci, a to jak v továrnách, tak i doma.
Transformátory
Elektromagnetické indukce
Mění-li se počet siločar magnetického pole, které protínají vodivou smyčku, indukuje se v ní elektromagnetické napětí (obr1); je-li smyčka uzavřená, bude jí protékat indukovaný proud. Tento jev se nazývá elekromagnetická indukce.
patří též do skupiny elektrických strojů, i když nemají pohyblivé části. Slouží k přeměně napětí, a proto jsou součástí mnoha přístrojů (promítačka, televize). Všechny tyto přístroje využívají jev elektromagnetické indukce, kterou objevil Michael Faraday (1791-1867).
Transformátor
se skládá ze dvou cívek navinutých na společném jádru složeném z izolovaných železných plechů. Proud protékající primárním vinutím vyvolá z železném jádru střídavý magnetický tok. Tento tok indukuje v sekundárním (výstupním) vinutí elektromotorické napětí, ketré je tolikrát větší, než vstupní napětí, kolikrát více má sekundární vinutí závitů, než primární vinutí (obr.2) Ztráty v transformátorech jsou velmi malé /ztráty jsou způsobené ohřevem obou vinutí, indukčními ztrátami v železe jádra a rozptylem magnetického toku vytvořené primárním vinutím/.
Generátory
Při otočení závitu kotvy v magnetickém poli se v něm indukuje střídavý proud. Chceme-li odebírat proud, který nezmění znaménko, musíme sběrný kroužek rozříznout a jeho poloviny odizolovat. Tak vznikne komutátor. Kartáče pak z komutátoru odebírají pulsující stejnosměrný proud. Je-li kotva rozdělena na řadu cívek, které jsou analogicky vyvedeny na komutátor, a jsou-li vývody vzájemně izolovány, odebíráme stejnosměrný a prakticky konstantní proud.
Jsetliže se vyrábí vysoké napětí (u velkých generátorů), je obtížné ho odebírat kartáči z rotoru, protože by docházelo k jiskření a kartáče by se rychle opotřebovaly. Proto se umisťuje kotva přímo do statoru a magnetické pole se vytváří přímo v rotoru, s nímž se také otáčí. Indukované napětí je pak možné pohodlně odebírat ze statoru. Cívky statoru jsou pak většinou tvořeny třemi skupinami, natočenými k sobe o 120°. Z těchto skupin se pak odebírají střídavá napětí posunutá ve svém časovém průběhu o třetinu periody (tzv. třífázový proud)
přeměňují mechanickou práci na elektrickou energii. Jsou také založeny na elektromagnetické indukci, aproto musejí obsahovat dva konstrukční prvky: část vytvářející magnetické pole a část, v níž se indukuje elekrické napětí. U malých generátorů se lze vytvářet magnetické pole stálými magnety, ale u větších strojů musíme používat elekromagnetů s železnými jádry. Tuto část generátoru nazýáme budící vinutí. Druhé části, v níž se napětí indukuje, říkáme kotva. Je tvořena několika cívkami navinutými v drážkách železného válce. Některé generátory mají budící vinutí nepohyblivé a kotva se otáčí, jiné jsou uspořádány opačně. V každém případě má pohyblivá část (tzv. rotor) tvar válce, kterým se mechanicky otáčí. (např. turbínou) uvnitř pevné části (tzv. statoru). Stator přitom kotvu obepíná s co nejmenší mezerou, aby se účinek mag. pole nezeslaboval. Abychom mohli dodávat, nebo odebírat proud z rotoru, je cívka rotoru vyvedena na sběrné kroužky a kontakt zprostředkovávají uhlíkové kartáčky, které uhlíky přitlačují na sběrné kroužky.
Motory
Také generátor jednofázového střídavého proudu (alternátor) může být použitý jako motor, jestliže ho napájíme střídavým proudem. Alternátor má však jednu velkou nevýhodu -sám se nerozbíhá. Když ale rotor mechanicky roztočíme na odpovídající otáčky, bude se dále sám otáčet ve stejném rytmu, jako měnící se pole statoru.. Takové synchronní motory se uplatňují tam, kde je třeba udržovat konstantní otáčky motoru. Je-li však třeba, aby se motor sám rozběhl, musí být vybaven dodatečným zařízením. Pokud motor napájí třífázový střídavý střídavý proud, je situace výhodnější. Ve statorovém vinutí, jež je uspořádáno analogicky k vinutí třífázového generátoru, vytváří tento proud točivé magnetické pole a to má snahu unášet rotor s sebou. V takovém případě můžeme vinutou kotvu rotoru nahradit klecí z hliníkových, nebo měděných tyčí. (tzv. klecové vynutí) a vznikne asynchronní motor (obr.3) Asynchroní motor se sám rozbíhá a otáčí se vždy menšími otáčkami, než je frekvence točivého magnetického pole. Indukční motory nepotřebují kartáče. Jsou napájeny pouze do statoru a také většina motorů používaných v průmyslu je právě tohoto typu.
text k obrázku 1: El. napětí vzniká při vzájemném pohybu magnetu a vodiče. Při pohybu magnetu [1] se mění magnetický tok protínající závity cívky [2] -na cívce vzniká indukované elektromotorické napětí. Čím rychleji se magnet pohybuje, tím vyšší je ind. napětí, a když se magnet zastaví, napětí klesne k nule. Pohybuje-li se magnet podél osy cívky sem a tam, vzniká střídavé napětí, jako ve střídavých generátorech. Indukované napětí je úměrné rychlosti změny magnet. toku a počtu závitů cívky
text k obrázku 2: V transformátoru [A] vytváří vstupní (primární) proud [1] magnetický tok, který protíná i výstupní (sekundární vinutí) [2]. Při změně směru vstupního proudu se rovněž mění mag. tok v sekundární cívce, a tím v ní indukuje napětí. Poměr vstupního a výstupního napětí (V1:V2) = poměru počtu závitů vstupního a výstupního napětí. Jádro transf. je složeno ze vzájemně izolovaných plechů z křemíkové oceli (transformátorový plech) [B], aby nedocházelo k nežádoucímu indukčnímu ohřevu vířivými proudy. Vysokonapěťový transformátor má napětí vydena na mohutné izolátory[C], kteé zabraňuje jiskření, i když transformátory mají vysokou účinnost, je nutno u výkonných tranf. zajistit chlazení
text k obrázku 3: Asynchronní motor (indukční) patří díky své konstrukční jednoduchosti a spolehlivosti k nejužívanějším typům elektrmot. Vinutá kotva jednoduchého stejnosměrného motoru je nahrazena kotvou klecovou, které se také říká kotva na krátko. Na obvodu válce, složeného ze vzájemně izolovaných tenkých plechů z měkké oceli, jsou v drážkách umístěny hliníkové, nebo měděné tyčky, které jsou na obou stranách spojeny silnými prstenci. Střídavý magn. tok indukuje (proto se nazývá indukční motor) v závitech proud a pole statoru na ně působí silami, které kotvu roztočí. Z konstrukčního hlediska je synchronní motor uspořádán tak, aby mezera mezi rotorem a statorem byla co nejmenší.
Transormátor je jednoduché a účinné zařízení na zvyšování, nebo snižování napětí střídavého proudu. Má tři hlavní části. Železné jádro (1) a dále vstupní (primární) vinutí (2) a vinutí výstupní (sekundární) (3), mezi nimiž železné jádro zprostředkovává magn. vazbu. Poměr počtu závitů prim. a sek. vinutí se rovná poměru vstupního a výstupního napětí. Snížení počtu sekundárních závitů vede tedy ke snížení výstupního napětí a zvýšení počtu sek. závitů ke zvýšení výstupního napětí. Jádra mohou mít rozmanité tvary. Transformátory mají často více vinutí, a tedy i více výstupních napětí, nebo jsou cívky navinuty jedna na druhéí (4). Při tranformaci napětí jsou ztráty velmi malé -transformátory pracují s účinností až 99 %.
každý generátor střídavého proudu se dá zároveň použít jako motor napájený stejnosměrným proudem. Místo abychom otáčeli kotvou mechanicky a z kartáčů odebírali indukované napětí, přivádíme napětí na kartáč a kotva se roztočí. Tento jev je úzce spojen s magnetickou indukcí: Síla, která pri otáčení vodičem v magnetickém poli vyvolávala ve vodiči proud, otáčí nyní vodičem, když jím protéká proud dodávaný zvnějšku.

TELEKOMUNIKACE

3. srpna 2008 v 21:10 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
TELEKOMUNIKACE
Dne 25.5. 1844 Američan Samuel Morse seděl u stolu v budově Capitolu ve Washingtnu a poslal historickou zprávu do Baltimoru, vzdáleného 37 ml., která zněla: "Co bůh stvořil". Morse tvořil svůj telegraf 12 let.
Morse však zdaleka nebyl sám, kdo se pokoušel pomocí měděného drátu zkracovat vzdálenosti. Další dva vynálezci W. Cook a Charles Wheatstone, patentovali telegraf v roce 1845. Vznikl tzv. Cook-Wheatstonův telegraf, který i přes svou nespolehlivost byl používán k p. i. mezi želez. stanicemi.
V této době se Amerika rozpínala na západ a tak při pokládání železničních pražců se stavěli sloupy s teleg. dráty. Kolem 1851 existovalo už kolem 50 tel. spol. V r. 1851 zformovalo dvanáct menších společností novou společnost, budoucí gigant telekomunikací v USA -› Western Uninon Co (v době založení obsulohovala přes milión km telg. linek včetně dvou transatlantických kebelů.
Telegraf
Telegraf je jednoduše elekromagnet připojený na baterii přes spínač. Pokud byl spínač
dole -› zap, pokud byl nahoře-› vyp. Při zapnutí proud z baterie protéká přes klíč dolů po drátě až do klapáku na opačném konci linky.
Morseův páskový telegraf
: telegrafista umístil na děrovaný pásek (port-rule) zrníčka kovu. Pásek před posláním umístli pásek do vysílače a otáčením kliky pohyboval páskem dolů po vyhrazené dráze. Při pohybu po dráze se pásek dotýkal kovového kontaktu a kovové kousky na pásku psínaly nebo přerušovaly obvod. Na přijímacím konci pohyboval proud z teleg. linky elektromagnetem nahoru a dolů. Tužka spojená s magnetem zapisovala tečky a čárky na pohybující se papírové pásce, kterou posouval hodinovy mechanismus
Edisonův tiskací telegraf
: Edison, který v mládí pracoval jako telegrafista sestrojil tiskací telegraf, který se používal k přenosu burzovních zpráv.
Telefony
Uvadí se, že A. G. Bell vynalezl telefon, což je sice pracda, ale ne úplná. Telefon totiž fakticky vynalezli dva muži a to nezávisle na sobě. Prvním byl A.G. Bell z Bostonu, který svůj patent přihlásil 14. 2. 1876 a druhým byl Elisha Gray z Chicaga, který patent přihlásil ve stejný den, ale o pár hodin později než Bell.
V dalších letech nabídla W.Union Co. Bellovi za jaho patent $100 000. Bell ale nabídku odmítl, což se ukázalo jako dobrý tah, protože W.Union Co. díky svým dvěma společnostem začala brzy upadat a tak ji po asi 100 letech koupila Bellova společnost AT&T . Western Union začala vytvářet telefoní systémy, aby tak konkurovala AT&T. Bellova spol. výzvu k souboji přijala a výsledkem bylo, že právníci W. Union Co. doporučilo správní radě uzavřiít smlouvu s Bellem. Po vzájemné dohodě W.U. Co. vydala svá práva a patenty na podnikání v oblasati telefonů Bellovi. W.U. Co. také předala svou telefonní síť Bellově společnosti na oplátku za 20% příjmů z pronájmu Bellových patentů. O sto let později zaměstnávala AT&T přes 1 000 000 lidí a byla největší telefonní spleč. na světě. Nadvláda firmy AT&T byla v r. 1984 zrušena soudním nařízením.
• Jeho první návrh využíval membránu spojenou s kovovou tyčinkou, která byla druhým koncem ponořena do nádobky se slabou kyselinou. Když mluvící hovořil do mikrofonu, rozechvívaná membrána přenášel apohyb na tyčinku, která se ve stejném rytmu pohybovalka nahoru a dolů v nádobce s kyselinou a v témže rytmu se měnil el. odpor mezi tyčinkou a dnem nádobky s kyselinou.
• Druhý návrh využíval k transformaci zvuku na el. kmity principu mag. indukce. Místo nadobky s kyselinou používal indukční vysílač membránu spojenou s tyčí ovinutou drátovou cívkou. Zvuk rozkmitával membránu, a tím i tyč uvnitř cívky. Protože ale byl proud naindukovaný ve vodiči cívky velmi slabý, nebylo možné jej použít jako vysílač. Na druhé straně ovšem pracoval indukční telefon jako přijímač -tak dobře, že se dodnes používá jeho princip v telefonních sluchátkách i ve všech možných zařízeních pro reprodukci zvuku.
Bellův kapalinový vysílač
: Všechny telefony se skládájí z vysílače (mikrofónu) a přijímače (sluchátka) a tak Bell vlastní konstrukci vyřešil dvěma způsoby:
Edisonův uhlíkový vysílač
I přes nepřátelství byli Bellovi lidé připraveni přednostně realizovat Edisonův vynález. Poté, co byl roku
1879 uzavřen soudní spor Bell VS Western Union, převzal Bell práva na využití Edisonova vysílače.
:sestrojil T.A. Edison na základě dohody s W.U. Co. Edison objevil, že jistá uhlíková směs mění el. odpor, je-li vystavena měnícímu se mechanickému tlaku. Edison umístil vrstvu této uhlíkové směsi mezi kovovou membránu a kovovou podložku. Zvuk rozkmital membránu , vyvolal střídavý tlak na uhlíkovou vrstvu, a tím střídavý tok elektřiny procházející přes mikrofon.
První telefonní ústředny
Původní telefonní centrály byly vlastně přepojovací panely ručně ovládané telefoním operátorem. Když jste chtěli někomu zavolat , zatočili jste kličkou, která vygenerovala el. proud, který dal signál operátorovi. Aby vás operátor spojil s dotyčnou osobou, vsunul zástrčku z jedné zdířky (v vaší) do druhé zdířky (k volajícímu). -› zdířky pro jednotlivé účastníky + zdířky pro jednotlivá města (meziměstský) hovor. S narůstající popularitou telefonu začalo být ruční přepojování hovoru na přepojovacích panelech neúnosné. V r. 1889 Almon Broen Strowgwer, podnikatel z Kansas City učinil dalši krok z automatizaci telefonního systému. Jeho vynálezy Strowgerův přepínač (telefonní ústředna) a telefon s číselnicí, dovolily volajícímu vytočit číslo na číselnici telefonu a spojit se s požadovaným účastníkem bez zásahu operátora na ústředně.
Původní Bellův telefon používal ke spojení telefoního obvodu pouze jeden vodič a druhý vodič využíval země k uzavření el. obvodu. Tento systém sice šetřil drahé dráty, ale byl citlivý na el. interference a rušení -› 1880 Bell system a i jiné společnosti vyměnily jednolinkové tel. obvody za dvoulinkové. Dvoudrátové obvody se používají dodnes.
První tiskové telegrafy
Morseův telg. otevřel hranice pro elektronickou komunikaci, ale měl i své nedostatky (choulostivost, cena a ruční vyrábění kabelů, kvalifikování oparátoři -/složitst Morseova kódu/ a hlavně neschopnost sdílet jednu linku pro více operátorů). A tak někteří vynálezci včetně Edisona pracovali na na výrobě multiplexního telegrafu, který by umožnil několika telgrafistům sdílet ve st. čase jednu linku. Multiplexování by zvýšovalo účinnost a efektivitu teleg. služeb.
• V r. 1846 předvedl Royal House tiskový telegraf, který měl ale řadu nedostatků (princip byl už na světě, ale konstrukční provedení vyžadovalo na každém konci linky dva operátory, což je dvakrát víc, než obyčejný telegraf). Po něm i něklik dalších vynálezců pracovalo na tisk. telegrafu, ale prvořadý objev v tomto směru udlělal
Francouz Emile Baudot. Ve svém tiskovém telegrafu poprvé použil klávesnici. Telgraf umožnil sdílet st. linku až osmi lidem a nejen to. Baudotův přístroj nepoužíval už Morseův kód. Baudotův standartní pětiprvkový kód posílal po lince pětice impulsů, z nichž každá reprezentovala písmeno abecedy. Přístroj uměl jak šifrovat, tak dešifrovat a tak eliminoval potřebu operátora.
Angličan Donald Murray zdokonalil Baudotův přístroj a prodal práva společnostem W. Union Co. a Western Electric. Murrayovy patenty se staly základem pro dálnopis všeobecně označovaný TTY.
Western Union Co. pak použila technologii dálnopisu k vytvoření nové služby nazvanou telex.
V 30. a 40. letech našeho století bylo vyvinuto několik plánů pro přenos dálnopisových signálů prostřednictvím krátkovlných radiových vln. Bezdrátový dálnopis (RTTY) užíval k simulaci zap./vyp. technologii nazvanou klíčování kmitočtovaným posunem (FSK =frequency shift keying) používanou v klasickém dálnopisu. Technologie spočívá v tom, že signál na jedné frekvenci odpovídá zapnuto a na druhé vypnuto. Vysílání signálů RTTY se dodnes používají v námořnictví a letecké informaci o počasí.
Když na koci min. století zahájila společnost Bell Telephone svou činnost, nebyly k dispozici žádné linky. Jakmile byla podepsána smlouva s telefoním účastníkem polžil Bell novou linku na pozemek tel. účastníka. Nejdříve byly telefonní služby realizované od místa k místu (většinou mezi telefonními stanicemi + lékaři s ordinací). S postupem času ale klientela chtěla telefonovat i s jinými účastníky a tak začala vznikat telefonní síť, jak ji známe dnes.
Kdysi více než 90% kabelů sítí patřilo Bellovu systému -firmě AT&T
Síť Western Unionu
: W. Union Co. zaujímá v historii zvláštní postavení. Jak již bylo řečeno byl prvním světovým telekomunikačním gigantem. Dokončením jejich prvních telegrafních linek ukončila krátkou, ale pestrou historii Ponny expresu (1860-1861). W. Union Co. vznikl spojením dvanácti malých společností.
Telefonní sítě
: Při vytváření prvních telefonních sítí byly použity železné, nebo měděné dráty zavěšené na dřevěných tyčích a byly připojeny pouze na jednu účastnickou linku. Nyní jsou telefonní linky spojovány světelnými vlnovody (jeden světelný kabel tlustý jako lidský vlas může v tomtéž časovém okamžiku přenášet 4032 telefonních hovorů), mikrovlnými rádiemi a satelitními parabolickými anténami (mnoho hovorů, zvláště pak zámořských využívá k přenosu satelitní radiové obvody. Cestu k využívání komunikačních satelitů razily především společnosti AT&T a Western Union). Telefonní ústředny spojují hovory mezi účastníky na st. principu jako přepojovací kabely -meziměstské a dálkové hovory přepojuje směrem k druhé ústředně, která zajišťuje spojení s požadovaným účastníkem.
Spojení počítačů a telefonů
Protože křivka počtu telefonních účastníků nenarůstala lineárně, ale exponenciálně, bylo nutné, přejít na další stupeň modernizace, a to měly zajitit počítače.
Počítače dříve neměly udaleka takovou podobu, jakou mají dnes. ve skutečnosti se dnešním počítačům skoro nepodobavaly a hlavně byly přístupné jenom velmi úzké skupině lidí. Většinou se jednalo o vědce a ti je používali na jeden typ speciálních úloh. Jak se ale počítače stávaly přístupnější většímu a většímu počtu lidí, rozšiřovali se nároky na jeho zrychlování vstupu a výstupu dat a tak se pomalu ale jistě začal rozjíždět počítačový průmysl.
Prvním vstupně /výstupním zařízením, které se dočkalo velkého rozšíření se staly počítače se systémem děrovacích lístků. Data, která byla vkládána do počítače byla připravena na klávesnicovém děrovači. Štítky se pak vkládaly do snímače a kombinace děr byla procesorem převedena na formu, které "počítač rozumněl" (Nevýhody tohoto způsobu zpracování dat nemusím snad ani psát; pro představu informace ze sloupce štítků vysokého půl míle /800m/ by se "vlezly" do harddisku o kapacitě 230 MB)
Dalším krokem vpřed byl interakt. tiskový terminál. Místo ražení dírek byly úhozy směrovány přímo do počítače, odkud byly posílány na tiskový terminál.
Další významný krok učinil svět počítačů stvořením prvního operačního systému, který umožnil chod něklika programů naráz a s pomocí počítačové sítě umožnil interaktivitu dat, kterou ihned začaly využívat letecké společnosti k rezervací letenek a organizování letů).
Uprostřed šedesátých let přišli počítačoví vývojáři s další novinkou: elektronkový monitor, který odstraňoval obrovský hluk tiskových terminálů a zvyšoval rychlost a přehlednost zpracovaných dat.
• Jeden z prvních obrazovkových treminálů byl ADM-3A, který mohl zobrazit 24 řádků po 80-ti znacích
· Děrný štítek
: Byl po mnoho let primitivním prostředkem pro vstup a výstup dat. Štítek byl vyroben z tvrdého papíru a mohl obsahovat 80 inf. znaků -v každém slpupci jeden. Herman Hollerith sestrojil již v roce 1890 podobný stroj na sčítaní hlasů při volbách.
· Cartefone
: V roce 1966 vyvinula texaská společnost přístroj nazvaný Cartefon. Jednalo se přístroj, který uměl připojit obousměrný přijímač na telefoní linku. Cartefon tak umožnil spojení pracovníkům v terénu s kanceláří vlastní firmy. Toto jednoduché zařízení obrátilo naruby obchody společnosti AT&T. Protože "Cartefoňáci" se nemohli připojit na linky Bellova systému, zvolili metodu nazvanou akustická vazba. Přenesli tak zvuk mezi obousměrným rádiem a telefoní linkou.
Abecedy pro přenos informací
Stejně tak jako předtím Morseův kód, představil pětiprvkový dálnopisný kód Emila Baudeta světu rychlejší a efektivnější formu komunikace. Baudotův kód sloužil světu více než 50 let. Úskalím Baudotova kódu bylo to, že nerozlišoval velká a malá písmena a, že pokud chtěl rozlišovat písmena a čísla, musel se požívat tzv. přídavný kód. A proto se v r. 1966 dohodly některé počítačové, telekomunikační a dálnopisové společnosti na vývoji nového kódu, který nahradí Baudetův kód. Výsledkem jejich práce je dodnes používaný ASCII kód (American Standart CodE for Information Interchange -Americký normalizovaný kód pro výměnu informací). ASCII je osmibitový kód, který reprezentuje 128 znaků, aniž by používal doplňující kód.
Zde je pozoruhodné, že firma IBM ASCII nepřijala a vyvinula nový kód EBCDIC (Extendet binary Coded Decimal Coded Decimal Iterchange Code -rozšířeny dvojkový kódovaný desítkový kód). EBCDIC je osmibitový kód rozlišující celkem 256 znaků (výhoda), ale jeho písmena nesjou rozšířena do posloupnosti (nevýhoda)
Protože · Morseúv kód byl vytvořen hlavně pro lidský sluch, který obsahoval datové prvky nestejné délky. Čárka byla třikrát delší než tečka a mezi jednotlivá písmena se vkládala stejná časová perioda. Přijímací operátor tedy mohl rozeznat jedno písmeno od druhého.
Data • Baudotova kódu tvořená pěticemi prvků (dnes tyto prvky nazýváme bity) mají stejnou délku pro každý znak. Protože pět bitů dovoluje vytvořit pouze 32 kombinací Baudotův k´d využívá dvou spec. znaků zvaných FIGS a LTRS, podle nichž přijímací zařízení pozná, zdá má tisknout číslici, nebo písmeno. Tímto zdvojením se dosáhne 64 kódových kombinací. Baudotův kód obsahuje pouze velká písmena abecedy, která nejsou setříděna. Například písmeno A má hodnotu 24, B hodnotu 19 a C hodnotu 14.
Sériové rozhraní RS-232-C
EBCDIC užívá osm datových prvků, které reprezentují 256 znaků a symbolů, z nichž 63 je rezervováno pro kontrolní fce. V tété tabulce má a hodnotu 193, b hodnotu 194 a C hodnotu 195. Avšak EBCDIC netvoří tak jak znaky ASCII uspořádanou posloupnost.
ASCII vylepšilo Baudotův systém několika způsoby. K reprezentaci každého znaku používá sedm znakových prvků (bitů), což reprezentuje 128 kombinací: 32 znaků je rezervováno pro speciální znak a 96 znaků je použito pro písmena A-Z (malá i velká), interpunkční znaménka a číslice. ASCII znaky jsou abecedně uspořádány: například písmeno A má hodnotu 65, B hodnotu 66, C honotu 67 a tak dále.
Komunikace úplně prvních elktronických zařízení (telegraf a dálnopis) byla založena na zapínání a vypínání elektrického napětí v elektrickém obvodu.
Dnešní velmi rychlá zařízení pro výměnu dat pracují na úplně stejném principu - zapnuto /vypnuto, ale ve vlastním telekomunikačním obvodu bylo dosaženo mnoho zdokonalení.
Sdružení elektronického průmyslu (EIA -Electronics Industries Associations) se snažilo vytvořit standart, který by zajistil a definoval způsob elektrické signalizace a charakteristiky kabelového připojení sériového portu. V roce 1969 vytvořila EIA Recommended Standart (RC), číslo 232, verze C, neboli RS-232C, dnes nejrozšířenějí typ komunikačního obvodu. Tento standart definuje dva typy sériového zapojení jeden pro terminály -DTE (Data Terminal Equipment) a jedno pro komunikační zařízení, neboli DCE (Data Communications Equipment). Zařízení DTE se obvykle spojuje se zařízením DCE. Spojení RS-232C používá 25-ti vývodový konektor se zástrčkou DTE na konci a zásuvkou DCE na začátku.
Modem Bell 103
V se v 50. letech rozšířilo používání počítačů, vznikla potřeba spojení počítačů a terminalů přes telefonní linky. Společnost AT&T vyrobila modem Bell 103. Modem (jehož název vznikl ze začátků slov modulátor a demdulátor) mění impulsy digit. počítače zapnuto /vypnuto na analogové signály, které mohou být přenášeny pomocí telefonních linek. Modem Bell 103 pracuje rychlostí 300 bitů /sec (dnes 57600 bitů /sec; -› 192× více).
Modem Bell 103 používá dva páry tónů, které representují stavy zapnuto /vypnuto v datové lince RS+232C. Modem používá jeden pár tónů k vysílání signálů do telef. linky a druhý pár k přijímání z telefoní linky. Data pak posílá přepínáním mezi dvěma tóny v každém páru. Při vysílání dat používá modem přepínání frekvence mezi 1070 a 1270 Hz, při přijímání přepíná frekvence 2025 až 2225 Hz.

Tepelný motor

3. srpna 2008 v 21:09 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
Co je to vlastně motor? Strohá definice by mohla znít takto: hnací stroj umožňující přeměnu určitého druhu přiváděné energie na energii mechanickou. Podle základních konstrukčních znaků se motory dělí na pístové(spalovací motory),vznětové,zážehové a parní motory, rotační (parní a vodní turbína většina elektromotorů) a reaktivní (proudové motory, raketové motory). Podle druhu přiváděné energie se motory dělí na tepelné (parní a plynová turbína, spalovací motory), hydraulické (vodní turbíny, hydromotory), elektrické (elektromotory), pneumatické.
Dnes nejrozšířenějším typem motoru je motor s vnitřním spalováním paliva, u něhož se tepelná energie uvolňuje přímo v pracovním prostoru motoru. Spálením paliva dochází k rozpínání plynů, které tlačí na píst ve válci a uvádějí ho do pohybu. Přímočarý vratný pohyb pístu se převádí klikovým mechanismem na rotační pohyb klikové hřídele, jenž pohání kola. Podle druhu paliva rozeznáváme motory benzínové, plynové a naftové.
Spalovací motor vznikl v 19. století jako výsledek snahy inženýrů o nalezení náhrady za parní energii
Vznětové motory
Vynálezcem je Rudolf Diesel Nápad mu vnukla tzv. malajská trubice, což je vlastně dobře těsnící trubička s pístem na jejímž dně je hořlavá látka. Stlačením pístu vzniká v trubici velký tlak a vzduch se rychle zahřeje natolik, že se látka na dně vznítí. Takovému jevu se říká kompresní zapalování.
Princip vznětového motoru:
Do stlačeného rozžhaveného vzduchu se vstříkne hořlavá směs, která se okamžitě zapálí. Pak následuje vypuštění zplodin a nasátí nového vzduchu, který se opět stlačí.
Diesel si nechal svůj vynález patentovat a zakrátko ohromně zbohatl. Jako palivo zkoušel olej na svícení nebo uhelný prach, prostě levné zdroje. Každá hořlavá látka se vznítí při takovém tlaku a teplotě. Nakonec nejlepší výsledky zaznamenal u nafty a tak se s malými obměnami používá až dodnes.
První velkou podporou pro dieselové motory se stala továrna na výrobu kamionů a těžkých dopravních strojů značky MAN, která sídlí v Ausburgu v Německu. Obrovská přednost dieselových motorů spočívá v jejich nejlepší tažné síle v nízkých otáčkách, což je velmi výhodné pro přepravu těžkého nákladu na velké vzdálenosti. Další neméně velká výhoda dieselových motorů je v jejich účinnosti. Pro porovnání motory, kterými byly moháněny vlaky do té doby měly účinnost okolo 10%. Rudolf Diesel počítal s tím, že jeho motory budou využívat palivo na 73 %, bohužel to byly jen teorie a přání. V době svého vynalezení měly diesely účinnost okolo 20 %, dnes je to dokonce až 40 %.Pro zajímavost:
V Grande Motori, továrně na dieselové motory v italském Terstu se vyrábí třípatrová monstra, tzv. katedrály, které mají až 50-ti procentní účinnost! Ty však mají při dvoutaktním osmiválci výkon 24.000 koňských sil a jejich rozměry se pohybují asi okolo 40 m na délku, 8 m na výšku a 10 m na šířku. Uvědomme si, jak obrovské musely být rozměry pístů, když výše uvedená čísla byla jen rozměry silného pláště. Také výbuchy, které uvnitř probíhaly asi nebyly žádnou legrací. A spotřeba jakbysmet.
Zážehové motory
Rozlišujeme je na dvoutaktní a čtyřtaktní. Počet dob ne vždy závisí na počtu válců, neboť například u Wartburgu můžeme najít motor s třemi válci, který pracuje na dvě doby. Je to nešťastné řešení protože tento motor je méně ekonomický a ekologický než jeho čtyřválcoví kolegové, kteří většinou pracují ve svých čtyřech dobách. Můžeme však také narazit na jednoválec (např. motorové pily roku 1926 vynalezena Andreasem Stihlem., sekačky,…) nebo také šesti, osmi, dvanácti, šestnácti a dokonce i čtyřiadvacetiválec. Válce vždy pracují na čtyři doby a jen si mezi sebou rozdělí čas, takže například u čtyřiadvacetiválce se nachází vždy šest pístů v jedné fázi najednou.
Jako palivo zde poslouží benzin. U čtyřtaktů je benzin bez příměsí, ale v benzinu pro dvoutakty musí být obsaženo olovo.
Po druhé světové válce se začal dvoutaktní motor ve velkém vyrábět ve finančně zruinovaném Německu, kde se za čas díky němu opět zvedla ekonomická situace. Začali jej montovat do legendárních Trabantů. Jen tak pro zajímavost na rozebrání Trabantu potřebujeme dohromady pět klíčů, motor vyndáme za 20 minut a lehce ho uzvedneme v rukou.
Parní motor
Parní stroj je jedním z vynálezů, který významně ovlivnil vývoj průmyslu a civilizace. Devatenácté století je nazýváno stoletím páry, ale první parní stroje se objevili už ve století osmnáctém.
První průmyslově využitelný parní stroj postavil anglický vynálezce Thomas Newcomen (1663-1729) roku 1712. Práce na jeho konstrukce trvala deset let. Tento stroj byl určen pro vysávání vody ze zatopených uhelných dolů ve střední Anglii.
Pára z kotle vstoupila do válce a vytlačila píst nahoru. Přívod páry se pak uzavřel a do válce vstřikovaná studená voda způsobila kondenzaci páry. Vytvořil se tak podtlak a atmosférický tlak stlačil píst zpátky dolů. Pohyb pístu se pomocí ojnice přenášel na vahadlo, které svými kyvy rozpohybovalo čerpadlo. Vzduch a sražená voda se z válce odváděla trubkou.
Parní turbína
V parním stroji pára pohybuje pístem a pomocí ojnice a klikové hřídele je takto vzniklá energie převáděna na samotný mechanismus. Část energie se tudíž spotřebovala k pohonu těchto součástí. Mnohem efektivnější by ale bylo, kdyby tlak páry mohl otáčet koly bezprostředně, podobně jako dopadající voda roztáčí mlýnská kola. Potíž byla však v tom, že kola musela mít stálou vysokou rychlost, aby měl parní stroj dobrý výkon.
Tento problém vyřešil vynález parní turbíny z roku 1884, na které se podíleli Angličan Charles Parsons a Švéd C.G.Laval Zkonstruovali soustavu kol s lopatkami, na něž dopadá pára a roztáčí je. Kola vzdálenější od zdroje páry jsou větší a kola, která jsou zdroji páry bližší, jsou menší. Potřebné rychlosti dosahuje pára expanzí v zúženém průtokovém průřezu. Tlak a teplota páry při expanzi stejně jako u parního stroje klesají a pára se ochlazuje.
Už první parní turbína se otáčela rychlostí 18 000 otáček za minutu a další typy byly ještě výkonnější. Parní turbíny byly mnohem účinější než parní stroje a jejich provoz byl levnější, což je předurčilo k rozsáhlému použití. Nahradili parní stroje v lodní dopravě a dodnes zůstává pára pohánějící turbíny důležitým prvkem při výrobě elektrické energie.
Proudový motor
Reaktivní motor vyvozující tažnou sílu reakčním účinkem zplodin hoření a vzduchu, které tryskají ze spalovací turbíny. Její výkon je využit k pohonu ventilátorů, dmychadla a kompresoru, jež vhánějí vzduch do spalovací komory. Tyto motory mají obrovskou sílu, výkon a účinnost, ale také spotřebu a jsou veliké a hlučné. A právě pro tyto záporné vlastnosti se naprosto nehodí k pozemním účelům (velké nádrže, tlumení), na druhé straně jsou však tím nejlepším dosud známým řešením pro leteckou dopravu, zejména civilní, kde je nejdůležitějším požadavkem bezpečnost. Prvními proudovými letadly byly anglický Gloster Meteor, americký Shooting Star a německý Messerschmitt. Původně jednoproudé motory jsou v současnosti nahrazovány výkonnějšími, účinějšími a méně hlučnějšími motory dvouproudými.
Jedněmi z nejproslulejších výrobců nejen leteckých proudových motorů jsou i německá automobilka BMW a tradiční britský výrobce luxusních automobilů Rolls-Royce.

Raketový motor
Startující raketa se po startu hned neodlepí od země, což je dáno tím, že tah raketových motorů přemáhá zpočátku hlavně hmotnost stroje. Protože se však nádrže na palivo se stoupáním rakety odlehčují, můžeme vidět, jak postupně nabírá rychlost. Její rychlost se stále zvětšuje až dosáhne rychlosti nutné k překonání zemské přitažlivosti. Rakety musí mít motory pracující i ve vzduchoprázdnu. Tyto motory jsou proto založeny na jiném principu než reaktivní motory letadel, které potřebují atmosferický kyslík. Rakety tedy nemají jen zásoby paliva, ale také zásoby kyslíku většinou v tekuté formě, který se skladuje při velmi nízkých teplotách. Zásoby kyslíku účinkují jako zápalná směs. Palivo a zápalná směs se nazývají propergoly-raketová paliva. Jsou-li pevné, znamená to, že jde o směs připravenou již před použitím, jsou-li tekuté, veze si je raketa v oddělených zásobnících. Moderní rakety mají většinou raketové motory na kapalné palivo, které se dá lépe ovládat než tuhá paliva. Palivem je často letecký benzín. Motory na pevné palivo se používají u pomocných raketových motorů, které se po dosažení potřebné rychlosti odhazují.
Dva startovací motory ( SRB - solid rocket booster ) slouží jako hlavní pohon pro start raketoplánu z rampy až do výšky 45,7 km. Tyto dva SRB vybavené výkyvnými tryskami nesou celou váhu družicového stupně a externí nádrže. Každý SRB unese maximální váhu 1500 tun a vyvíjí tak při vzletu tah 11,8 MN. Jsou zapnuty při vzletu teprve několik sekund potom, co je zajištěn pohon SSME motorů. Doba jejich funkce činí 120 s, poté se oddělí od raketoplánu a na padácích se bezpečně snášejí do moře, odkud jsou vyloveny a připraveny k dalšímu použití. Jsou to první motory poháněny pevnou látkou určeny k opětnému použití a jsou také největšími motory svého druhu. Každý má délku 45,46 m a průměr 3,71 m.Součástí každého SRB jsou motor, struktůra, separační systémy ( výbušné šrouby, které oddělují po 120 s SRB od externího tanku ), operační letové systémy, sestupové bezpečnostní padáky, pyrotechnika a pohonné vektorové kontrolní systémy.Jeden SRB bez paliva váží cca 90 T, palivo samotné 500T , což znamená, že SRB, který je připravenk odletu váží 590 tun. SRB používají jako palivo TPH ( polybutadienakrylát-hliník-chloristan amonný ). Palivo je ve tvaru 11-ti cípé hvězdy, která se proměnuje ve dva osekané kužele. Tato sestava dodává raketoplánu velmi vysoký pohon při startu a po 50-ti sekundách se redukuje na třetinu, aby se vozidlo vyvarovalo nadměrnému namáhání během maximálního přetížení.

Parní stroj

3. srpna 2008 v 21:08 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
První fungující parní stroj postavil v roce 1712 Thomas Newcomen a byl původně určen pro vysávání vody z dolů ve střední Anglii. Práce na jeho konstrukci mu zabrala deset let. Newcomenův parní stroj roku 1784 výrazně zdokonalil James Watt - mimo jiné se značně zvýšil jeho výkon, což znamenalo jeho velké rozšíření v nejrůznějších průmyslových odvětvích. První parní lokomotivu sestrojil roku 1815 George Stevenson, ta v roce 1825 vezla vlak o hmotnosi 30 tun ze Stocktonu do Darlingtonu a dosahovala rychlosti až 6.5 km/h při stoupání.

Parní stroj pracuje na následujícím principu: Hořením paliva vzniká teplo, které přeměňuje vodu na vodní páru. Pomocí vstupních orgánů je potom touto párou plněn parní válec. Následuje tzv. expanze páry - pára koná práci (hýbe pístem) a zároveň klesá její tlak a teplota. Poté následuje tzv. výfuk páry otevřením výstupních orgánů na druhé straně válce. Po vstupu páry z vstupních orgánů umístěných na druhé straně válce a zpětném pohybu pístu se pára vytlačuje, část páry se však ve válci ponechává a opět se stlačuje (komprese), aby se stěny válce před plněním čerstvou párou opět ohřály.

V parním stroji pára pohybuje pístem a pomocí ojnice a klikové hřídele je takto vzniklá enrgie převáděna ke kolům. Část energie se tudíž spotřebuje k pohonu těchto součástí. Mnohem efektivnější by ale bylo, kdyby tlak páry mohl otáčet koly bezprostředně, podobně jako dopadající voda roztáčí mlýnská kola. Potíž byla však v tom, že kola musela mít stálou vysokou rychlost, aby měl parní stroj dobrý výkon. Tento problém se dlouho nedařilo vyřešit, až roku 1884 sestrojili Angličan Parsons spolu se Švédem Lavalem první parní turbínu.

V tomto roce byla vyvinuta nová technologie výroby oceli, jejímž výsledkem byla tvrzená ocel. Parsons s Lavalem z ní zkonstruovali soustavu kol s lopatkami, na něž dopadá pára a roztáčí je. Kola vzdálenější od zdroje páry jsou větší a kola, která jsou zdroji páry bližší, jsou menší. Potřebné rychlosti dosahuje pára expanzí v zúženém průtokovém průřezu. Tlak a teplota páry při expanzi stejně jako u parního stroje klesají a pára se ochlazuje.

Už první parní turbína se otáčela rychlostí 18 000 otáček za minutu a další typy byly ještě výkonnější. Parní turbíny byly mnohem účinější než parní stroje a jejich provoz byl levnější, což je předurčilo k rozsáhlému použití, například k pohonu lodí. Parsons však zamýšlel tyto turbíny pro výrobu elektřiny, a tak sám zkonstruoval dynamo, které mohlo být poháněno stejně vysokou rychlostí jako jeho turbíny. Tyto turbíny jsou dodnes v celém světě jedním z hlavních zdrojů elektrické energie.

Dalekohled

3. srpna 2008 v 21:06 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  FYZIKA
Dalekohled je optický přístroj vynalezen na počátku 17. století sloužící k pozorování vzdálených předmětů. První dalekohled vůbec, byl vytvořen holandským výrobcem brýlí Hansem Lippersheyem, který při prohlížení dvou čoček zcela náhodně objevil jejich zvětšovací schopnost. Jeho dalekohled však nebyl příliš výkonný a jeho objevu se nepřikládala velká váha.
Za skutečného objevitele zvětšovacího přístroje je považován italský fyzik, astronom a matematik, Galileo Galilei. Ten stejně jako Lippershey použil k zvětšování dvou čoček. Každý dalekohled těchto parametrů, tedy ve kterém jsou použity jen čočky, se nazývá refraktor. Tento termín vychází z principu lomu světla na skle, tedy refrakce. Galilei použil ve svém dalekohledu soustavu jedné spojky a jedné rozptylky. Spojku použil jako objektiv a umístil ji dopředu dalekohledu. Druhá čočka se nazývá okulár a tedy v Galileiho dalekohledu jej představovala rozptylka. Takto sestavený přístroj vytvářel vzpřímený, 33 krát zvětšený obraz. Galilei tento dalekohled používal především k astronomickým pozorováním.
Ke stejným účelům vyrobil svůj dalekohled také německý astronom Johannes Kepler. Na rozdíl od Itala však použil dvou spojek. Objektiv vytváří obraz v ohnisku mezi nimi a druhá spojka okulár, tento obraz zvětšuje. Takto vytvořený obraz je však převrácený. Nehodí se tedy pro běžné pozemní pozorování. Je určen výhradně k astronomickým účelům.
Dalekohledy určené k pozemskému pozorování se nazývají terestrické. I z refraktoru je možno přidáním třetí čočky vytvořit dalekohled tohoto typu.
Největší refraktore na Zemi se nachází v Yerkesově observatoři ve Wisconsinu. Je přes 18 metrů dlouhý a jeho objektiv měří 1 metr.
Hlavní nevýhodou prvních refraktorů spočívala v tom, že byl obraz na okrajích zbarven. Tato tzv. barevná vada vzniká tím, že při průchodu bílého světla čočkou nastává kromě lomu také rozklad jako na optickém hranolu. Tuto vadu lze odstranit a dnešní refraktory používají soustavu čoček, které již zmiňovanou vadu nemají.
Delší pozorování dalekohledem je pro jedno oko značně únavné. Proto se používají dalekohledy pro obě oči - tzv. binokulární dalekohledy. Nejrozšířenější dalekohled tohoto typu se nazývá triedr. Je složen ze dvou Keplerových dalekohledů. Obraz do vzpřímené polohy převrací dvojice hranolů. Díky nim je také možné rapidně zkrátit vzdálenost mezi oběmi čočkami.
Divadelní kukátko nebo jednoduché polní dalekohledy se skládají ze dvou dalekohledů Galileova typu. Jejich zvětšovací schopnost je značně malá.
V dnešní době je zvětšovací schopnost čočkových dalekohledů nedostatečná, jejich obraz je nezřetelný a málo ostrý a kromě toho je výroba velkých čoček značně komplikovaná a nákladná. Proto se používají tzv. reflektory, což jsou dalekohledy zrcadlové.
První dalekohled tohoto typu vyrobil roku 1668 Isaac Newton. V jeho dalekohledu světlo přicházelo otevřeným tubusem a dopadalo na kulové zrcadlo umístěné dole. Zrcadlo odráželo světlo zpět do tubusu na rovinné zrcadlo, které bylo nastaveno pod takovým úhlem, aby se paprsky odrazily ke straně tubusu, kde dopadaly na zvětšovací spojku. U Newtonova dalekohledu vznikal velmi ostrý obraz bez barevné vady.
O něco později zdokonalil Newtonův dalekohled Cassegrain. V jeho dalekohledu je použito míst zrcadla rovinného zrcadlo vypuklé, které odráží paprsky do mezery v zrcadle dutém, která se společně se spojkou nachází na zadní straně tubusu.
V astronomii se používají reflektory obrovských rozměrů, které jsou schopny odrazit i velmi malé množství světla, které vyzařují hvězdy, které jsou od Země velmi vzdálené. Největší reflektor je umístěn v observatoři Zelenčukskaja na Kavkazu. Jeho zrcadlo má průměr 6 metrů. Je vyrobeno ze skla potaženého tenkou vrstvou hliníku, aby se zvýšila jeho schopnost reflexe. Lze jej používat jako dalekohled Newtonův a rovněž Cassegrainův.

živočišná buňka

3. srpna 2008 v 21:04 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  PŘÍRODOPIS
Tato buňka je eukaryotická ,stejně jako buňka rostlinná Liší se však od ní biochemickou aktivitou,což je způsob výživy.Živočišným buňkám chybí celulózní buněčná stěna a během diferenciace se nezvětšují.Svůj tvar mění jen podle vykonávané práce.Živočišné buňky bývají zpravidla velmi malé)do 20 mikrometrů).Živočišné buňky mívají zpravidla jen jedno jádro,ale jsou i výjimky u buňky jaterní a u buňky chrupavek,kde můžou mít i dvě jádra(makronukleus a mikronukleus).Buňky,které odbourávají kostní tkáň (osteoklasty) mají až 100 jader. V živočišných tkáních známe i mnohojaderné útvary,které vznikají buď dělením jádra,přičemž se nedělí cytoplazma-plasmodium,nebo splynutí více buněk v jediný útvar-syncytium což je srdeční tkáň.Není výjimkou,že např.červené krvinky člověka jsou bezjaderné.Velikost jádra se určuje podle typu buňky.Jádro je většinou uloženo v centru buňky.Výjimky tvoří pouze buňky v nichž se hromadí rezervní látky.
Jádro-euokaryotické buňky je zřetelně ohraničeno od okolní cytoplazmy.NA povrchu jádra je dvojitá biomembrána-blána jaderná.ve vnitřku je polotekutá hmota karyoplazma,v níž se nacházejí chromozony)vláknité útvary),které obsahují deoxyribonukleovou kyselinu DNA,která je nositelka dědičných vlastností.V jádře se nachází několik jadérek.Kromě jádra mezi membránové organely patří:

Mitochondrie,což jsou tyčinkovité až vláknité úvary.V buňce jich bývá několik set.Mají dvě biomembrány.Tady se uskutečňuje buněčné dýchání.Energie,která se uvolňuje při dýchání zabezpečuje životní děje v buňce.

Endoplazmatické retikulum je membránový systém.NA některé jeho membrány jsou připojeny ribozómy a je místem syntézy buněčných bílkovin.

Goldiho systém je soustava plochých měchýřků ve kterých se uskutečňují biochemické reakce upravující látky dopravované sem z hrubého a z hladkého endoplazmatického retikula v malých váčcích.V živočišných buňkách se takto zpracovávají bílkoviny,lipidy a steroidy.
Lyzozomy jsou měchýřky tvořené biomembránou,uzavírající enzymy.
Centrioly,části živočišné buňky.Rozpůlí se a každá míří k pólu (mitosa meiosa )

Cytoplazma je polotekutá hmota ,která vyplňuje obsah buňky.

Svaly

3. srpna 2008 v 21:04 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  PŘÍRODOPIS
Sval (mys, musculus). Kosterní sval je složený převážně z příčně pruhované svalové tkáně. Další tkáně podílející se na jeho stavbě- vazivo, nervové tkáně a cévy. Základní jednotkou této svaloviny je svalové vlákno. Smrštění svalu- kontrakce je vyvoláno nervovým podnětem. Uvolnění svalu je relaxace. Každý sval je i při tzv. klidu ve stavu určitého klidového napětí, kterému říkáme svalový tonus. Svalová vlákna jsou uložena do svazků a ke skeletu (kostře) se připojují pomocí šlach. Ke své činnosti potřebují svaly velké množství kyslíku v klidu asi 9 l, při námaze až 90 l/hod, při námaze se sval vlastně dusí a pracuje na tzv. kyslíkový dluh. Hromadí se ve svalech odpadové produkty (především kyselina mléčná), které navazují pocit únavy a bolesti. Během odpočinku se kyslíkový dluh likviduje. Hlavním energetickým zdrojem pro svaly jsou cukry jejichž štěpením se uvolňuje energie a teplo.

dýchání

3. srpna 2008 v 21:03 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  PŘÍRODOPIS
dýchání

Dýchací systém zajišťuje příjem kyslíku z atmosféry a výdej CO2 do atmosféry. Jedná se o trvalý děj, který začíná s prvním vdechem novorozence a končí smrtí jedince. Přívod kyslíku do organismu nelze přerušit na dobu delší než několik minut bez závažných následků, neboť zásoby O2, které má organismus k dispozici po přerušení jeho přívodu, nejsou velké. Člověk si existenci nepatrných zásob kyslíku vůbec neuvědomuje. Stálý přívod kyslíku do organismu je zajišťován zcela automaticky. Převážná část O2 přijatého do organismu se spotřebuje k získávání energie z různých substrátů přijímaných v potravě. Menší část se spotřebuje při biochemických reakcích, při nichž je O2 použit k syntéze některých látek. Rozlišujeme 2 formy dýchání: zevní a vnitřní.
Zevním dýcháním rozumíme výměnu O2 a CO2 mezi krví a okolním vzduchem, ke které dochází v plicích.
Vnitřním dýcháním pak rozumíme výměnu O2 a CO2 mezi krví a tkáněmi. O2 přijatý krví v plicích se z ní uvolňuje v tkáních a naopak, v tkáních se krev sytí CO2 a ten se z ní uvolňuje v plicích.
Dýchací systém se skládá z přívodních dýchacích cest a z vlastního dýchacího orgánu, jímž jsou plíce.
Nerespirační funkce dýchacího systému: formování zvukových projevů řeči, přispívá k ochraně a obraně organismu před vniknutím škodlivin(kašel, kýchání, reflexní zástava dechu)+ pomocný mechanismus při termoregulaci, defekaci a mikci.

Pokožka

3. srpna 2008 v 21:02 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  PŘÍRODOPIS
Pokožka je jedním z nejdůležitějších tělesných orgánů. Protože je od přírody sušší než pokožka obličeje, je méně chráněna před nepříznivými vlivy jako např. neustálý kontakt s oblečením, chlorovaná voda, čistící prostředky. Není-li pokožka správně ošetřována, ztrácí pružnost, vysušuje se a často je drsná a olupuje se. Aby mohla dýchat a byla připravena na působení tělové kosmetiky, potřebuje stejně jako pleť obličeje pravidelnou denní očistu. Pro zdravou hygienu těla platí důležité pravidlo, a sice používat co nejméně čistících prostředků a omezit jejich kontakt s kůží. Při každodenním sprchování či koupeli úplně stačí, použijete-li mýdlo jen tam, kde se kůže nejvíce potí (podpaží, intimní místa, nohy). Zbývající části omyjete jen teplou vodou.
Nejnápadnějším projevem stárnutí jsou vrásky. Kůže (epidermis) si uchovává schopnost kontroly odpařování vody, ale podpůrné tkáně pod ní atrofují a ztenčují se. Kolagenní vlákna pozbývají svůj lesk a elastická vlákna se ztlušťují, kroutí a štěpí, takže kůže ztrácí své přirozené napětí a pružnost. Během života se v ní hromadí degenerující materiál. Ztrátou elasticity se pak kůže vyvěšuje a po vypnutí se nedokáže vrátit zpátky do původního stavu. Je-li vystavena slunci, drobné žilky se rozšiřují, jejich stěna řídne a některé drobné krevní cévy dokonce zcela vymizejí. Nedostatkem krevního zásobení dostává kůže matný nažloutlý nádech.

Mravencovití

3. srpna 2008 v 21:00 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  PŘÍRODOPIS
Mravencovití /Formicoidea/ tvorí významnou nadčeled blanokrídlého hmyzu v podrádu žahadlovitých /Aculeata/. Svým specifickým zpusobem sociálního života jsou nejpozoruhodnejší skupinou hmyzu v lese. S výjimkou nejpustších míst Zeme není na souších místa, které by neobývali mravenci. A nejen to, od pouští k vysokohorským polohám hrají mravenci ve vetšine zemských ekosystému dominantní roli. V absolutních císlech jsou mravenci vubec nejhojnejším hmyzem na Zemi. Za toto prvenství vdecí predevším sociálnímu zpusobu života. Ten jim umožnil nejen se pasivne prizpusobovat prostredí, ale též aktivne premenovat okolní svet dle jejich potreb. Je to hmyz velmi prizpusobivý, vykazující prvky vzájemného pusobení mezi genotypem a prostredím. Vetšina druhu mravencu je všežravá a loupeživá. Jejich koristení pokracuje i po dosažení alimentárních požadavku spolecenství. Práve toto zásobovací chování umožnuje dosáhnout vysoké koncentrace jedincu, schopných využít všechny dostupné zdroje potravy. Z hlediska reprodukce a šírení mravencu mají základní význam jejich vysoce plodné, dlouhoveké a jen po velmi krátkou dobu okrídlené samicky, které umožnují až explozivní rust populace. Vrcholem jsou polygynní druhy, které zabranují lokálnímu premnožení mravencu zakládáním odštepných hnízd a obsazováním nových území. Tím se rust populace stává neomezeným. Rozptylová kapacita mravencu je tedy potencionálne obrovská predevším u druhu s vhodnými samickami /napr. lesní mravenci/. Pri šírení techto druhu do nových oblastí nedochází vetšinou k jejich kontinuální kolonizaci pouze proto, že se na území vyskytuje jiný konkurence schopný druh. Jejich vzájemné vztahy jsou vetšinou teritoriální. Oblasti koristení se neprekrývají a tím je zajištena témer dokonalá saturace všech temito druhy obsazených biotopu.

Rejnoci

3. srpna 2008 v 20:59 | Zdroj-http://t-mixis.blog.cz |  PŘÍRODOPIS
Rejnoci mají zploštělé kosočtverečné tělo se zašpičatělým okrajem prsních ploutví -
křídly. Na jedné straně těla je rypec, na druhé ocasní násadec. Rypec je většinou mírně prota-
žený a tupý. Výjimkou jsou např. rejnok hladký, rejnok čtyřoký nebo rejnok ostronosý, kteří
mají rypec dlouhý a špičatý. Parejnoci (parejnok elektrický nebo parejnok okatý) rypec nema-
jí a jejich tělo je téměř kruhovité.
Na ocasním násadci jsou dvě téměř stejně velké hřbetní ploutve položené blízko u se-
be. Ocasní ploutev je většinou zakrnělá a řitní ploutev chybí.
Kůže na hřbetní straně je drsná . Od očí až k první hřbetní ploutvi se táhne podélná řa-
da trnů. Podél ocasu jsou většinou další dvě řady ostnů. U většiny druhů se ostny vyskytují i
na prsních ploutvích a před očima. Výjimkou jsou parejnoci, kteří mají kůži hladkou a bez
ostnů.
Rejnoci mají na spodní straně těla téměř rovný ústní otvor (samci mají zuby ostré,
samice zploštělé) a 5 žaberních štěrbin.
Délka jednotlivých druhů se pohybuje od 50 cm až do 2,5 m (např. trnucha obecná ne-
bo rejnok hladký).
Rejnoci jsou noční živočichové, přes den je lze přistihnout zpola zahrabané ve dně, ale
oči a spirákula vždy vyčnívají.
Některé druhy (parejnok elektrický nebo rejnok ostnatý) mohou vydávat silné elek-
trické výboje, kterými omračují kořist nebo se brání.