Kosterní soustava

21. května 2008 v 19:13 |  BIOLOGIE
Kostje složená z převážně mineralizované, vysoce specializované pojivové tkáně, ve které jsou základní stavební a funkční jednotky - kostní buňky (osteoblasty) zabudovány do uzavřených prostorů lakun. Růst kosti nemůže proto probíhat jako v jiných tkáních, tzn. převážně dělením buněk "uvnitř" tkání. Kost proto roste apozicí, tj. přikládáním novotvořené tkáně k tkáni starší (rostoucí). Tento typ růstu ovšem vyžaduje stálou tvarovou opravu. Rostoucí kost proto prochází trvalou remodelací.
Růst kosti do délky:mezi epifýzami a diafýzou dlouhých kostí je růstová chrupavka,fýza. Dlouhé kosti končetin (humerus, ulna, radius, femur, ulna, fibula) mají dvě klasické růstové chrupavky; jiné kosti končetin, včetně plochých a některých krátkých kostí mají jednu fýzu.
Kromě typických růstových chrupavek vložených mezi diafýzu a epifýzu, mají některé kosti s velkými hrboly (např. velký chocholík nebo hrbol patní kosti) i chrupavky obdobné stavby, které jsou na bázích těchto výběžků a které zajišťují jejich růst.
Růst kosti do šířky: Obecně lze zopakovat, že do šířky (tloušťky) přirůstá kost apozicí z hlubokých vrstev periostu a endostu. Aby byl zachován tvar a proporce rostoucí kosti, je proces apozice doplněn procesy rezorpce (odbourávání) kosti, při kterém dochází i k její celkové remodelaci. Z obecného pohledu lze říci, že rostoucí kost zachovává základní tvar, který známe u dospělé kosti. V detailech - a někdy i prakticky velmi významných, se dětské kosti svým tvarem a proporcemi liší od kosti dospělé.
Lidská kostra představuje soubor kostí, chrupavek a vaziv, které dohromady vytváří pevnou, pasivně pohyblivou oporu těla, na niž se upínají svaly. Kostrou tvořená ochranná pouzdra (lebka, hrudník) zároveň chrání některé klíčové orgány před zraněním.
Lebka je součást kostry obratlovců, která především chrání mozek. Je vytvořena z řady lebečních kostí a je navázána pohyblivě na páteř.
U lebky obvykle rozeznáváme část obličejovou a mozkovnu. Obličejová část obsahuje vyústění smyslových orgánů a ústní otvor. Dutá mozková část chrání mozek. Lebka novorozence má obvod asi 34 cm, délku od čela k záhlaví asi 12 cm. V místech, kde se na klenbě stýká víc švů, jsou u novoroz. širší místa tvořená ještě jenom vazivem: t. zv. lupínky č. fontanely (fonticuli). Celé splanchnokranium je v poměru k neurokraniu u novorozence nápadně malé, hrboly a drsnatiny, které jsou podmíněny úpony svalů, jsou sotva vyznačeny. Kost čelní a dol. čelist jsou u novorozence rozděleny ve 2 části.
Páteř je soustava obratlů sloužící jako opora těla a ochrana míchy. U člověka skládá se ze 33 oddílů obratlových. tak že oddíl krční sestává ze 7, hrudní z 12 a bederní z 5 obratlů; v oddíle křížovém splývá u dospělého člověka 5 původních obratlů křížových v jednotnou kost křížovou, k níž dole připojuje se závěrečný oddíl kostrční, skládající se ze 4 zakrnělých kůstek. Jen výjimečně obsahuje některý oddíl o obratel více. Oddíl krční je po stranách volný, k hrudnímu přikládají se žebra a tak vzniká hrudník, oddíl bederní je taktéž volný, s kostí křížovou spojují se kosti kyčelní, čímž vzniká pánev, poslední oddíl kostrční pak volně vybíhá do východu pánevního. Obratle spojeny jsou mezi sebou hlavně pružnými deskami meziobratlovými, kteréž vloženy jsou mezi jednotlivá těla obratlová, a pak podélnými vazy po předních i zadních plochách těl obratlových; dále tu shledáváme párové klouby meziobratlové a pak hojné vazy, spojující příslušné výčněly obratlů nad sebou postavených.
Hrudník je horní oddíl kostry trupové, sevřený 12 obratli hrudními, kostí hrudní a 12 žebry s každé strany. Ježto s kostí hrudní se spojuje přímo toliko 7 žeber, další tři pak jen nepřímo. tím způsobem, že chrustavky žeber níže položených přikládají se zdola k žebrům výše položeným, kdežto 11. a 12. žebro vůbec volně večnívá do svalových stěn břišních, vzniká při dolním konci [Hrudník]-u v jeho předním oddílu zvláštní oblouk žeberní, jehož obrysy při pohybech dychacích a pak při některých polohách těla, na př. při ležení na znaku, jsou s povrchu zřejmě patrny. Celková podoba je příbližně homolovitá. u ženy skoro soudkovitá, ježto 2., 3. a částečně i 4. žebra jsou delší než u muže.U savců záleží na jejich způsobu života. V průběhu evoluce došlo k rozličným přizpůsobením v tvaru a funkce hrudní končetiny u různých skupin savců, často dochází k redukci prstů, příkladem přizpůsobení jsou i ploutve kytovců nebo křídla letounů.
Horní končetina (membrum superius) je v podstatě komunikační orgán - orgán, který nám umožňuje spojení s okolím i s vlastním tělem. (Horní končetina dovoluje dosáhnout na kterékoliv místo na těle - přitom řadu míst vlastního těla nikdy přímo neuvidíme !) S výjimkou útlého dětství, ztratila horní končetina i většinu lokomočních funkcí.
Pohyblivost horní končetiny je někdy přirovnávána k možnostem portálového jeřábu, ale v podstatě nenapodobitelný je jemně odstupňovaný, a typově neobyčejně diferencovaný pohyb ruky. Proto již pletenec horní končetiny, který končetinu připojuje k trupu, je mimořádně pohyblivý. Volná končetina je vlastně řetězcem různě po­hyblivých článků, segmentů. Kořenový kloub horní končetiny - ra­menní kloub, je nejpohyblivějším kloubem těla umožňující rozsáhlý pohyb celé horní končetiny v prostoru, a pomocí loketního kloubu mění končetina svoji délku. Samostatnou kapitolu předsta­vuje obrovská pohyblivost ruky s velmi precizně odstupňovaným rozsa­hem pohybů prstů a s možností pohybu, který "vytvořil člověka" - opozicí palce.
Dominantní funkcí horní končetiny je úchop
Úchopové funkci odpovídá nejen diferencovaně subtilní stavba skeletu horní končetiny a úprava kloubních spojů (viz dále), ale i charakte­ristické uspořádání a prostorová orientace svalových skupin. Na paži a na pletenci horní končetiny převládají mohutné a vícekloubové sva­ly generující silové pohyby značného rozsahu.
Pro předloktí jsou typické štíhlé, ploché a dlouhé vícekloubové svaly sdružující se do funkčních vrstev a skupin. Krátké svaly vlastní ruky jsou koncentrovány do dlaně a na hřbet ruky zasahují pouze dlouhé svaly (šlachy) z předloktí. Teprve ruka je vlastní úchopový článek horní končetiny s diferencovanou pohybovou aktivitou, ale bez větších silových ambicí.
Pohyby v ramenním kloubu je možné provádět kolem tří os:
· ventrální flexe (anteverze, předpažení) - (do 80 stupňů),
· dorzální flexe (extenze, retroverze, zapažení) - ( v rozsahu asi 40 stupňů),
· abdukce a addukce(připažení - v rozsahu asi 90 stupňů),
· vnitřní a zevní rotace (v rozsahu asi 90 stupňů), a
· elevace(vzpažení) - (do 180 stupňů).
Dolní končetina (membrum inferius) je orgánem opory a lokomoce vzpřímeného těla po dvou končetinách. To znamená, že ve srovnání s horní končetinou, má dolní končetina sice stejné základní články, ale má robustnější kostru, mohutnější svalové skupiny a omezenou pohyblivost jednot­livých kloubů, která je daní za větší stabilitu vzpřímeného těla.
Z vývojového hlediska znamenalo vzpřimování polohy těla a bipedální typ lokomoce především postupnou vertikalizaci páteře, a přesun těžiště těla před tzv. osový skelet, a do roviny kyčelních kloubů (cca S2) . Podmínkou stabilní vertikalizace je fixovaná extenze dolních končetin, která je staticky nejvýhodnější, protože snižu­je nároky na činnost antigravitačních svalů a hlavní zatížení směřuje do vertikálně a paralelně orientovaných kostí dolní končetiny.
Dominantní funkcí dolní končetiny je lokomoce vzpřímeného těla
K přenosu sil (tlaků) vertikalizovaného trupu na pohybující se dolní končetiny dochází v pánvi, která představuje nejen kaudální zakončení páte­ře, ale je i oporou pro dolní končetiny. Kostěná pánev je složena z kostí pletence dolní končetiny a z křížové kosti. Prstenec kos­tí tvořících pánev je velmi rigidní, a rozhodující pohyb pánve se proto odehrává především v kyčelních kloubech, odkud je přenášen na bederní páteř. Proto se při pohybu v kyčelních kloubech akti­vují i četné skupiny zádových svalů. Stejně jako se do páteře promítá pohyb kyčelních kloubů, má i pohyb páteře výraznou odezvu v těchto kloubech !
Pro vzpřímenou polohu těla je zásadním statickým problémem posta­vení pánve - pánevní sklon, který nejen velmi citlivě reaguje na délku dolních končetin, ale sám výrazně ovlivňuje zakřivení páte­ře - především bederní lordózu a hrudní kyfózu. Pánev tvoří s pá­teří funkční jednotku, a proto bývá z kineziologického hlediska přiřazována k páte­ři. Z didaktických důvodů je výhodnější považovat pánev za mezičlánek, a jako takový jej přiřadit k dolní končetině.
Největšími vývojovými změnami prošla na dolní končetině noha.
Primární funkcí nohy většiny dnešních primátů je - podobně jako u ruky, úchop. Noha primátů je proto vysoce pohyblivý a také taktilně velmi citlivý orgán. Teprve lidská noha je podstatně méně pohyblivá a je adaptována především na chůzi. V lokomočním cyklu je lidská noha přenosný článek, kterým je propulzní síla bérce expandována na podložku. Pružnost chůze i stoje je zajištěna příčným a podélným zklenutím nohy.
Pánev
Stavba pánve: V pánevní dutině rozlišujeme dva prostory: velkou a malou pánev. Velkou pánev ohraničují lopaty kyčelních kostí, malou pánev především křížová kost, stydké a sedací kosti. Hranicí mezi prostory velké a malé pánve je linea terminalis.
Dutina velké pánve (pelvis major) je rozměrnější než malá pánev (pelvis minor) a z hlediska skeletu je uzavřená pouze na bocích, kde jsou lopaty kyčelních kostí. Vpředu a vzadu je dutina velké pánve široce otevřena. Protože obě boční stěny jsou vzhledem ke střední rovině těla postaveny šikmo, a jsou mírně vkleslé, vytvářejí na každé straně tzv. kyčelní jámu (fossa iliaca) od které začíná plochý kyčelní sval (m. iliacus).
Z klinického hlediska je velmi významným prostorem malá pánev.Vchod do malé pánve (apertura pelvis superior, adi­tus pelvis) je u muže srdčitý a u ženy oválný otvor, který spoju­je velkou a malou pánev.
Otvor je ohraničen linea terminalis. Dutina malé pánve má u muže nálevkovitý a u ženy válcovitý tvar. Nahoře přechází malá pánev do velké pánve, dole je uzavřena útvary pánevního dna; boční stě­ny tvoří dolní části kostěné pánve. V dutině malé pánve jsou ulo­ženy části pohlavních a močových orgánů a konečník.
Pánevní roviny
V porodnictví se v malé pánvi rozlišují čtyři roviny, které dovolují sledovat postup hlavičky plodu, která se při porodu staví vždy svým největším rozměrem do největšího rozměru v dané rovině.
Pohlavní rozdíly na pánvy
Pánev muže je úzká, strmá a vysoká. Pánevní dutina má kuželovitý tvar a všechny vnitřní rozměry jsou menší. Výběžky, hrany a drsnatiny na kostech jsou nápadné a masívní.
· Pánev ženy je širší, nižší, plošší a prostornější. Pánevní dutina je válcová a všechny vnitřní pánevní rozměry jsou u ženy větší. Symfýza ženy je nízká (cca 4 cm) a křížová kost je kratší, široká a dozadu vyklenutá. Velký sedací zářez je "prostorněší" a svým zklenutím se blíží románskému oblouku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama