Květen 2008

SMYSLOVÁ SOUSTAVA

21. května 2008 v 19:25 BIOLOGIE

SMYSLOVÁ SOUSTAVA

Všechny informace o změnách prostředí jsou zachycovány čidly, v nichž jsou speciální buňky s vysokou dráždivostí - receptory. Receptory jsou citlivé především na podněty, které nazýváme jako podněty adekvátní. Ke každému čidlu patří i dostředivá nervová dráha, po které jsou informace vedeny do ústředí v CNS.
Receptory dělíme:
1. exteroreceptory - příjem podnětů vnějšího prostředí
2. interoreceptory - citlivé na změnu vnitřního prostředí
proprioreceptory - zvláštní druh interoreceptorů - svalové a šlachové
U některých receptorů v průběhu působení podnětu dráždivosti ubývá - tento jev nazýváme adaptace.

ČICH
Čidlo čichu je fylogeneticky nejstarší specifické smyslové ústrojí. Čichové ústrojí zaujímá strop nosní dutiny, horní skořepu a odpovídající část nosní přepážky. Adekvátním podnětem pro čich jsou prchavé látky obsažené ve vdechovaném vzduchu. Člověk dokáže rozlišit několik tisíc čichových kvalit, ale vůně a pachy se nedají jakožto podněty přesně klasifikovat. Jen asi padesát látek poskytuje tzv. čisté čichové pocity. Byly rozděleny na vůně(pachy) kořenné, květinové, ovocné, pryskyřičné, hnilobné a spáleninové. Většina látek svou vůní vyvolávají pocity smíšené, kombinované často s drážděním dalších receptorů, např. chuťových.
Ve sliznici horní části nosní dutiny jsou čichové buňky. Jsou útlé, tyčinkovité, asi uprostřed mají naduření. Jejich vlákna vedou do tzv. čichového mozku na spodní ploše čelních laloků. Buňky podpůrné obklopují smyslové buňky, mají oválná jádra. Sliznice obsahuje žlázy, které slouží ke zvlhčování a čištění čichového epitelu.
Ve srovnání s mnohými zvířaty je čich člověka poměrně málo vyvinut. Vykládá se to především vzpřímenou chůzí, která má za následek přílišné oddálení hlavy od země a souběžně s tím regresi čichového orgánu. Přesto člověk rozpozná čichem tak nepatrná množství voňavých nebo páchnoucích látek, které se nedají rozpoznat ani nejjemnější chemickou analýzou. Význam čichu spočívá ve vybavování podmíněně reflexního vyměšování trávicích šťáv a v obranných reakcích organismu na dráždění a škodlivé látky v prostředí.

CHUŤ
Chuť je zpravidla spjata s činností čichového čidla a s drážděním dotykových a tepelných receptorů v ústech. Orgánem chuti jsou malé chuťové pohárky v dutině ústní, uloženy hlavně ve sliznici jazyka, částečně též ve sliznici měkkého patra, zadní stěny hltanu. Chuťové pohárky jsou malé baňaté epithelové útvary ve slizničním epithelu. Slizniční povrch je nad chuťovým pohárkem prohlouben v malou jamku. Chuťový pohárek se skládá z dvojích buněk: z vlastních smyslových buněk chuťových a z buněk podpůrných.
Buňky chuťové - štíhlé, tyčinkovité, povrchový štíhlý konec je opatřen krátkou štětičkou, která trčí do chuťové jamky.
Buňky podpůrné - tvoří jednak plášť a jednak osu pohárku. Buňky pláště jsou štíhlé, vřetenovité, sestavené jako plátky pomeranče a mezi nimi jsou uloženy smyslové buňky.
Na stěnách smyslových buněk začínají chuťová vlákna, která se dostávají do centrálního nervstva. Všechna vlákna končí v centrálním chuťovém jádru postranního
Podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve vodě a slinách. Rozeznáváme čtyři základní chutě: sladkou, hořkou, slanou a kyselou. Chuť kyselou rozeznáváme nejen chuťovými pohárky, ale i nervovými zakončeními ve sliznici dutiny ústní. Chuť má menší citlivost než čich. Chuť má význam pro reflexní vyměšování trávicích šťáv, hlavně slin a žaludeční i pankreatické šťávy.
21. Stavba a funkce smyslové soustavy
Všechny informace o změnách prostředí jsou zachycovány čidly, v nichž jsou speciální buňky s vysokou dráždivostí - receptory. Receptory jsou citlivé především na podněty, které nazýváme jako podněty adekvátní. Ke každému čidlu patří i dostředivá nervová dráha, po které jsou informace vedeny do ústředí v CNS.
Receptory dělíme:
1. exteroreceptory - příjem podnětů vnějšího prostředí
2. interoreceptory - citlivé na změnu vnitřního prostředí
proprioreceptory - zvláštní druh interoreceptorů - svalové a šlachové
U některých receptorů v průběhu působení podnětu dráždivosti ubývá - tento jev nazýváme adaptace.
ČICH
Čidlo čichu je fylogeneticky nejstarší specifické smyslové ústrojí. Čichové ústrojí zaujímá strop nosní dutiny, horní skořepu a odpovídající část nosní přepážky. Adekvátním podnětem pro čich jsou prchavé látky obsažené ve vdechovaném vzduchu. Člověk dokáže rozlišit několik tisíc čichových kvalit, ale vůně a pachy se nedají jakožto podněty přesně klasifikovat. Jen asi padesát látek poskytuje tzv. čisté čichové pocity. Byly rozděleny na vůně(pachy) kořenné, květinové, ovocné, pryskyřičné, hnilobné a spáleninové. Většina látek svou vůní vyvolávají pocity smíšené, kombinované často s drážděním dalších receptorů, např. chuťových.
Ve sliznici horní části nosní dutiny jsou čichové buňky. Jsou útlé, tyčinkovité, asi uprostřed mají naduření. Jejich vlákna vedou do tzv. čichového mozku na spodní ploše čelních laloků. Buňky podpůrné obklopují smyslové buňky, mají oválná jádra. Sliznice obsahuje žlázy, které slouží ke zvlhčování a čištění čichového epitelu.
Ve srovnání s mnohými zvířaty je čich člověka poměrně málo vyvinut. Vykládá se to především vzpřímenou chůzí, která má za následek přílišné oddálení hlavy od země a souběžně s tím regresi čichového orgánu. Přesto člověk rozpozná čichem tak nepatrná množství voňavých nebo páchnoucích látek, které se nedají rozpoznat ani nejjemnější chemickou analýzou. Význam čichu spočívá ve vybavování podmíněně reflexního vyměšování trávicích šťáv a v obranných reakcích organismu na dráždění a škodlivé látky v prostředí.
CHUŤ
Chuť je zpravidla spjata s činností čichového čidla a s drážděním dotykových a tepelných receptorů v ústech. Orgánem chuti jsou malé chuťové pohárky v dutině ústní, uloženy hlavně ve sliznici jazyka, částečně též ve sliznici měkkého patra, zadní stěny hltanu. Chuťové pohárky jsou malé baňaté epithelové útvary ve slizničním epithelu. Slizniční povrch je nad chuťovým pohárkem prohlouben v malou jamku. Chuťový pohárek se skládá z dvojích buněk: z vlastních smyslových buněk chuťových a z buněk podpůrných.
Buňky chuťové - štíhlé, tyčinkovité, povrchový štíhlý konec je opatřen krátkou štětičkou, která trčí do chuťové jamky.
Buňky podpůrné - tvoří jednak plášť a jednak osu pohárku. Buňky pláště jsou štíhlé, vřetenovité, sestavené jako plátky pomeranče a mezi nimi jsou uloženy smyslové buňky.
Na stěnách smyslových buněk začínají chuťová vlákna, která se dostávají do centrálního nervstva. Všechna vlákna končí v centrálním chuťovém jádru postranního
Podnětem jsou chemické látky rozpuštěné ve vodě a slinách. Rozeznáváme čtyři základní chutě: sladkou, hořkou, slanou a kyselou. Chuť kyselou rozeznáváme nejen chuťovými pohárky, ale i nervovými zakončeními ve sliznici dutiny ústní. Chuť má menší citlivost než čich. Chuť má význam pro reflexní vyměšování trávicích šťáv, hlavně slin a žaludeční i pankreatické šťávy.

SLUCH
Pro člověka má sluch neobyčejný význam nejen pro vnímání zvuků a prostorovou orientaci, ale zejména umožňuje dorozumívání, styk s ostatními lidmi. Slouží rozvíjení myšlenkového a citového života, poskytuje estetické zážitky.
Podnětem pro sluch jsou zvukové vlny, tj. podélné kmitání molekul vzduchu. Sluchem jsme schopni rozeznat zvuky a tóny, jejich intenzitu, výšku, zabarvení, směr, odkud přicházejí. Člověk slyší a rozlišuje při středních hlasitostech tóny od kmitočtu 16 Hz asi do 20 000 Hz. Maximální citlivost je pro tóny okolo 1000 - 3 000 Hz.
Sluchové ústrojí se anatomicky, vývojově i funkčně dělí na 3 základní části:
1. zevní ucho - ušní boltec, zevní zvukovod, který je ukončen bubínkem;
2. střední ucho - se skládá z dutiny bubínkové, v níž jsou uloženy tři kůstky, Eustachova trubice spojuje středoušní dutinu s nosohltanem;
3. vnitřní ucho - je vlastním sensorickým orgánem ucha. Jeho složitý labyrint je uložen v dutinách a chodbičkách pyramidy kosti spánkové, která tvoří jeho ochranné pouzdro.
Labyrint má 2 části:
a. část statická - vestibulární
b. část sluchová - kochleární - představovaná hlemýžděm;
Zvukové vlny rozechvívají na konci zevního zvukovodu, z něj se kmity přenesou kůstkami středního ucha (kladívko, kovadlinka, třmínek, které jsou mezi sebou pohyblivě spojeny ve dvou kloubech) na perilymfu vnitřního ucha, její rozvlnění rozkmitá membrány Cortiho orgánu v hlemýždi. Tímto mechanickým pohybem se podráždí vláskové buňky Cortiho orgánu a ty pak aktivují dostředivá vlákna sluchového nervu. Sluchové počitky a vjemy vznikají ve spánkovém laloku mozkové kůry.

ZRAK
Zrak je jedním z nejdůležitějších čidel. Zrakem vnímáme světlo, jeho intenzitu, barvu. Světlo vychází ze zdroje nebo se odráží od podmětů (sekundární zdroje), takže můžeme rozeznávat tvar, velikost, barvu, prostorové uspořádání, vzdálenost a pohyb zdrojů. Umožňuje myšlenkový rozvoj, vzdělání, estetické zážitky.
Podnětem pro zrakové čidlo je světelné (elektromagnetické) vlnění v rozsahu vlnových délek 400 - 700 nm.
Orgánem zraku je oko - bulbus oculi. Je uloženo v dutině očnicové v tukovém polštáři. Pohyby oční koule ovládá šest okohyblivých svalů. Přední úsek oka je chráněn víčky a svlažován slzami, které jsou produkovány slznými žlázami do spojivkové štěrbiny. Svaly okohybné, víčka, spojivka a slzná aparát jsou přídatnými orgány oka.
Světelné paprsky procházejí složitou optickou soustavou oka: rohovkou, čočkou (oklopena komorovou vodou) a sklivcem.
Na rozhraní těchto světlolomných prostředí se světelný paprsek láme, takže na sítnici se promítá ostrý zmenšený a obrácený obraz pozorovaného předmětu. Oko se přizpůsobuje vidění na různou vzdálenost.
AKOMODACE - schopnost čočky přizpůsobit se vyklenutím, aby mohla ostře snímat předměty blízké i vzdálené. Množství světla vstupujícího do oka je řízeno velikostí zornice, která funguje jako clona (světlo - zúžení, šero - rozšíření). Všechny tyto děje probíhají reflexně.
Na sítnici jsou umístěny vlastní čivé buňky, tyčinky a čípky. Tyčinky jsou citlivější na světlo, slouží k vidění za šera. Čípky jsou nezbytné pro barevné vidění. Místem nejostřejšího vidění je ústřední jamka sítnice - žlutá skvrna, v níž jsou hustě nahromaděny pouze čípky. Mediálně je od ní tzv. slepá skvrna, což je místo, kde vstupuje do oka zrakový nerv (a s ním cévy) a kde nejsou žádné světločivé elementy. Zrakové informace jsou vedeny zrakovými nervy do týlního laloku mozkové kůry.

RECEPTORY KŮŽE
V kůži a sliznicích tělesných otvorů jsou receptory pro dotyk, chlad, tlak, teplo, bolest. Drážděním těchto čidel vznikají i kombinované pocity (hladkost, vlhkost, tvrdost, chvění, svědění). V citlivosti, a tedy v hustotě uložení receptorů, jsou na různých místech těla značné rozdíly. Nejcitlivější pro dotyk a tlak je špička jazyka a dlaňová strana konečků prstů, pro teplo je to čelo, pro bolest oční rohovka. Dotyková a tlaková čidla jsou poměrně jednoduchá tělíska, která se dráždí deformací kůže v místě, kde jsou uložena. Dotykové počitky nelokalizujeme do kůže, ale na předmět, jehož se dotýkáme. Pro tepelné podněty máme receptory chladové, uložené povrchněji, a tepelné v hlubokých vrstvách kůže. Na receptory působí i podněty z nitra těla (horečka).
Značný biologický význam pro obranu organismu je čití bolesti.Volná nervová zakončení, která toto čití zprostředkují, jsou téměř ve všech tkáních a orgánech. Hovoříme tedy o bolesti: povrchové (kůže), hluboké (svaly, šlachy) a útrobní (vnitřní orgány). V kůži je asi 50 - 100 bolestivých bodů na 1 cm2. Podněty pro bolesti mechanické, chemické, tepelné, elektrické. Pocity bolesti bývají provázeny projevy jako pocení, zblednutí apod. Vyvolávají reakci úniku od škodlivého podnětu.
Informace z kožních mechanoreceptorů, termoreceptorů a z receptorů pro bolest jsou vedeny do míchy a postupně se dostávají nervovými dráhami až do kůry temenného laloku, kde vznikají vědomé počitky.

Trávicí soustava

21. května 2008 v 19:24 BIOLOGIE

Trávicí soustava

Každá z miliard živých buněk v těle potřebuje pro svou činnost energii. Tuto energii poskytuje potrava, kterou jíme. Velké množství druhů tekutin a potravin, které přijímáme, proto musí být určitým způsobem zpracováno, než může být buňkou přijato a použito pro její život a růst. Trávení je proces, při kterém jsou živiny rozkládány na své základní složky : bílkoviny na aminokyseliny ( stavební jednotky nových bílkovin ), cukry na glukózu a tuky na mastné kyseliny a glycerol. Cukry a tuky poskytují tělu energii. K rozkladu živin jsou nutné četné skupiny různých enzymů, dále hormony a také nervová regulace.
Trávení a vstřebávání potravy se odehrává v trávicím traktu, vinuté trubici asi 10m dlouhé, která navazuje na dutinu ústní a končí řitním otvorem. Zažívací trubice se skládá z důležitých částí: ústní dutiny, hltanu, jícnu, žaludku a střev. Chemický rozklad potravy v zažívacím traktu trvá maximálně dva dny. Zažívací trubice začíná v našich ústech. Ústa jsou vstupem nejen do trávicí, ale i do dýchací soustavy. Naše rty nakládají se soustem co nejefektivněji. Při žvýkání obličejové a retní svaly ztuhnou, aby napomohly jazyku rozmělnit sousto a zabránily úniku z úst. Když dožvýkáme, naše čelisti přestanou pracovat. Je velmi důležité sousto dobře rozkousat: řezáky slouží k řezání a krájení, špičáky sousto "odtrhávají", třenové zuby a stoličky potravu drtí, rozmělňují a žvýkají. Rozmělňování zvyšuje množství slin v ústech. Enzymy obsažené ve slinách zahajují chemický rozklad potravy. Sliny jsou vylučovány třemi páry slinných žláz a drobnými slinnými žlázami roztroušenými ve sliznici dutiny ústní. Vytékají trubicovitými vývody na spodině dutiny ústní a u druhé horní stoličky. Drobné žlázky ústí samostatnými vývody. sliny jsou nepatrně lepkavá hmota, která se skládá asi z 98% vody a zbylou část tvoří enzymy.Sliny obsahují trávicí enzym ptyalin, který štěpí složité cukry a mění je na jednodušší cukr maltózu, amyláza rozkládá škroby na menší molekuly cukru, lysozym usmrcuje bakterie. příliv slin se zvyšuje, když jídlo vidíme a cítíme.
Kus potravy je zformován do sousta a posunut jazykem do zadní části úst.. Odtud putuje do hltanu. Z hrdla pokračuje dál do jícnu, který leží ve střední části krku. jícen spojuje ústní dutinu se žaludkem. jícen leží za průdušnicí, zpevněnou chrupavčitými prstenci. průdušnice navazuje na hrtan. Ten je zepředu tvořen chrupavkou štítnou, ležící v blízkosti štítné žlázy. Hrtanová příklopka má tvar listu a je za jazykem. Během polykání měkké patro blokuje vstup do nosohltanu a hrtanová příklopka uzavírá vstup do hrtanu. Tím se dýchání na okamžik zastaví. Jakmile sousto opustí hltan, otevře se opět hrtanová příklopka a dýchání se obnoví. Stahy jícnu sousto posunují. Jícen je svalnatá trubice opatřená na každém konci svěrači. Svěrač uzavře na určitou dobu průchod a oddělí tak jednu část trávicí trubice od druhé. Při vniku potravy do hltanu se otevírá, potom se zase uzavírá, sousto je tak posouváno do žaludku. Stahy svěračů dovolují zpracovávat vždy určitou část obsahu.
Na sousto v žaludku je vyvíjen mnohem větší tlak než v jícnu, proto je nutno přístup regulovat. Potrava se v žaludku zdržuje déle než v jiných částech trávicího traktu. Vypadá jako vak ve tvaru písmene J. Skládá se ze tří důležitých částí: kardiálu, fundusu a pyloru. V žaludku je potrava důkladně promíchána se žaludeční šťávou, a to pohyby silné svaloviny žaludeční stěny. Žlázy žaludeční sliznice denně vyloučí 1-2 litry šťávy. Náš žaludek vyrábí také velké množství kyselin. kyselina chlorovodíková napomáhá tělu štěpit bílkoviny a ničí viry. Velký obsah kyseliny v žaludku může způsobit problém tím, že může natrávit i obnažená místa, a tím vznikají žaludeční vředy. Enzym pepsin se vytváří ve fundu a má za úkol štěpení bílkovin. Pepsin štěpí řetězce molekul bílkovin na menší částečky - proteázu a peptidy. Protože sama žaludeční stěna se částečně skládá z bílkovin, pepsin je vylučován v pasivní formě pepsinogenu, a tak nemůže poničit žaludeční stěnu. Kyselina chlorovodíková provádí přeměnu pepsinogenu na aktivní pepsin. K této přeměně dochází až tehdy, když je pepsinogen součástí gastrinogenních šťáv - žaludek je tak ochráněn před vlastní trávicí činností. Brání tomu i zvláštní vrstva hlenu na jeho vnitřních stěnách. pokud je ochranný hlen narušen, pepsin společně s kyselinou chlorovodíkovou vytráví díry v žaludeční stěně a vzniká žaludeční vřed.
Asi po hodině se spolknuté sousto změní na tzv. tráveninu ( chymus ), a ta je připravena k přesunu do dvanácterníku , krátké zakřivené části tenkého střeva. Je-li tlak v žaludku vyšší než ve dvanácterníku, pylorův svěrač pouští tráveninu dál. Kompletní obsah žaludku se tímto způsobem přemístí do dvanácterníku asi za 2-6 hodin. Ačkoliv se žaludek zapojuje do několika činností najednou, jen málo potravy se dostane přímo do krevního oběhu. Přes žaludeční stěnu proniká určité množství vody, solí, některé léky a alkohol. Zbytek se dopraví do tenkého střeva. Trávenina postupující ze žaludku do tenkého střeva náhle přejde z kyselého prostředí do zásaditého. Ve střevě se promíchá s trávicími šťávami vylučovanými do dvanácterníku ze slinivky břišní a žlučníku.Slinivka břišní je žláza asi 18cm dlouhá. vylučuje enzymy, které štěpí tuky, cukry i bílkoviny, a proto hraje při trávení rozhodující roli.
Štěpení tráveniny v tenkém střevě usnadňuje také emulgační působení žluči, husté zelené hořké tekutiny, která se tvoří v játrech a shromažďuje se ve žlučníku. Rozptyluje tuky na drobné kapénky. Žlázky sliznice tenkého střeva také vylučují celou řadu trávicích enzymů, souhrnně nazývaných střevní šťáva. Výstelka tenkého střeva je bohatě zřasena do tisíců miniaturních výběžků, tzv. klků, které zvětšují její povrch. Klky se stále pohybují a střevní obsah se tak dostává do nejužšího styku s bohatou cévní sítí krevních kapilár a lymfatických cév v každém klku. Aminokyseliny a glukóza přecházejí přes membránu klku do krve. Mastné kyseliny a glycerol pronikají především do lymfatických buněk a jsou jimi dopravovány do jater, hlavní zásobárny těla. Zbytky tráveniny postupují do tračníku, tlustého střeva. Nejvýznamnější funkcí tlustého střeva je vstřebávání vody a minerálních látek zpět do krevního řečiště. Tlusté střevo se zbavuje nestravitelných a odpadových látek ve formě stolice. Její součástí jsou i odumřelé buňky sliznice trávicího traktu a mrtvé bakterie.

Svaly

21. května 2008 v 19:22 BIOLOGIE
Svaly
Sval (mys, musculus). Kosterní sval je složený převážně z příčně pruhované svalové tkáně. Další tkáně podílející se na jeho stavbě- vazivo, nervové tkáně a cévy. Základní jednotkou této svaloviny je svalové vlákno. Smrštění svalu- kontrakce je vyvoláno nervovým podnětem. Uvolnění svalu je relaxace. Každý sval je i při tzv. klidu ve stavu určitého klidového napětí, kterému říkáme svalový tonus. Svalová vlákna jsou uložena do svazků a ke skeletu (kostře) se připojují pomocí šlach. Ke své činnosti potřebují svaly velké množství kyslíku v klidu asi 9 l, při námaze až 90 l/hod, při námaze se sval vlastně dusí a pracuje na tzv. kyslíkový dluh. Hromadí se ve svalech odpadové produkty (především kyselina mléčná), které navazují pocit únavy a bolesti. Během odpočinku se kyslíkový dluh likviduje. Hlavním energetickým zdrojem pro svaly jsou cukry jejichž štěpením se uvolňuje energie a teplo.

Svalová soustava s kostrou tvoří pohybovou soustavu
Jsou 3 typy svalstva:
- kosterní - příčně pruhované
- hladké
- srdeční
Kosterní svaly tvoří 40 - 50 % celkové tělesné hmotnosti a máme 600 svalů
Hladké svaly tvoří 3% tělesné hmotnosti a slouží k udržování napětí ve stěně vnitřních orgánů
nejsou řízeny vůlí

Kosterní svaly jsou:
Svaly hlavy: žvýkací svaly (spánkový, žvýkací, křídlaté), mimické svaly
Svaly krku: (kloněné svaly, zdvihač hlavy, nadjazylkové a podjazylkové svaly.)
Hrudní svaly: svaly hrudní stěny (mezižeberní vnitřní - pomáhají výdechu a zevní- navozují vdech+ svaly bránice jsou tzv. hlavní dýchací svaly, velký a malý prsní sval a pilovitý boční sval jsou tzv. pomocné dýchací svaly).
Svaly břicha: jsou ploché, deskovité svaly mezi dolním okrajem hrudníku a horními okraji pánevních kostí. Při vzrůstu tlaku těchto svalů vzniká vypuzovací síla. ( Boční břišní stěnu tvoří zevní a vnitřní šikmí sval a příčný sval. V předu jsou přímé břišní svaly (mm. recti), spojeny vazivovým pruhem (linea alba) s pupeční jizvou, a zadní úsek doplňuje čtyřhranný bederní sval.)
Zádové a šíjové svaly: zabezpečují otáčení, záklon a vzpřímení páteře či pohyb hlavy a paží. Jsou to ploché deskovité svaly. (trapézový, široký zádový sval)
Svaly končetin
Svaly rameního kloubu: např. deltový sval.
Svaly paže: např. dvojhlavý (m. biceps brachii) a trojhlavý pažní sval (m. triceps brachii).
Předloketní svaly: Rozdělujeme do 3 skupin. Dlaňové svaly- ohybače prstů, jejichž šlachy jsou na předloktí dobře hmatatelné, palcová skupina- natahovače ruky a hřbetní svaly- natahovače ruky a všech prstů, i jejich šlachy jsou na hřbetu ruky nápadné. Svaly ruky: zabezpečují pohyb prstů.
Svaly kyčelního kloubu: Zadní skupina- velmi silné hýžďové svaly.
Stehenní svaly: dělíme na přední, vnitřní a zadní svalovou skupinu. V přední skupině je čtyřhlavý stehenní sval (m. quadriceps femoris) jediný čtyřhlavý sval v těle.
Bércové svaly: rozděleny na přední a zadní skupinu. V zadní skupině je na povrchu trojhlavý lýtkový sval (m. triceps surae), který je achilovou šlachou připojen k hrbolu patní kosti.
Svaly nohy: tvoří svalové skupiny palce, malíku a hluboké svaly nohy. Tyto svaly jsou určeny především k zajištění nožní klenby. V oblasti pánve jsou svaly hráze a svaly pánevního dna.


Stavba kosterního svalu
2 části:
- svalové bříško (nejširší část svalu)
- šlachy - svazky kolagenních vláken - připojují sval ke kosti v místě svalového úponu

základní stavební jednotka svalu: svalové vlákno ( průměr 10 - 100 mm, délka až 30 cm) - mnohojaderné
- 10 - 100 vláken je spojeno řídkým vazivem do snopečků
- snopečky jsou spojeny ve snopce
- soubor všech snopců - sval
- na povrchu svalu - vazivový obal - svalová povázka

Rozdělení svalů podle funkce
OHYBAČE - flexory
NATAHOVAČE - extnzory
PŘITAHOVAČE - adduktory
ODTAHOVAČE - abduktory
SVĚRAČE - sfinktery
ROZVĚRAČE - dilatátory

VYLUČOVACÍ SOUSTAVA

21. května 2008 v 19:21 BIOLOGIE

VYLUČOVACÍ SOUSTAVA

Stavba a funkce vylučovací soustavy
- odstraňuje z těla odpadní látky metabolismu - exkrety. S výjimkou CO2, který je vydechován, jsou to látky vylučovány především ledvinami ve formě moči, v menší míře též soustavou trávicí (stolice), játry (žlučová barviva) a ústrojím kožním (pot a maz).

Ledviny
- jsou párový orgán, uložený po stranách bederní páteře. Pravá ledvina se dotýká spodní plochy jater, levá ledvina sleziny a konec slinivky břišní.
- je to útvar asi 12 cm dlouhý, 6 cm široký a 4 cm silný
v kilusu vstupuje tepna (okysličování) a žíla (odkysličování)
- barva: červeno - hnědá
okraje jsou zaoblené
z vnitřní okraj ledvin tvoří zářez, ve kterém vstupují a vystupují cévy a nervy a vystupuje močovod
na podélném řezu jsou vidět 2 vrstvy:
kůra - povrchová, tečkovaná, světlejší
dřeň - vnitřní, žíhaná, paprsčitá s kanálky, dřeň tvoří kuželovité úseky = =pyramidy (8-18 úseků)
trubicovitý orgán
- základní stavební jednotka je nefron (v ledvině je asi 1 milion nefronů), začíná v kůře. Nefron se skládá z Bowmanova váčku, ve kterém je klubíčko krevních cév. Z váčku začínají úzké vinuté kanálky I. řádu, uložené v kůře. Z nich pokračují rovné kanálky, které vnikají do dřeně, otáčejí se zpět (Henleova klička) do kůry a v ní tvoří vinuté kanálky II. řádu. Jejich pokračováním jsou kanálky sběrací, vyúsťující na ledvinových papilách. Hlavním místem exkrece moči jsou Bowmannovy váčky. Za 24 hod. se přefiltruje cca 170 až 200 l primární moči. Definitivní moč přitéká sběracími kanálky do kalichů ledvinných, z nich do pánvičky ledvinné a z ní dále do močovodu.
Tato párová trubice je asi 30 cm dlouhá a 5 až 7 mm v průměru, stěny jsou z hladkého svalstva, automatické pohyby, probíhají zadní stranou břišní a zezadu ústí do močové měchýře.
Svalová nádržka. V něm se postupně hromadí moč (500 až 700 ml). Vyprazdňovaní ovlivňují 2 svěrače močové trubice. Svalstvo je silné a hladké. Vnitřní svěrač je z hladké svaloviny, vnější z příčně pruhované. Vyprázdnění = mikce. Po narození neovládá vůlí, reflex nepodmíněný - pomočování. Kolem 1 roku se přeučuje. Ve 2 letech by mělo být přeučené. Na spodině močového měchýře vyúsťuje močová trubice. U žen je močová trubice dlouhá 3-5 cm, vystupuje mezi malými pysky před ústí do pochvy, odvádí jen moč. U muže je močová trubice 15-20 cm dlouhá, je v dutině břišní, prochází předstojnou žlázu - prostata, u starších mužů se může zvětšit a utlačuje močovou trubici, močová trubice prochází pánevním dnem do PIE, odvádí moč a sperma.

ženy trpí častěji záněty močové trubice
- činnost ledvin je pro existenci organismu nezbytná. Ledviny svojí činností udržují stálost vnitřního prostředí těla. Při zastavení činnosti ledvin nastává během 3 až 5 dnů smrt.

Onemocnění ledvin
Urologie = léčí nemoci ledvin

Ledvinné kameny - tvorba kamenů souvisí s hladinou vápníků v krvi a k jejímu zvýšení přispívají např. nadměrná konzumace mléka, vitamínu D a hyperfunkce příštitných tělísek. Nejjednodušším preventivním opatřením proti tvorbě kamenů je pravidelný příjem dostatečného množství tekutin.

Infekce a záněty ledvin - jsou spojeny s různými základnami onemocnění (spála, záněty nosohltanu). Může dojít až k chronickému selhání ledvin.

Chronické selhání ledvin - lze léčit buď používáním dialýzy (až 3x týdně, 4 hodiny) nebo transplantací ledviny.

Akutní (náhlé) selhání ledvin - může nastat z různých příčin (požitím jedu, velkou ztrátou krve). Odbornou lékařskou léčbou se mohou porůzně dlouhé době obnovit normální funkce - postižená osoba se uzdraví.

Spála - přispívá nachlazení, bolesti v zádech, časté močení, krev v moči nebo zakalená moč, slabost, otoky na kotníkách, na víčkách, teploty, nechutenství = =antibiotika

Vrozená vady:
- chybí jedna ledvina
- rožtěp močové trubice - operace

Dýchání, dýchací soustava

21. května 2008 v 19:19 BIOLOGIE

Dýchání, dýchací soustava


S prvním nádechem přicházíme na svět, s posledním výdechem odcházíme.

Proč dýcháme
Miliardy buněk v našem těle potřebují, kyslík aby mohli uvolňovat energii z potravy. Kyslík se získává ze vzduchu pomocí dýchání, dýchání umožňuje dýchací soustava. Z dýchací soustavy se kyslík přemístí do oběhové soustavy, a ta ho dopraví do buněk.

Orgány dýchací soustavy
…jsou ty, které umožňují projít kyslíku až do plicních váčků, nebo ty, které se jakýmkoliv způsobem setkají než do plicních sklípků dorazí. Orgány dýchací soustavy dělíme na ty, které jsou v horní a na ty, které jsou v dolní cestě dýchací.

Horní cesty dýchací:

Nosní a ústní dutina - jsou otvory, kterými se kyslík dostává do těla, v nosní dutině jsou chloupky, které zachytávají bakterie a viry, proto bychom měli raději dýchat nosem.

Měkké patro - je lalok v zadní části dutiny ústní, který se při polykání zvedá a zabraňuje aby se potrava dostala do nosu.
Vedlejší dutiny nosní - jsou dutiny v kostech okolo nosu,

Nosohltan - dutina nad hrtanem, spojuje ústní a nosní dutinu.

Nosní a krční mandle - jsou tvořeny lymfatickou tkání, která při zánětu uším, nosu či krku zduří a obraňuje se proti infekci. Pokud zůstávají chronicky zduřené, musí se odstranit.

Dolní cesty dýchací:

Hrtan - je trubice, která spojuje nosohltan a průdušnice. Obsahuje hlasivky a Hrtanovou příklopku.

Hrtanová příklopka - uzavírá se, když polykáme, aby se potrava nedostala do hltanu a později do plic, ale aby šla jícnem do žaludku…

Hlasivky - jsou dvě vazivové řasy, které se při mluvení, přiblíží a tím je mezi nimi úzká štěrbina, tak vzniká zvuk. Čím je štěrbina užší tím je zvuk vyšší. Základním zvukem je písmeno ááá. Hlasivky kojence jsou dlouhé pouze 6 mm, ženy 20 mm a muže až 30 mm.
Průdušnice - trubice, která začíná na konci hrtanu a rozděluje se na dvě průdušky. Je 2 cm široká a přibližně 15 cm dlouhá.

Plíce - Plíce jsou dva měkké houbovité měchy, umístěné v dutině hrudní, skládají se z průdušek, průdušinek, plicních váčků a z plicních sklípků. Pravá plíce má 3 laloky a levá 2 laloky (je menší protože je tam srdce).

Průdušky - vedou do pravé a levé plíce, kde se dělí na průdušinky.

Průdušinky - jsou tenké trubičky, na těch nejdrobnějších z nich (o průměru velikosti vlasu) jsou plicní váčky.

Plicní váčky - skládají se z plicních sklípků.

Plicní sklípky (alveoly) - probíhá v nich výměna plynu, z dýchací soustavy do krve. V plicích máme 300 milionů alveolů. Kdybychom rozložili všechny plicní sklípky, pokryli bychom jimi 100 m2 (je to inviduální u někoho 80m2 u někoho až 130 m2).

Bránice - sval, který pohybuje plícemi.

Mezižeberní svaly - svaly díky kterým, můžeme dýchat.

Dýchání
Dýchání zajišťuje všem buňkám plynulý přínos kyslíku, který potřebujeme k uvolňování glukózy a tím vyrábění energie. Dýchání je řízeno z prodloužené míchy na spodní straně mozku.

Dýchání je přenos plynů:
mezi plicními sklípky a krví
mezi krví a tkáněmi

Dýchání dále dělíme na:
1.inspiraci (nádech)
2.exspiraci (výdech)

Dýchat nám umožňuje bránice a mezižeberní svaly, které hýbou plícemi.

Nádech:
1. Stáhne se bránice
2. stah mezižeberních
svalů oddálí žebra.
3. pokles tlaku
4. plíce se roztáhnou
a naplní se vzduchem.

Výdech:

1. Bránice se vyklene
2. mezižeberní svaly se
smrští
3. Zvýší se tlak
4. tlak vyžene vzduch
do atmosféry.


Dechová frekvence
Normální dechová frekvence je 16 nádechu za minutu, při jednom nádechu se vymění půl litru vzduchu, to znamená, že za minutu spotřebujeme 8 litrů vzduchu. Pokud bychom se dožili 80 let a byly bychom pořád v klidu, nadechli bychom se za celý život více jak 600 000 000x, kdybychom často sportovali počet nádechů by se několikrát navýšil, protože když sportujeme nadechujeme se až 40x za minutu, aby buňky měli rychlejší přísun kyslíku a mohli v mitochondrii vyrábět více energie. Novorozeně dýchá 40 až 50 x za minutu.


Složení vzduchu
Složení vzduchu se mění podle toho jestli se nadýcháváme, vydechujeme…:

Místo / Plyn Kyslík Oxid uhličitý
Nádech 21 % 0,037 %
Plicní sklípky 14 % 5,6 %
Výdech 16 % 4 %


Jak se dostává kyslík do krve
Kyslík se dostává do krve přes Plicní sklípky, ty jsou opleteny sítí krevních vlásečnic. Při vdechnutí proniká vzduch do vlásečnic stěnami sklípků tenčími než papír, tím se dostává do krve. Oxid uhličitý, putuje opačným směrem z krve do plicních sklípků, ven z těla se dostává při výdechu.


Nemoci

Alergie - Jde o reakci na některé látky. Nejčastějšími alergeny jsou roztoči v domácím prachu, pyly, vzdušné plísně, hmyzí jedy hlavně včel a vos. Početnou skupinu tvoří potravinové alergeny a léky. Onemocnění se projevuje opuchlým nosem, očima, a rýmou.
Angína - zánět mandlí. Nejčastěji bakterie rodu Streptokok, stafylokok nebo virová infekce. Nejčastější projevení angíny: Bolesti v krku, obtížné polykání, chrapot, kašel, zarudlost, bolestivost a otok mandlí. Bolest hlavy, bolest v uších, zimnice a horečka. Klasická léčba: Antibiotika a analgetika.
Alveolitida - Zánět plicních sklípků, často způsobený alergií na prach. Způsobuje dušnost nebo kašel.
Astma - Zúžení průdušek je způsobeno stahem hladkých svalů ve stěně průdušek, zvýšenou tvorbou hlenu a otokem sliznic dýchacích cest. Výsledná dušnost se může projevit náhle vzniklým záchvatem dušnosti nebo opakovaně se projevujícím stíženým dýcháním. Astmatické příznaky provází velmi dráždivý kašel, většinou noční nebo kašel vznikající po zátěži, při stresových situacích. Příčinou těchto stavů může být alergie, spouštěcím činitelem může být virová infekce, tělesná zátěž, psychický stres, vdechování studeného suchého vzduchu, škodliviny v ovzduší.
Azbestóza - Zjizvení plic způsobené vdechováním azbestových vláken. Způsobuje dušnost a nakonec vede až ke smrti.
Bronchitida - Zánět Průdušek. Příčinou zánětu je nejčastěji virová či bakteriální infekce. K zánětu může dojít jednorázově, pak hovoříme o akutní bronchitidě. Pokud se však zánět průdušek opakovaně vrací a trvá v proměnlivé intenzitě prakticky stále, hovoříme o bronchitidě chronické. Akutní bronchitida je velmi časté onemocnění, zvláště v zimních měsících a obvykle se plně zhojí bez následků.
Emfyzém -Těžká dušnost, způsobená poškozením plicních sklípků. Objevuje se u kuřáků.
Hemotorax - Nahromadění krve v dutině hrudní mezi žebry a plícemi, způsobené úrazem. Projevuje se velikou bolestí a dušností.
Chřipka - Nakažlivé virové onemocnění. Příznaky se objevují od 1 do čtyř dnů po nákaze. Příznaky :Bolest hlavy, únava, bolesti svalů a kloubů, škrábání v krku , kašel a rýma, Žaludeční nevolnost, zvracení, zvýšená teplota, zimnice a horečka.
Plicní edém - Těžká dušnost způsobená tekutinou v plicích.
Pneumokonióza - těžké poškození plic u horníků, způsobené zjizvením plicních sklípků po vdechováním uhelného prachu.
Pneumotorax - Bolest na hrudi a dušnost způsobená přítomností vzduchu v dutině hrudní mezi plícemi a žebry.
Zánět vedlejších dutin nosních (sinusitida) - Jde o zánět sliznice vystýlající dutiny ( čtyři páry: čelní, čelistní, klínové a etmoidální ) v kostře obličeje, které normálně obsahují vzduch. Většina případů zánětu dutin postihuje dutiny čelní a čelistní. Dochází k ucpání dutin hlenem.
Zápal plic (pneumonie) - Jedná se o zánět plicní tkáně. Postižení plicní tkáně může pohltit celý lalok (lobární Pneumonie) nebo i větší, častěji však menší objem plíce.

Dýchání



Dýchání je jedna z nejdůležitějších funkcí člověka.Bez dýchání bychom nemohli žít.Dýchání,neboli respirace je příjem a spotřeba molekulárního kyslíku a výdej oxidu uhličitého.U člověka existuje dýchání zevní a vnitřní.Zevní dýchání je výměna plynů mezi organismem a prostředím.Dýchání vnitřní,neboli tkáňové je výměna plynů mezi tělními buňkami a mimobuněčnou tekutinou.V klidu člověk vdechne a vydechne 6-8 l vzduchu za minutu.Dýchání je řízeno automaticky,rytmickou aktivitou neuronů dýchacího centra v prodloužené míše.Jeho činnost ovlivňuje podle okamžitých potřeb organismu řada mechanismů,zejména chemoreceptory (v aortě,karotidách a v neuronech prodloužené míchy),reagují na změny koncentrace kyslíku,oxidu uhličitého a vodíkových iontů v tělních tekutinách.

Dýchací soustava:

systém zajišťující u živočichů a člověka přijímání kyslíku, nezbytného pro činnost buněk a tkání, a vylučování oxidu uhličitého v plících nebo v žábrech. V atmosférickém vzduchu je kyslík přiváděn k plicím horními dýchacími cestami, tj. zevním a vnitřním nosem a přes hltan prochází při zvednuté hrtanové příklopce do dolních cest dýchacích. K nim patří v krku a hrudníku probíhající průdušnice, která se ve výši asi 4. - 5. hrudního obratle dělí na dvě průdušky. Ty vedou do plic, v nichž se dělí do plicních laloků a postupně až na terminální a respirační kanálky, přecházející v alveolární chodbičky. Ty se rozšiřují a vedou do alveolárních váčků plic, jejichž tenká stěna je vyklenuta v plicní sklípky. Na nich probíhá výměna kyslíku a oxidu uhličitého ve vazbě na červené krevní barvivo.

Mechanika dýchání je umožněna svalovou činností a pružností plic sledujících stěnu hrudníku. Jako vdechové svaly působí hlavně zevní svaly mezižeberní, které způsobují rozšíření a předozadní zvětšení hrudníku, a bránice, při jejímž stažení se dutina hrudníku zvětšuje. Na výdechu se podílejí hlavně vnitřní mezižeberní svaly, svaly stěny břišní a uvolněná bránice.

Umělé dýchání:

Je to náhrada spontánní ventilace plic;jedna ze složek kříšení při poskytování první pomoci jedinci postiženému zástavou dýchání.Dýchání z plic do plic je součástí první pomoci při stavech spojených se zástavou dechu nebo s poruchou oběhu krevního.

Nervová soustava

21. května 2008 v 19:18 BIOLOGIE

Nervová soustava

Hormonální a nervová regulace živočichů a člověka
Hormonální regulace jsou nejrozšířenějším typem látkové regulace v živočišné říši. Jejími signály jsou specifické hormony (vznikají ve žlázách s vnitřní sekrecí nebo tkáních), informačním kanálem jsou tělní tekutiny (hlavně krev); působením hormonů se uskutečňuje výměna informací hlavně uvnitř organismu. Základem regulace je schopnost buněk reagovat na látky vznikající v jiných buňkách. Funkcí hormonů je zasahovat do vnitřních dějů a řídit je podle potřeb organismu. Odpověď orgánů na zvýšení hladiny hormonů není okamžitá jako při nervovém řízení. Hormony neobíhají neustále v krvi, ale po několika minutách až dnech se rozkládají. Regulace tvorby některých hormonů je založena na principu zpětné vazby. Častěji však tvorbu hormonů řídí složité vícečlenné regulační obvody na látkové i nervové úrovni. Obecně platí, že mezi látkovou a nervovou regulací je velmi úzké oboustranné spojení, proto je možno hovořit o jednotném řídícím systému, přičemž vedoucí složkou je centrální nervová soustava.
Regulace látková u bezobratlých má nervově látkový charakter.
Kroužkovci - vznik hormonů v buňkách nervových uzlin a do krevního oběhu přecházejí nervovými vlákny.
Korýši - tvorba v nervových buňkách seskupených v oční stopce, v příčných vláknech spojujících ganglia, v perikardu a pod jícnem. Vzniklé hormony řídí změnu barvy těl, svlékání pokožky, pohlavní funkce, hospodaření s vodou, metabolismus a činnost srdce.
Hmyz - má dvě hormonální soustavy, které se navzájem doplňují a ovlivňují. První tvoří nervové buňky seskupené na povrchu mozku, spojené nervovými vlákny se žlázami v hlavě a nad předním koncem srdeční trubice, druhá je v hrudi. Pod přímým nervovým vlivem se v přidružených tělískách tvoří juvenilm hormon, který zabraňuje svlékání hmyzu. V současnosti se studují feromony, což jsou pachy, které vylučuje jedinec určitého druhu. Ostatní jedinci téhož druhu na ně reagují.
Hormonální regulace u obratlovců:
Žlázy s vnitřní sekrecí obratlovců a hormony, které se v nich tvoří, se odlišují od hormonální regulace bezobratlých. Nejvýznamnější úlohu při hormonální regulaci obratlovců má komplex hypotalamo-hypofyzární. Společně tvoří jeden funkční celek, který je vrcholem nervové - látkové regulace. Hypofýza se během zárodečného vývoje vytváří ze dvou základů.
1. Přední lalok hypofýzy je žláznatá č2. ást, ke které vývojově patří také střední lalok; dobře jej mají vyvinuté ryby, obojživelníci a plazi. Růstový hormon působí na metabolismu všech základních živin, ale zejména na tvorbu bílkovin. Dva jiné hormony řídí č3. innost dalších žláz s vnitřní sekrecí (štítné žlázy a kůry nadledvin). Další tři hormony žláznaté č4. ásti mají důležitou úlohu při regulaci rozmnožování. Působí na pohlavní žlázy. Další úč5. inky jednoho z těchto hormonů - prolaktinu se projevují jen u samic savců; během gravidity zabraňuje dozrávání dalších vajíč6. ek, připravuje mléč7. né žlázy na tvorbu mléka a později ji řídí.
8. Střední lalok hypofýzy produkuje hormon, který usměrňuje schopnost nižších obratlovců měnit barvu těla.
9. Zadní lalok hypofýzy není v pravém smyslu žlázou s vnitřní sekrecí, je jen zásobárnou dvou hormonů, které se tvoří s hypotalamu a do zadního laloku hypofýzy se dostávají nervová vlákna. Jeden hormon reguluje objem tělní tekutiny a druhý (oxytocin) působí na stahy svaloviny těhotné dělohy a vývodu mléč10. ných žláz.
ŠIŠINKA (epifýza) - je drobná žláza, která tvoří výrůstek mezimozku. Reaguje na intenzitu osvětlení. Produkuje hormon melatonin, který brzdí tvorbu pohlavních hormonů.
Štítná žláza je u obratlovců fylogeneticky nejstarší žláza s vnitřní sekrecí. Nachází se v oblasti krku a má různý tvar. U některých druhů ryb se skládá z množství samostatných váčků, u většiny plazů je nepárová, u vyšších obratlovců se skládá ze dvou navzájem spojených laloků. Štítná žláza podporuje v tkáních celkový metabolismus. Hormony štítné žlázy podmiňují vývin jedince. Při nedostatku v mládí dochází ke kretenismu. Při nadbytku vyvolá nápadné zvýšení metabolismu.
Příštítná tělíska se ve fylogenezi objevují poprvé u obojživelníků. Jsou uložena blízko štítné žlázy. Vylučují hormon potřebný pro udržení koncentrace iontů vápníku v krevní plazmě.
Brzlík (thymus) mají ptáci a savci. Brzlík podmiňuje vývin obranného systému organismu proti infekci.
Inzulín podporuje snižování hladiny glukózy v krvi.
Glukagon zvyšuje hladinu glukózy v krvi.
Nadledviny jsou původem, strukturou a funkcí dvě tkáně. Kůra nadledvin je uložena v oblasti ledvin, dřeň při páteři v hrudní části. U obojživelníků a plazů se obě části navzájem prolínají. Dřeň je tvořena přeměnným gangliem nervové tkáně. Vyskytuje se již u kroužkovců. Z hormonů dřeně nadledvin má velký význam adrenalin, který zvyšuje hladinu glukózy v krvi, urychluje a posiluje činnost srdce, čímž se zvyšuje i krevní tlak. Noradrenalin se více tvoří v nervovém systému než v nadledvinách.
Pohlavní žlázy tvoří nejen pohlavní buňky, ale také pohlavní hormony. Hormon samčích varlat - testosteron - řídí pohlavní aktivitu samců, ovlivňuje růst pohlavních orgánů. Ve vaječnících samice se tvoří dva hormony - estrogen a progesteron.
Fylogenetický vývoj nervové soustavy souvisí se schopností organismu přizpůsobovat se změněným a měnícím se podmínkám životního prostředí. Činnost nervové soustavy je projevem dráždivosti.
Nejjednodušším typem nervové soustavy je difúzní-rozptýlená nervová soustava (např. nezmar - nervové buňky jsou spojeny v nervová vlákna).
Centralizovaná nervová soustava se vyskytuje ve dvou typech. Je to jednak kruhová (radiální) nervová soustava paprskovitě souměrných živočichů (např. medúz a ostnokožců), jednak žebříčková gangliová (bilaterální) nervová soustava kroužkovců, kterou tvoří příčně a podélně pospojované páry ganglií. První pár ganglií (ganglion - nervový uzel) je nad jícnem, ostatní jsou na spodní straně těla a tvoří břišní nervovou pásku. U členovců nad jícnem vznikl jednoduchý mozek.
Ve fylogenezi je u obratlovců trubicová nervová soustava rozlišena na centrální nervovou soustavu a obvodové (periferní) nervy. Základem centrální nervové soustavy je nervová trubice - mícha, uložena na hřbetní straně těla. Z ní vycházejí párové míšní nervy. Zvětšením a rozčleněním přední části nervové trubice se vyvinul mozek. Původně se mozek rozdělil na tři části, z nichž každá souvisela s jedním důležitým smyslovým orgánem (přední část - čich, střední - zrak, zadní - rovnovážné polohové ústrojí).
Vyšší obratlovci - zadní část mozku rozdělena na prodlouženou míchu, most a mozeček, střední část tvoří střední mozek a přední část je rozdělena na mezimozek a koncový mozek, který je u savců ze všech částí největší a vytváří mozkovou kůru.
Přenos nervového vzruchu
Nervová buňka přijímá podráždění od smyslové nebo od jiné nervové buňky a předává je další nervové buňce. Odpověď organismu se nazývá reflex, který probíhá takto: podráždění smyslových buněk - receptorů - se v podobě vzruchu přenáší dostředivými nervovými vlákny do centra nervové soustavy (míchy, mozku), kde vznikne odpověď, kterou odstředivá vlákna přenesou na výkonný orgán - efektor (svalové nebo žlázové buňky).
Z funkčního hlediska má neuron tři úseky: oblast dendritů a buněčného těla přijímá informace v podobě vzruchu (vstupní část), neurit je přenáší někdy až na velkou vzdálenost (vodivá část) k nervovému zakončení (výstupní část). Projevem činnosti nervové buňky je vzruch.
Nauka o chování živočichů se nazývá etologie. Chování živočichů, ale také člověka je výsledkem reflexních dějů. Jsou to jednak vrozené reakce, podmíněné dědičností - nižší nervová činnost, jednak získané postupy, které se vytvářejí během individuálního života jedince - vyšší nervová soustava.
Nejjednodušší formou vrozené, tedy nižší nervové činnosti, jsou nepodmíněné reflexy. Jsou to vrozené reakce nervové soustavy na určité smyslové podněty, např. chuťové podněty vyvolávají slinění, dráždění rohovky - mrknutí. Složité vrozené reakce organismu nazýváme instinktivní chování - instinkt. Základní a nejsilnější jsou potravové, obranné, pohlavní a rodičovské instinkty. Zvláštní formou vrozené reakce organismu, kdy určitý způsob chování provází změna tělesné aktivity, jsou emoce (ohrožená kočka prská, zvyšuje se její krevní tlak).
Zachování informací v mozku v podobě paměťových stop nazýváme paměť. Může být krátkodobá nebo dlouhodobá. Velmi pevné paměťové stopy (vtiskávání) se vytváří u mláďat. Vtiskávání je jev tvořící rozhraní mezi vrozeným a získaným chováním.
Nejjednodušším prvkem vyšší nervové soustavy je podmíněný reflex, který charakterizoval I. P. Pavlov. Podmíněný reflex vzniká tak, že se k nepodmíněnému reflexu přidruží nový podnět, který původně k této reakci neměl žádný vztah. Když se tento podnět spolu s nepodmíněnou reflexní reakcí (např. zazvonění při podání potravy) několikrát opakuje, vyvolá sám po určité době celou reflexní reakci. Místem vzniku podmíněných reflexů u vyšších savců a člověk je mozková kůra.
Vyšším stupněm nervové činnosti, který umožňuje využívat předcházející zkušenosti, získávat nové a jejich pomocí účelně reagovat a přizpůsobovat se novým podmínkám, je učení. Jen vyšší primáti jsou schopno dosáhnout vyšší stupeň učení nazývaný usuzování. Usuzování je základem myšlení, kterého je v plné šířce schopen jen člověk. Vzniklo v úzkém spojení a rozvojem práce a řeči.
Podmíněny podnětem u zvířat stejně jako u člověka může být vjem zrakový, sluchový, hmatový, čichový, chuťový, tedy jakýkoliv vjem smyslový. Pavlov je označil jako první signální soustavu.
Pro člověka však na rozdíl od zvířat mohou podnětem podmíněného reflexu i slova, a to vyslovená, napsaná nebo myšlenka. Slovo vzbuzuje určitou představu a ta se stává signálem signálu. Člověk má proto navíc i druhou signální soustavu.
ŘÍZENÍ ĆINNOSTI ORGANISMU
Buď
A/ činností hormonů
B/ nervovou soustavou
Hormony ovlivňují rychlost uvolňování energie v buňkách, růst, tlak krve, rozmnožování atd.
Nervová soustava zaznamenává podněty z okolí, zajišťuje přenos, zpracování a předávání pokynů k reakci na podnět.
Nervová buňka se skládá z těla s jádrem, z výběžků přijímajících podněty, z výběžku odvádějícího nervový vzruch a výběžku předávajícího nervový vzruch.
Nejvíce neuronů je v mozku a v míše. Jsou to centra nervové soustavy.
Z nich vedou nervy do celého těla. Vytvářejí obvodové nervstvo
Mozek obratlovců se skládá z těchto částí
-přední mozek /dělí se na koncový a mezimozek/
-střední mozek
-zadní mozek /dělí se na mozeček a prodlouženou míchu

Průběh nervové činnosti má tři části
Podnět --- informace jde do ústředí, zpracuje se --------- odpověď
To celé se nazývá r e f l e x n í d r á h a, neboli reflex
Reflexy jsou vrozené a získané, vrozeným se také říká instikty.
Vrozené často zpracované v míše, získané vždy výsledkem činnosti mozku.
Reflexní dráha míchou
Smyslový orgán --- dostředivým nervovým vláknem je vzruch veden do míchy,odstředivým nervovým vláknem odpověď přenesena např. ke svalu
Reflexní dráha mozkem
Smyslový orgán---- dostředivým nerv. Vláknem do nervového ústředí v mozku ---odstředivá nervová vlákna vedou odpověď do výkonného orgánu ,např. svalu.
Podmíněný reflex - podmíněný zkušeností, odtud název
Získání nových reakcí - učení
Podněty nemusí být jen zvnějšku, ale i z vnitřku.

Rozmnožovací soustava

21. května 2008 v 19:17 BIOLOGIE
ROZMNOŽOVACÍ SOUSTAVA ČLOVĚKA: funkce a popis pohlavních orgánů ženy a
muže, individuální vývoj člověka, antikoncepce, interrupce, pohlavní choroby,prevence.

Rozmnožování:
= základní vlastnost všech organismů
- pohlavní a nepohlavní
- tvorba pohlavních buněk - gamet - muži spermie, ženy vajíčka
- po splynutí gamet vznikne zygota  morula (plná koule)  blastula (dutá koule)  gastrula (zárodečné listy)
vznik gamet: redukčním dělením - meiozou - vzniká poloviční počet chromozómů (23)
pohlavní - pouze 1 pohlavní chromozomový pár ( muž X + Y, žena X + X)
stavba pohlavních buněk: vajíčko - glykoproteinová vrstva  žloutková membrána  2 pólová tělíska 
plazmatická membrána  cytoplazma  jádro
- 130 m
spermie - hlavička = akrozom + jádro (23 párů chromozómů), krček, střední část =
mitochondrie, bičík, koncová část
- 60 m
pohlavní orgány: vyvíjí se od 6. týdne nitroděložního vývoje, činné začínají být od puberty
MUŽ
varlata - testes
- párová, uložena v šourku
- vznikají v dutině břišní, během nitroděložního vývoje (maximálně do 1. roku života) sestupují do šourku
- tvorba spermií
- vylučuje hormony steroidní povahy (Leydigovy buňky)
testosteron - ovlivňuje spematogenezi, růst těla a svalové tkáně, primární a sekundární pohlavní znaky a chování
nadvarlata - párová, na horním pólu varlat
- zadržování spermií a jejich mísení s hlenovitým sekretem  získávají hybnost
- zde zůstávají spermie asi 40 dní
chámovod - kanálek dlouhý asi 40 cm
- spojuje nadvarlata s močovou trubicí
- prochází prostatou
prostata - předstojná žláza
měchýřkovitá žláza
- obohacení sekretu z nadvarlete o další látky  vzniká ejakulát
penis - ze tří topořivých těles
- prochází zde močová trubice - společný vývod pro močovou a pohlavní soustavu
- erekce - napřímení
- ejakulace - vypuzení semene
- poluce - samovolné vypuzení semene, převážně v noci
- koitus - pohlavní styk
spermatogeneze - spermie vznikají v semenných kanálcích varlete ze spermatocytů, dochází k meioze a
postupnému zrání spermií = 74-75 dní
- výživa - ze Sertoliho buněk
ŽENA
a) vnější - velké stydké pysky
malé stydké pysky
klitoris
topořivá tělíska
b) vnitřní - vaječníky - ovaria
- velikost vlašského ořechu
- produkce zralých vajíček
- uvolńování hormonů
- při narození obsahují 400 000 zárodků vajíček
- puberta - dozrávání vajíček zpravidla střídavě v pravém a levém vaječníku
- během života se uvolní asi 400 vajíček
- produkuje hormony steroidní povahy - progesteron, estrogen, a v malé míře i mužské hormony
vejcovody - tuba uterina
- nálevky s roztřepeným okrajem
- zachycení uvolněného vajíčka a následný transport
- zde dochází k oplození

děloha - uterus
- silnostěnný orgán hruškovitého tvaru
- zachycení oplozeného vajíčka a následný vývoj
pochva - vagina
- trubice spojující dělohu s vnějšími orgány
- chráněna panenskou blanou - hymen
oogeneze - základem jsou oocyty, které vznikají už během nitroděložního vývoje
- v pubertě dozrávají vajíčka
- vaječníky prodělávají ovulační cyklus, děložní sliznice menstruační cyklus - oba probíhají po 28 dnech
ovulační cyklus:
1. fáze - folikulární
- rozvoj oocytů, vytváří se Graafův folikul (produkuje LH, FSH) = váček, kde se vyvíjí zralé vajíčko, a je vyplněn tekutinou
- Graafův folikul produkuje estrogeny
- 12.-15. den = ovulace - uvolnění zralého vajíčka z Graafova folikulu
2. fáze - luteální
- v místě graafova folikulu vzniká žluté tělísko (corpus luteum) a produkuje progesteron
a) vajíčko není oplozeno - žluté tělísko se mění na bílé, snižuje se produkce hormonů, působí LH, FSH, nastává opět první fáze
b) vajíčko je oplozeno - žluté tělísko zůstává a do 6. měsíce těhotenství produkuje progesteron (6.-9. měsíc přebírá tuto fci placenta)
menstruační cyklus:
1. fáze - menstruační
- 3-5 dnů, pokud není oplozeno vajíčko
- odstranění odumřelé děložní sliznice
2. fáze - proliferační
- 5.-12. den
- růst a regenerace děložní sliznice (řízeno estrogeny z Graafova folikulu)
3. fáze - sekreční
- 12.-27. den
- kypření a překrvování děložní sliznice (řízeno progesteronem ze žlutého tělíska)
4. fáze - ischemická
- trvá 24 hodin
- díky nízké hladině hormonů se stáhne svalovina cév  zastavení výživy sliznice  odumření  menstruace

oplození vajíčka:
- k oplození dochází nejčastěji ve vejcovodu
- k vajíčku se spermie dostávají po 30-60 minutách po ejakulaci
- k vajíčku se dostává velké množství spermií, které rozrušují vaječné obaly enzymy z akrozomu
- do vajíčka proniká pouze hlavička jedné spermie, bičík zůstává odhozen
- splynutí jader  vajíčko má diploidní počet chromozómů
- vajíčko se dělí již v průběhu 24 hodin ve vejcovodu
- nové buňky jsou menší, velikost vajíčka se nemění
- čtvrtý den od oplození vajíčka se dostává do dělohy jako morula, zde se mění v blastulu
- 5.-6. den dochází ke knidaci - uchycení vajíčka do děložní sliznice
- vlivem žlutého tělíska dochází k přerušení menstruačního cyklu, oplozené vajíčko se mění v embryo
- v 8. týdnu se již podobá člověku a měří 2,5 cm, nazývá se plod
- plod je uzavřen ve třech obalech.
amnion - ochrana plodu
alantois - zajišťuje dýchání a vylučování plodu
chorion - výživa a ochrana plodu
 placenta - oválný miskovitý útvar o průměru 15-20 cm a váze 0,3-0,6 kg
- fce: ochrana plodu (aby tělo matky nevytvářelo protilátky proti plodu), dýchání plodu, trávení, zajišťuje fci ledvina jater
produkce hormonů (estrogen, progesteron, somatotropin)
- plod je spojen s placentou pupečníkem (50 cm)
- cirkulaci krve plod-placenta zajišťuje srdce plodu; krevní oběhy matky a plodu nejsou propojeny
- přesun živin, plynů a protilátek pomocí plodové vody a tkáňového moku

těhotenství - období od zachycení oplozeného vajíčka v děloze po porod
- trvá 38-42 týdnů
- děložní dutina se změní z 5 ml na 5000 ml
- hmotnost matky se zvětší o více než 10 kg

porod - ukončení těhotenství
- stimulace - mechanické vlivy - stahy svalů
hormonální - oxytocin
- 1. fáze - příprava - od prvních bolestí po otevření děložního krčku
- trvá několik hodin
- 2. fáze - porod - od otevření děložního krčku do vypuzení placenty
- trvá 10-30 minut
- normální stav děložní sliznice se obnovuje po 4-6 týdnech
- porod době: do 28. týdne - potrat
28.-38. týden - předčasný porod, nedonošené děti
38.-42. týden - normální porod
po 42. týdnu - přenášení dítěte

příčiny neplodnosti:
50% žena - špatná průchodnost/činnost vaječníků
30% muž - špatná tvorba spermií (nedostatek)
20% oba
- na 100 párů připadá 10 neplodných a 15 párů nemá tolik dětí, kolik by si přálo

antikoncepce:
- biologické, mechanické a chemické metody, které dovolují intimní styk a brání těhotenství, popřípadě i přenosu pohlavních chorob
- kondom, přerušovaná soulož, antikoncepční pilulky, nitroděložní tělíska, pesar

pohlavně přenosné choroby:
příjice - lues, syfilis
- původcem onemocnění je treponema pallidum
kapavka - gonorrhoea
- původcem je neisseria gonorrhoae
- přenáší se i při orálním styku, bez výronu semene
AIDS - syndrom získaného selhání imunity
- virus HIV
žloutenka typu B
měkký vřed - ulcus molle
- jsou způsobeny bakteriemi, mikroorganismy, houbami (kvasinkami), prvoky, červi, viry a jinými parazity
- kromě infekce virem HIV jsou všechny zjištěné pohlavně přenosné choroby léčitelné
- při zanedbání léčby mohou vážně poškodit celý organismus
- HIV infekci můžeme léčit a tím oddálit propuknutí choroby AIDS, ale úplné vyléčení zatím není možné
jak se bránit:
- sexuální abstinence, trvalá partnerská věrnost, použív?%A

Dědičnost a Genetika

21. května 2008 v 19:15 BIOLOGIE
GENETIKA A DĚDIČNOST Proces dědičnosti je řízen a kontrolován geny. Polovička genové výbavy pochází od matky, druhá polovina od otce. V důsledku tohoto přenosu genů se potomci téměř pravidelně podobají svým rodičům. Existují ovšem i výjimky.
Velkou roli v dědičnosti hraje náhoda; jsou zde však i určitá pravidla a vzorce. Jako první je odhalil moravský mnich německého původu Johann Gregor Mendel již v 19. století sérii pokusů se zahradním hrachem. Díky Mendelovým experimentům i všem později získaným poznatkům o buněčné struktuře se dnes ví, že každý člověk vlastní 2 totožné kopie každého genu, z nichž jednu zdědil po otci, druhou po matce. Ne všechny páry genů jsou ovšem srovnatelné. Vědci rozlišují geny dominantní a recesivní. Pokud se tyto dva druhy setkají, pak dominantní potlačí recesivní. Naopak recesivní gen se může prosadit pouze tehdy, je-li i druhý gen recesivního charakteru. Příkladem recesivní dědičnosti jsou zrzavé, velmi světlé vlasy či modré oči.
Geny mohou být i kodominantní, o čemž nejlépe svědčí krevní skupiny. Existují tři možné typy hlavních genů krevních skupin- A, B, 0. Každý gen má alternativní formy, nazývané alely, avšak u každého z nich se mohou vyskytovat vždy pouze dvě. Geny skupin A a B jsou kodominantní, takže zdědí-li někdo geny A i B, má krevní skupinu AB. Gen skupiny 0 je však recesivní, a tak může vytvořit skupinu 0 pouze u osoby se dvěma takovými geny současně. Výjimečně ovšem může osoba krevní skupiny A zplodit ve spojení s partnerem skupiny B potomka s krevní skupinou 0. Pohlaví narozeného dítěte je určováno již v okamžiku početí pohlavními chromosomy, děděnými po rodičích. Všechna vajíčka produkovaná ženinými vaječníky obsahují chromosom X, který vznikl rozštěpením páru chromosomů obsaženého v původní buňce. Normální mužské somatické buňky ovšem obsahují jeden chromosom X a jeden Y, takže při dělení buněk jich polovina vzniká s chromosomem X, druhá pak s chromosomem Y. Je tedy šance na vznik zygoty XX (ženské) nebo XY (mužské) rovnocenná.
Všechny geny se mohou proměňovat čili prodělávat mutace, a to v důsledku působení různých faktorů prostředí, z nichž se dnes nejvíce hovoří o ionizujícím záření a různých chemikáliích. Většina mutací je škodlivých, a postižené organismy proto obvykle umírají dokonce ještě před narozením. Nicméně existují také určité mutace užitečné, jichž se užívá např. při šlechtění zvířecích chovů, aby se vyprodukovaly specifické druhy. U člověka jsou mutace a mutageny- tedy substance mutace způsobující- mimořádně důležité. Dojde-li k mutacím v pohlavních buňkách, u příslušné osoby se neprojeví vůbec nic- může však dojít k dědičnému přenosu poruchy na příští generaci. K většině mutacím ovšem dochází v somatických čili nepohlavních buňkách. Ty sice nemohou ovlivnit dědičné nebo děděné vlastnosti, způsobují však často velmi dramatické změny u nositele těchto buněk. Tělesné čili somatické buňky se totiž neustále replikují, takže každá vzniklá mutace je okamžitě přenášena i na nové buňky. Rakovina se dnes považuje za onemocnění způsobované právě genetickým postižením buňky. Namísto správného naprogramování jsou rakovinné buňky mutovány a vybaveny neomezeného růstu a replikace; navíc se ještě můžou šířit po celém těle. K látkám způsobujícím rakovinu- tzv. karcinogenům- patří různé chemikálie, radioaktivní zařízení, tabákový kouř, azbestový prach a ultrafialové záření.

Svalová soustava

21. května 2008 v 19:14 BIOLOGIE
Svalovina, svalstvo, souhrn svalů v těle živočichů. Láčkovci mají svalové buňky roztroušené pod pokožkou (difúzní svalová soustava), kroužkovci a další bezobratlí mají vyvinut kožně svalový vak který umožňuje pohyb. Členovci a obratlovci mají nejdokonalejší svalovou soustavu, tvořenou svaly hladkými a svaly příčně pruhovanými. Oporou svaloviny je u kroužkovců coelomová tekutina (tzv. hydrostatický skelet), u členovců zevní kostra, u obratlovců vnitřní kostra.
Svalstvo člověka představuje soubor svalů (orgánů tvořených svalovinou), které jsou zodpovědné za aktivní pohyb organismu nebo jeho částí. Tvoří 30 - 50 % hmotnosti lidského těla.
Kosterní příčně pruhovaná svalovina umožňuje vůlí ovladatelný pohyb, v lidském těle se ale nachází i velké množství vůlí neovladatelných svalů, tvořených hladkou svalovinou. Hladké svaly mimo jiné udržují nutné napětí stěn cév krevního i mízního oběhu a umožňují posun potravy trávicí soustavou.
Zvláštní typ svalového orgánu představuje srdce.
Svaly dělíme podle jejich převažujících funkcí do dvou základních skupin:
  1. Posturální svalstvo, jehož hlavním posláním je udržovat vzpřímený postoj těla
    • je fyziologicky starší (z hlediska vývoje člověka jako druhu)
    • do aktivity se uvádí pomaleji než svaly fázické
    • nástup únavy je u něho pozdější než u svalů fázických
    • svojí funkcí v příhodném okamžiku nahrazuje (substituuje) činnost fázických svalů, které mají funkci příbuznou, vytěsňuje ho ze svalové skupiny
    • jeví tendenci k zesílení, zvětšení a ke zkrácení
  2. Fázické svalstvo
    • je fylogeneticky mladší
    • rychleji se aktivuje pro vlastní pohybovou činnost
    • dříve se u něho projeví nástup únavy
    • nechává se v příhodném okamžiku (většinou při únavě) zastupovat ve své funkci tím posturálním svalstvem, které má podobnou funkci, a vypadává ze svalové souhry
    • jeví tendenci k oslabování (atrofie) a k prodloužení
Sval (latinsky musculus) je orgán, jehož funkcí je umožnění aktivního pohybu organismu nebo jeho části. Svaly mají schopnost přeměnit chemickou energii živin v kinetickou energii (30%) a teplo.
Obecně
Sval je složen ze svalové tkáně, která má schopnost stažení (kontrakce), ke kterému dochází na nervový podnět, a různého množství vaziva.
Základní vlastností svalové tkáně je právě její schopnost se kontrahovat, což je umožněno speciálními vláknitými strukturami uloženými v cytoplasmě všech svalových buněk, myofibrilami. Myofibrily jsou složeny z uspořádaných molekul aktinu a myosinu. Za určitých podmínek dochází k zasouvání tenkých aktinových vláken mezi tlustá vlákna myosinová, myofibrila se zkrátí a dojde ke kontrakci. Stah svalu je podkladem pro veškerý svalový pohyb.
Svalový stah je důsledkem řetězce chemických reakcí, k jejihž proběhnutí je potřeba splnění několika podmínek, v první řadě podráždění svalu a dostatečná zásoba energie ve svalu.
Existují dva základní typy svalové tkáně:
* Příčně pruhovaná svalovina
* Hladká svalovina
Je tvořen dlouhými vlákny (až 40 cm), tvořené v podstatě jednou, ale mnohojadernou buňkou, rhabdomyocytem.
Kosterní sval jako orgán je kromě svalové tkáně tvořen mnoha specializovanými vazivovými útvary, které usnadňují a umožňují jeho funkci.

Kosterní soustava

21. května 2008 v 19:13 BIOLOGIE
Kostje složená z převážně mineralizované, vysoce specializované pojivové tkáně, ve které jsou základní stavební a funkční jednotky - kostní buňky (osteoblasty) zabudovány do uzavřených prostorů lakun. Růst kosti nemůže proto probíhat jako v jiných tkáních, tzn. převážně dělením buněk "uvnitř" tkání. Kost proto roste apozicí, tj. přikládáním novotvořené tkáně k tkáni starší (rostoucí). Tento typ růstu ovšem vyžaduje stálou tvarovou opravu. Rostoucí kost proto prochází trvalou remodelací.
Růst kosti do délky:mezi epifýzami a diafýzou dlouhých kostí je růstová chrupavka,fýza. Dlouhé kosti končetin (humerus, ulna, radius, femur, ulna, fibula) mají dvě klasické růstové chrupavky; jiné kosti končetin, včetně plochých a některých krátkých kostí mají jednu fýzu.
Kromě typických růstových chrupavek vložených mezi diafýzu a epifýzu, mají některé kosti s velkými hrboly (např. velký chocholík nebo hrbol patní kosti) i chrupavky obdobné stavby, které jsou na bázích těchto výběžků a které zajišťují jejich růst.
Růst kosti do šířky: Obecně lze zopakovat, že do šířky (tloušťky) přirůstá kost apozicí z hlubokých vrstev periostu a endostu. Aby byl zachován tvar a proporce rostoucí kosti, je proces apozice doplněn procesy rezorpce (odbourávání) kosti, při kterém dochází i k její celkové remodelaci. Z obecného pohledu lze říci, že rostoucí kost zachovává základní tvar, který známe u dospělé kosti. V detailech - a někdy i prakticky velmi významných, se dětské kosti svým tvarem a proporcemi liší od kosti dospělé.
Lidská kostra představuje soubor kostí, chrupavek a vaziv, které dohromady vytváří pevnou, pasivně pohyblivou oporu těla, na niž se upínají svaly. Kostrou tvořená ochranná pouzdra (lebka, hrudník) zároveň chrání některé klíčové orgány před zraněním.
Lebka je součást kostry obratlovců, která především chrání mozek. Je vytvořena z řady lebečních kostí a je navázána pohyblivě na páteř.
U lebky obvykle rozeznáváme část obličejovou a mozkovnu. Obličejová část obsahuje vyústění smyslových orgánů a ústní otvor. Dutá mozková část chrání mozek. Lebka novorozence má obvod asi 34 cm, délku od čela k záhlaví asi 12 cm. V místech, kde se na klenbě stýká víc švů, jsou u novoroz. širší místa tvořená ještě jenom vazivem: t. zv. lupínky č. fontanely (fonticuli). Celé splanchnokranium je v poměru k neurokraniu u novorozence nápadně malé, hrboly a drsnatiny, které jsou podmíněny úpony svalů, jsou sotva vyznačeny. Kost čelní a dol. čelist jsou u novorozence rozděleny ve 2 části.
Páteř je soustava obratlů sloužící jako opora těla a ochrana míchy. U člověka skládá se ze 33 oddílů obratlových. tak že oddíl krční sestává ze 7, hrudní z 12 a bederní z 5 obratlů; v oddíle křížovém splývá u dospělého člověka 5 původních obratlů křížových v jednotnou kost křížovou, k níž dole připojuje se závěrečný oddíl kostrční, skládající se ze 4 zakrnělých kůstek. Jen výjimečně obsahuje některý oddíl o obratel více. Oddíl krční je po stranách volný, k hrudnímu přikládají se žebra a tak vzniká hrudník, oddíl bederní je taktéž volný, s kostí křížovou spojují se kosti kyčelní, čímž vzniká pánev, poslední oddíl kostrční pak volně vybíhá do východu pánevního. Obratle spojeny jsou mezi sebou hlavně pružnými deskami meziobratlovými, kteréž vloženy jsou mezi jednotlivá těla obratlová, a pak podélnými vazy po předních i zadních plochách těl obratlových; dále tu shledáváme párové klouby meziobratlové a pak hojné vazy, spojující příslušné výčněly obratlů nad sebou postavených.
Hrudník je horní oddíl kostry trupové, sevřený 12 obratli hrudními, kostí hrudní a 12 žebry s každé strany. Ježto s kostí hrudní se spojuje přímo toliko 7 žeber, další tři pak jen nepřímo. tím způsobem, že chrustavky žeber níže položených přikládají se zdola k žebrům výše položeným, kdežto 11. a 12. žebro vůbec volně večnívá do svalových stěn břišních, vzniká při dolním konci [Hrudník]-u v jeho předním oddílu zvláštní oblouk žeberní, jehož obrysy při pohybech dychacích a pak při některých polohách těla, na př. při ležení na znaku, jsou s povrchu zřejmě patrny. Celková podoba je příbližně homolovitá. u ženy skoro soudkovitá, ježto 2., 3. a částečně i 4. žebra jsou delší než u muže.U savců záleží na jejich způsobu života. V průběhu evoluce došlo k rozličným přizpůsobením v tvaru a funkce hrudní končetiny u různých skupin savců, často dochází k redukci prstů, příkladem přizpůsobení jsou i ploutve kytovců nebo křídla letounů.
Horní končetina (membrum superius) je v podstatě komunikační orgán - orgán, který nám umožňuje spojení s okolím i s vlastním tělem. (Horní končetina dovoluje dosáhnout na kterékoliv místo na těle - přitom řadu míst vlastního těla nikdy přímo neuvidíme !) S výjimkou útlého dětství, ztratila horní končetina i většinu lokomočních funkcí.
Pohyblivost horní končetiny je někdy přirovnávána k možnostem portálového jeřábu, ale v podstatě nenapodobitelný je jemně odstupňovaný, a typově neobyčejně diferencovaný pohyb ruky. Proto již pletenec horní končetiny, který končetinu připojuje k trupu, je mimořádně pohyblivý. Volná končetina je vlastně řetězcem různě po­hyblivých článků, segmentů. Kořenový kloub horní končetiny - ra­menní kloub, je nejpohyblivějším kloubem těla umožňující rozsáhlý pohyb celé horní končetiny v prostoru, a pomocí loketního kloubu mění končetina svoji délku. Samostatnou kapitolu předsta­vuje obrovská pohyblivost ruky s velmi precizně odstupňovaným rozsa­hem pohybů prstů a s možností pohybu, který "vytvořil člověka" - opozicí palce.
Dominantní funkcí horní končetiny je úchop
Úchopové funkci odpovídá nejen diferencovaně subtilní stavba skeletu horní končetiny a úprava kloubních spojů (viz dále), ale i charakte­ristické uspořádání a prostorová orientace svalových skupin. Na paži a na pletenci horní končetiny převládají mohutné a vícekloubové sva­ly generující silové pohyby značného rozsahu.
Pro předloktí jsou typické štíhlé, ploché a dlouhé vícekloubové svaly sdružující se do funkčních vrstev a skupin. Krátké svaly vlastní ruky jsou koncentrovány do dlaně a na hřbet ruky zasahují pouze dlouhé svaly (šlachy) z předloktí. Teprve ruka je vlastní úchopový článek horní končetiny s diferencovanou pohybovou aktivitou, ale bez větších silových ambicí.
Pohyby v ramenním kloubu je možné provádět kolem tří os:
· ventrální flexe (anteverze, předpažení) - (do 80 stupňů),
· dorzální flexe (extenze, retroverze, zapažení) - ( v rozsahu asi 40 stupňů),
· abdukce a addukce(připažení - v rozsahu asi 90 stupňů),
· vnitřní a zevní rotace (v rozsahu asi 90 stupňů), a
· elevace(vzpažení) - (do 180 stupňů).
Dolní končetina (membrum inferius) je orgánem opory a lokomoce vzpřímeného těla po dvou končetinách. To znamená, že ve srovnání s horní končetinou, má dolní končetina sice stejné základní články, ale má robustnější kostru, mohutnější svalové skupiny a omezenou pohyblivost jednot­livých kloubů, která je daní za větší stabilitu vzpřímeného těla.
Z vývojového hlediska znamenalo vzpřimování polohy těla a bipedální typ lokomoce především postupnou vertikalizaci páteře, a přesun těžiště těla před tzv. osový skelet, a do roviny kyčelních kloubů (cca S2) . Podmínkou stabilní vertikalizace je fixovaná extenze dolních končetin, která je staticky nejvýhodnější, protože snižu­je nároky na činnost antigravitačních svalů a hlavní zatížení směřuje do vertikálně a paralelně orientovaných kostí dolní končetiny.
Dominantní funkcí dolní končetiny je lokomoce vzpřímeného těla
K přenosu sil (tlaků) vertikalizovaného trupu na pohybující se dolní končetiny dochází v pánvi, která představuje nejen kaudální zakončení páte­ře, ale je i oporou pro dolní končetiny. Kostěná pánev je složena z kostí pletence dolní končetiny a z křížové kosti. Prstenec kos­tí tvořících pánev je velmi rigidní, a rozhodující pohyb pánve se proto odehrává především v kyčelních kloubech, odkud je přenášen na bederní páteř. Proto se při pohybu v kyčelních kloubech akti­vují i četné skupiny zádových svalů. Stejně jako se do páteře promítá pohyb kyčelních kloubů, má i pohyb páteře výraznou odezvu v těchto kloubech !
Pro vzpřímenou polohu těla je zásadním statickým problémem posta­vení pánve - pánevní sklon, který nejen velmi citlivě reaguje na délku dolních končetin, ale sám výrazně ovlivňuje zakřivení páte­ře - především bederní lordózu a hrudní kyfózu. Pánev tvoří s pá­teří funkční jednotku, a proto bývá z kineziologického hlediska přiřazována k páte­ři. Z didaktických důvodů je výhodnější považovat pánev za mezičlánek, a jako takový jej přiřadit k dolní končetině.
Největšími vývojovými změnami prošla na dolní končetině noha.
Primární funkcí nohy většiny dnešních primátů je - podobně jako u ruky, úchop. Noha primátů je proto vysoce pohyblivý a také taktilně velmi citlivý orgán. Teprve lidská noha je podstatně méně pohyblivá a je adaptována především na chůzi. V lokomočním cyklu je lidská noha přenosný článek, kterým je propulzní síla bérce expandována na podložku. Pružnost chůze i stoje je zajištěna příčným a podélným zklenutím nohy.
Pánev
Stavba pánve: V pánevní dutině rozlišujeme dva prostory: velkou a malou pánev. Velkou pánev ohraničují lopaty kyčelních kostí, malou pánev především křížová kost, stydké a sedací kosti. Hranicí mezi prostory velké a malé pánve je linea terminalis.
Dutina velké pánve (pelvis major) je rozměrnější než malá pánev (pelvis minor) a z hlediska skeletu je uzavřená pouze na bocích, kde jsou lopaty kyčelních kostí. Vpředu a vzadu je dutina velké pánve široce otevřena. Protože obě boční stěny jsou vzhledem ke střední rovině těla postaveny šikmo, a jsou mírně vkleslé, vytvářejí na každé straně tzv. kyčelní jámu (fossa iliaca) od které začíná plochý kyčelní sval (m. iliacus).
Z klinického hlediska je velmi významným prostorem malá pánev.Vchod do malé pánve (apertura pelvis superior, adi­tus pelvis) je u muže srdčitý a u ženy oválný otvor, který spoju­je velkou a malou pánev.
Otvor je ohraničen linea terminalis. Dutina malé pánve má u muže nálevkovitý a u ženy válcovitý tvar. Nahoře přechází malá pánev do velké pánve, dole je uzavřena útvary pánevního dna; boční stě­ny tvoří dolní části kostěné pánve. V dutině malé pánve jsou ulo­ženy části pohlavních a močových orgánů a konečník.
Pánevní roviny
V porodnictví se v malé pánvi rozlišují čtyři roviny, které dovolují sledovat postup hlavičky plodu, která se při porodu staví vždy svým největším rozměrem do největšího rozměru v dané rovině.
Pohlavní rozdíly na pánvy
Pánev muže je úzká, strmá a vysoká. Pánevní dutina má kuželovitý tvar a všechny vnitřní rozměry jsou menší. Výběžky, hrany a drsnatiny na kostech jsou nápadné a masívní.
· Pánev ženy je širší, nižší, plošší a prostornější. Pánevní dutina je válcová a všechny vnitřní pánevní rozměry jsou u ženy větší. Symfýza ženy je nízká (cca 4 cm) a křížová kost je kratší, široká a dozadu vyklenutá. Velký sedací zářez je "prostorněší" a svým zklenutím se blíží románskému oblouku.

Gotika

21. května 2008 v 19:11 VÝTVARKA
Gotika je na románský sloh plynule navazující umělecký sloh, který se začíná v Evropě projevovat od druhé poloviny 12. století a pokračuje ve vrcholném středověku zhruba po další 3 století. V českých zemích nastupuje i ustupuje gotika o něco později. V Německu a střední Evropě trvala až do počátku 16. století, kdy se v Itálii a Francii již prosadila následující renesance. Renesance, se nevyvinula z gotiky, ale naopak se ji snažila popřít a při svém vývoji se opírala o antické dědictví.
Termín gotika nebo gotický se vztahuje ke Gótům. Předcházející epoše jej přisoudili s opovržením italští humanisté, "gótské" umění pro ně znamenalo asociaci primitivního či barbarského.
Gotický sloh vznikl postupným vývojem ze slohu románského. Počátky gotického slohu se začínají ve Francii a jsou spojeny s vybudováním tehdy vyjemečného chrámu opatství v Saint-Denis poblíž Paříže. Ve vzniklém stylu je i proto do jisté míry obsažena filozofie směřování za Bohem, která je po formální stránce vyjadřována vertikalismem, oproti románskému slohu došlo především u staveb také k značnému prosvětlení a "odhmotnění". Gotika narozdíl od románského slohu již nedosáhla plného rozšíření po celé evropě, ale především její západní a centrální části. Vliv gotiky na územích s vlivem pravoslavné církve, na tamější umělecké cítění byl značně limitovaný.

Zjísti jestli si podváha nebo nadváha!

21. května 2008 v 19:08 TĚLOCVIK
jestli jste podváha nedbo obézni..
Mno..
Ani nechtějte vědět co jsem já..!!!
Budu muset jíst..moje
BMI- 15.82
tak napište kolik vaše!!!

Superpevné bříško!

21. května 2008 v 19:02 TĚLOCVIK

Superpevné bříško!

Procvičujete břišní svaly každý den, ale výsledek žádný? Pak je třeba cviky obměnit. připravili jsme pro vás sérii méně známých, ale o to více účinných cviků na tuto partii. Pokud budete cvičit pravidelně a poctivě, budete se moct ještě toto léto pochlubit!
brisko
Položte se na záda, upažte a pokrčte kolena do pravého úhlu. Nadechněte se a s výdechem ukloňte nohy mírně do strany a zároveň k nim přitáhněte levou ruku. Vraťte zpět do výchozí pozice a proveďte na druhou stranu. Zopakujte alespoň 8x vpravo i vlevo.
brisko
Začněte ve vzporu na boku s upažením a unožením. Už samotné udržení této pozice vás nutí pořádně zpevnit břišní svaly. Pořádně se soustřeďte a přitáhněte loket a koleno levé nohy k sobě. Pozor ať neztratíte rovnováhu! Zkuste alespoň 10x a pak vystřídejte strany.
brisko
Lehněte si na záda, ruce dejte za hlavu. Střídavě přetáčejte trup ze strany na stranu a zároveň přitahujte kolena. I když cvik procvičuje především šikmé břišní svaly, zapojuje se také přímý sval. Vydržte alespoň minutu, pak si odpočiňte.
brisko
Posaďte se s pokrčenými koleny a předpažte. Důležitá jsou rovná záda a zpevněný střed těla. Nadechněte se a s výdechem přetočte tělo vpravo a zároveň upažte těsně nad zem. Vraťte se zpět a proveďte nalevo. Opakujte 12x na obě strany.
brisko
Ve vzporu na rukách přitahujte střídavě pravé a levé koleno, ale tak, abyste neprohnuli záda. Zopakujte 10x. Pokud to bude pro vás na poprvé těžké, zkuste vydržet několik vteřin alespoň ve výchozí pozici.
brisko
I když vám možná bude tento cvik připomínat "jízdu na kole", jeho princip je jiný. Důležité je zapojení spodního bříška. Najděte si takovou polohu, v níž vás nebudou bolet bedra a kyčle. Pak střídavě protahujte pravou a levou nohu - představte si, že od sebe chcete něco odstrčit. Provádějte 30 vteřin a pak si odpočiňte.
brisko
Posaďte se na bok s koleny mírně pokrčenými. Pak se silou břišních svalů zvedněte do vzporu na boku a upažte. Vraťte se zpět a proveďte ještě 8x. Pak I vystřídejte strany.
brisko
Lehněte si na záda, pokrčte kolena a přitiskněte bedra k podložce. Zapojte pánevní dno a spodní bříško a protáhněte nohy do dálky. Důležité je, abyste cvik neprováděli švihem, ale naopak tahem a silou břišních svalů. Není důležité, jak daleko nohy zvednete, podstatné je zapojení spodních břišních svalů.
Tip: První týden dělejte pouze jednu sérii u každého cviku, druhý týden přidejte další sérii a od třetího týdne provádějte plné opakování ve třech sériích.

Cviky na hubnutí

21. května 2008 v 18:59 TĚLOCVIK
Chcete-li mít opravdu krásné a štíhlé nohy, musíte na sobě pracovat. Začněte třeba s běhe, který tvaruje a posiluje svaly. Později přidejte posilování a cvičení.
Položte se na pravý bok, pravou nohu můžete mírně pokrčit, levou ruku opřete pro lepší rovnováhu před tělem. Špičku nepropínjete, naopak - protlačte patu vpřed, nohou kmitejte do rytmu nahoru a dolu, snažte se nedotknout podlahy. Po 1 - 3 minutách vystřídejte strany.
Zdvihání pánve
Lehněte si na záda, pokrčte kolena, chodidla položte na podložku, ramena a lopatky udržujte na podložce,
zvedněte pánev nad podložku ramena a lopatky se snažte udržet na podložce
a přednožte jednu nohu, špičku nepropínejte,protlačte patu, druhou nohu tlačte do podložky, vydržte tak pár taktů.
Vraťte se do výchozí pozice
a opakujte na druhou nohu
Výpady

Postavte se na šíři pánve, zpevněte břicho (1), proveďte výpad vpřed (2). Dávejte pozor, aby koleno nikdy nepřešlo před chodidlo, v koleni musí být maximální pravý úhel. Totéž opakute na druhou nohu. Po 1 - 3 minutách můžete opakovat oběma nohama totéž do stran (3). Můžete zkusit i vzad.
Podřepy do stran

Postavte se na šíři pánve, zpevněte břišní svaly, mírně podsaďte pánev (1). Přejděte do podřepu tak, aby stehhna byla rovnoběžně s podložkou a chvíly vydržte (2). V podřepu udělejte výpad vlevo, vydržte a pomalu se vracejte do výchozí pozice (3), totéž opakujte pravou, strany pravidelně střídejte.
Výkopy

Postavte se, zpevněte tělo, lehce pokrčte jedno koleno, přeneste váhu na pokrčenou nohu (1). Druhou přednožte, nechte ji pokrčenou v koleni, dokud se stehno nedostane do vodorovné polohy. Pak rychle a silou vykopněte, propněte koleno, patu protlačte vpřed (2), vraťte se zpět do výchozí polohy a opakujte na druhou nohu (3).
Můžete zkusit i výkopy vzad - postavte se, pokrčte mírně jednu nohu,váhu těla přeneste vpřed a druhou nohu mírně zanožte do strany. Když se dostane stehno do rovnoběžné polohy se zemí, silou propněte a rychle vykopněte, vraťte se zpět a opakujte na druhou stranu.

Johann Sebastian Bach

21. května 2008 v 18:52 HUDEBKA
Městečko Eisenach v Durynsku se 21. března 1685 stalo rodištěm Johanna Sebastiana Bacha. Jeho otec Johann Ambrosius, tam byl dvorním hudebníkem. První zkušenosti ve hře na klávesové nástroje a na housle získal u svého otce. Jenže otce ztratil v deseti letech, a protože mu matka také zemřela - ještě o rok dříve, ujal se ho starší bratr, který již byl ženatý a varhaničil v Ohrdrufu.
V novém domě pokračoval Sebastian ve studiu. Když mu bylo patnáct let, musel již začít vydělávat. Odešel do Lüneburgu, kde působil v chlapeckém sboru jako zpěvák. Takové sbory byly tenkrát obvyklé ve většině chrámů. Po ztrátě chlapeckého hlasu musel sbor opustit. Členové rodiny Bachů, působících v durynských městečkách a obcích, měli pěkný zvyk. Udržovali vzájemné rodinné vztahy a jednou v roce pořádali svůj sjezd. Přátelské vztahy měly tu výhodu, že jednotlivý členové se navzájem upozorňovali na uprázdněná místa. Tímto způsobem se dověděl o varhanickém místě v Arnstadtu.
Poněvadž však chrámové varhany nebyly ještě dostavěny, vydal se do Výmaru, kde se stal dvorním hudebníkem. Ve Výmaru nezůstal Bach dlouho. V srpnu roku 1703 nastoupil jako varhaník v Arnstadtu. Ve svém povolání se snažil neustále zdokonalovat. Byl neobyčejně pracovitý, studoval a trpělivě opisoval díla cizích mistrů, takže mu neušlo, co kde bylo v hudbě nového.
Postupem času si Bach brzy získal pověst výborného virtuosa a improvizátora ve hře na varhany a cembalo. Jako by si ani nebyl vědom svého mimořádného nadání. Tvrdil, že kdyby každý tolik a tak vytrvale pracoval, byl by stejně dokonalý. Bach byl varhaníkem také v Mühlhausenu, ale nevydržel tam déle než rok. Dočkal se tam však jednoho úspěchu, jakých za svého života mnoho neužil: prvého vytištění jedné ze svých skladeb.
Po Mühlhausenu opět Výmar; mladý umělec tam nastoupil do služeb vládnoucího vévody jako houslista i jako varhaník. V době tamějšího pobytu horlivě komponoval. Seznamoval se blíže s italským hudebním uměním, které na rozhraní 17. a 18. století rozkvetlo novým květem. Seznámení s italskou hudbou podnítilo pochopitelně Bacha k vlastní tvorbě podobných forem.
Jeho všestranné umění nezůstalo nepovšimnuto, v roce 1714 byl povýšen na koncertního mistra. Ctižádost mladého muže měla však vyšší cíle: byl by se rád stal kapelníkem. Když se toto místo později uvolnilo a vévoda pro něj vybral jiného hudebníka, cítil Bach, že mu bylo ukřivděno. Jeho žádost o okamžité propuštění vyvolala prudký konflikt s vévodou.
Rozhořčený Bach svou žádost neodvolal a odešel. Nové působiště nalezl opět u dvora, ve městě Köthenu. Na tomto místě se Bach věnoval hojně cembalu. Napsal anglické suity, Francouzské suity a obsáhlou sbírku preludií a fug ve všech tóninách. Doba Bachova působení v Köthenu dala vzniknout také jiné než instrumentální hudbě klavírní. Jsou to slavné Sonáty pro sólové housle a Sonáty pro sólové violincello. Ale dobrá doba skončila, jakmile se vévoda oženil.
Jeho manželka neměla pro hudbu porozumění a vévoda změnil své zájmy a přestal se o Bacha zajímat. V květnu roku 1723 nastoupil Bach své poslední a nejdelší zaměstnání, tomášský kantorát v Lipsku. Lipsko bylo už tenkrát hudebním střediskem a chlapecký zbor kostela sv. Tomáše byl významný.
Už za Bachova života se doba pozvolna přikláněla ke tvorbě jednodušší, melodičtější a poslechově snáze přístupné. Skladatel těžce nesl tento obrat a zůstal věren svému slohu. Nezmínil jsem se téměř o Bachově soukromém životě. Víme toho jen velmi málo.
Byl dvakrát ženatý, podruhé s Annou Magdalenou a měl dvacet dětí. Z jeho synů se čtyři stali proslulými hudebníky. Byli to Wilhelm Friedman, Carl Philipp Emanuel, Johann Christoph a nejmladší Johann Christian.
Z Bachovi tvorby je mnoho nenávratně ztraceno. Bach byl za svého za svého života ceněn jako výborný varhaník, ale nebyl uznávaným a slavným skladatelem. Když roku 1750 zemřel nevěnovala tomu veřejnost žádnou pozornost.
Dnes platí Bach za jednoho z největších hudebníků vůbec, jeho dílo je pevným základem, na němž budují další generace své umění. Dílo Chrámové kantáty: Matoušovy a Janovy, Vánoční oratorium, Mše h moll. Skladby varhaní: preulidia, toccaty, fugy, fantazie a chorální předehry.
Skladby klavírní: anglické suity, francouzské suity a party. Komorní sonáty pro sólové housle a violoncello: Braniborské koncerty. Z našeho pohledu byl Johann Sebastian Bach velikánem, který ve svých skladbách shrnul a uzavřel celou epochu hudebního vývoje nazývanou dnes baroko.
Není jediným skladatelem tohoto období, který je takto hodnocen. Podobně shrnující a zásadní dílo vytvořil Bachův krajan Georg Friedrich Händel. Oba skladatelé neměli společný jen původ. Narodili se ve stejném roce (1685) a i závěr jejich života byl ironií osudu obdobný - oba oslepli a zemřeli na následky operace anglic kého "okulisty" Johna Taylora. Jejich životní osudy jsou však rozdílné a i jejich skladatelské odkazy se spíše doplňují, než by se vzájemně překrývaly.
Bach nenapsal ani jednu operu. Ve skromných poměrech německých zámeckých kapel k tomu ani neměl příležitost. V centru jeho tvorby stojí díla duchovní, zejména kantáty, kterých se dochovalo přes dvě stě.
Neméně významné jsou však Bachovy skladby pro klávesové nástroje, varhany nebo cembalo; již jsme se zmínili o tom, že ve své době byl více uznáván jako varhaník. Důležité jsou také jeho skladby komorní a orchestrální, k těm nejslavnějším z nich dnes patří právě Braniborské koncerty.
Braniborské koncerty i ostatní Bachova koncertantní díla vycházejí spíše z tradice benátské, kterou reprezentují skladatelé Antonio Vivaldi a Tomaso Albinoni. Bach zemřel jako vážený lipský kantor, jeho dílo však bez výjimky upadlo v zapomnění.
Skladby z otcovy pozůstalosti zdědili synové, jen část z nich se však dochovala dodnes. První knihu o Bachovi, která byla znamením počínajícího zájmu o mistrovo dílo, napsal a v roce 1802 v Lipsku vydal Johann Nikolaus Forkel. Příznačné je, že neměl ani ponětí o existenci sbírky koncertů, které později další bachovský badatel Philipp Spitta nazval Braniborskými.
Skutečným zlomem v zájmu o Bachovo dílo však bylo až provedení Matoušových pašijí Felixem Mendelssohnem-Bartholdym v Berlíně v roce 1829. Přestože od té doby už uplynulo mnoho vody, dílo Johanna Sebastiana Bacha objevujeme dodnes

Kočka domácí

21. května 2008 v 18:48 PŘÍRODOPIS
Kočka domácí
Felis catus

Dějiny kočky domácí
Vyvinula se z kočky divoké, zdomácněla v Egyptě a také na středním východě, pravděpodobně asi před 5000 lety. V 10. stol. se s fénickými obchodníky dostala do Itálie a rozšířila po Evropě. Do Ameriky připlula s prvními kolonisty v 17. stol. V polovině 19. stol. začal chov ušlechtilých koček. Později chovatelé vyšlechtili různá plemena koček - např. dlouhosrsté (perské a angorské) nebo krátkosrsté (žíhané hnědě, stříbřitě nebo červeně) a dokonce i bezocasou kočku zvanou manx. Před třemi tisíci roky se kočka domácí rozšířila v Egyptě, kde jí dokonce uctívali jako posvátné zvíře, mumifikovali a zhotovovali jejich sochy. Dnes je na světě více než 500 miliónů domácích koček, rozdělených do 100 uznávaných skupin..

Kočky
Pokud někdo pozoroval kočku, jak se plíží ke kořisti, jistě ho napadlo, že je příbuzná s tygrem nebo se lvem. Kočky jsou díky výborné obratnosti a síle dobrými lovci, navíc mají ostré zuby a drápy a výborný zrak, přizpůsobený k nočnímu lovu. Pokud má kočka domácí možnost vyběhnout do přírody, chytá malé hlodavce, ptáky, hmyz a jiné menší živočichy. Mnoho koček ušlechtilých plemen však není schopno přežít delší čas v přírodě, protože lidé je natolik zhýčkali, že se o sebe nedovedou postarat.

Hlava
Hlava nese většinu znaků, které jsou u koček nejvíce variabilní, takže jednotlivá plemena jsou odlišena právě podle hlavy a jejích částí a podle jejich vzájemných proporcí. Rozdíly jsou v zásadě založeny na celkové kostní stavbě lebky, dalšími nekosterními znaky jsou délka a tvar nosu, tváří, uší a očí.

Kostra
Vývoj kosterních částí podporuje od raného mládí všeobecný růstový hormon hypofýzy a hormon z příštítných tělísek, jen ovlivňuje mimo jiné také hospodaření s vápníkem v těle. Kostra kočky se skládá z přibližně 240 kostí, které drží pohromadě a pohybuje jimi přibližně 500 svalů. Počet obratlů a pochopitelně i žeber je u kočky stejný jako u psa. Hned za hlavou má páteř kočky sedm krčních obratlů, které jsou relativně krátké a mají silné středové výběžky. Mohutné jsou hlavně první dva; ty drží hlavu a jsou uzpůsobeny pro její větší pohyblivost a otáčení. Nejvyšší možný úhel otočení je u kočky 180°, což nenajdeme snad u žádného jiného vývojově výše postaveného tvora. Na krční obratle navazuje 13 obratlů hrudních s protáhlými a ostnitými středovými výběžky. Na prvních 12 obratlích vyrůstají po stranách v párech klenutá žebra. Na hrudní obratle se napojuje sedm obratlů protažených bederních se silnými výběžky středovými i postraními. Na ně se upínají pevné svaly držící nejen všechno svalstvo zadních končetin, ale i všechny vnitřní orgány umístěné v břiše kočky.

Oči
Zornička kočičího oka se ve tmě roztáhne, aby se do oka dostalo víc světla, a v silném světle se stáhne na pouhou štěrbinu. V zadní části nitra oka je vrstva lesklých buněk, které odrážejí světlo, proto kočka "svítí očima". Kočka nemůže tolik pohybovat očima jako člověk (její zorné pole je přibližně 205 stupňů, zatímco u člověka obsáhne až 220 stupňů). Místo toho má především mnohem víc vyklenutou rohovku než člověk, což se odráží i na kvalitě vidění, a dále schopnost daleko víc otáčet hlavou. Horní i spodní víčka jsou pohyblivá. Oči jsou téměř kulaté a mají stejnou anatomickou stavbu jako většina obratlovců.

Smyslové orgány
Tak jako u každého živého tvora obstarávají u koček spojení s okolním světem smyslové orgány; ty jsou vyvinuty na různém stupni. Jejich hlavní sídlo je v mozku. Ten je ve vztahu k hmotnosti těla daleko těžší než u mnohých jiných šelem. Jeho hmotnost je mezi 20-30 g.

Sluch
Sluch je vyvinut hned po zraku nejlépe. Má poměrně značný rozsah, od 30 hertzů do 45 kilohertzů. Rozdíl od sluchu člověka je patrný zejména v horních polohách, u vyšších: lidské ucho zachytí tóny nejvýše o kmitočtu 20 kHz, kdežto některé kočky slyší prý dokonce tóny až do 75 kHz. Kočky čistě bílé s modrýma očima jsou často zcela hluché; je to zaviněno geny, které se projevují jen v kombinaci bílou srstí a modrýma očima. Kočka jako jiná zvířata může boltcem ucha pohybovat pomocí 27 různých svalů, a tak ucho natočit tím směrem odkud přichází zvuk.

Srst
Tělo kočky je pokryto srstí kromě čenichu, pysků, polštářků na tlapkách a kolem řitního a pohlavního otvoru a větší či menší na části vnitřního boltce. Srst tvoří tepelnou izolační vrstvu a často chrání pokožku proti mechanickému poškození. Skládá se z chlupů, které vyrůstají z vlasových cibulek obalených vlasovými váčky a krevními kapilárami. Každý chlup má svůj snopeček svalstva, které způsobuje napřimování chlupů (ježeni srsti při podráždění), a kromě toho ještě drobné mazové žlázky.

Lysá kočka
Lysá kočka byla vyšlechtěna kolem roku 1960 z koťat, která se narodila bez srsti. Má jemnou, tmavou pouze na lících, hrudi a konečku ocasu. Takto vybavená by v přírodě těžko přežila.

Hlavní zásady krmení
Kočky jsou vyložené osobnosti i co se týče výběru potravy. Co jedné kočce chutná, může druhá zásadně odmítat. Správná výživa kočky je víceméně otázkou citu. Dávky potravin i druh pokrmu musí být voleny tak, aby zvíře bylo pěkně urostlé a svalnaté. Kočky nelze krmit zbytky jídla: pokrmy pro lidi se připravují podle zcela jiných zásad než pro lidi, hlavně jde o koření, které kočce nevyhovuje a škodí jí. Dalším požadavkem je rozmanitost potravy, aby výživa nebyla jednostranná s přebytkem jedné složky a nedostatkem druhé. Všeobecně možno říci, že v přírodě nechávají sytí dravci zbytky potravy ležet. Dostanou-li znovu hlad, uloví si další kořist. I pro kočky domácí platí zásada, že by se sami nikdy nepřežíraly (s výjimkou některých zvlášť oblíbených pochoutek). Přesto je možno často vidět kočky přetloustlé, vyloženě překrmované. Přebytečné kalorie, které už zvíře k uhrazení spotřeby energie nepotřebuje, se mění v tuk a ten se ukládá v podkožních pletivech.

Druhy živin
Denní dávka potravy se řídí její kvalitou a velikostí čí stavem zvířete. Kvalitou potravy se rozumí. Základní (záchovné) množství joulů je to, které kočka potřebuje pro uhrazení základních tělesných funkcí: udržování tělesné teploty, trávení, dýchání, srdeční činnost. Při mírné a pomalé činnosti se základní množství zvyšuje o 200% - 300%, při namáhavějším výkonu a rychlejší akci až o 2500%. Pro kočku platí základní požadavek přibližně 200-330 joulů na 1 kg živé hmotnosti denně, tzn. kočka těžká asi 3 kg potřebuje asi 1000 joulů, 4 kg těžká 1330 joulů denně, pro koťata platí asi polovička této hodnoty (pro srovnání: základní lidská potřeba je kolem 10 000 joulů).

Rozmnožování
Koťata se vyvíjejí v matčině těle asi 9 týdnů. V jednom vrhu se jich může narodit až deset, v průměru jich však bývá od dvou do pěti. Nově narozená koťátka jsou úplně bezmocná: první týden jsou ještě slepá a prohlédnou až po 9-11 dnech. Zpočátku pouze sají mateřské mléko, teprve asi po osmi týdnech se začnou živit pevnou stravou. Přechodu z mléčné na tuhou stravu se říká odstavení. Přibližně měsíc po narození koťat se může kočka znovu pářit.

Koťata
Kočičí mláďata neustále dovádějí a skotačí. Při těchto hrách rozvíjejí své lovecké schopnosti a učí se rychle reagovat. Při pohybu jim sílí svaly a tělo se stává ohebné a pružné. To vše je důležité, aby se později dokázala o sebe postarat.

Obratnost
Kočka má vyjímečně vyvinutý smysl pro rovnováhu, proto se tak snadno pohybuje po stromech i po úzkých římsách. Smysl pro rovnováhu využívá při lovu. Při pádu z výšky dokáže rychle zareagovat: ve vzduchu se otočí tak, aby dopadla na všechny čtyři nohy.

Lovecký instinkt
Jako všichni ostatní tvorové má kočka vyvinuty určité vlastnosti, které slouží k přežití jedince i živočišného druhu. Instinkty jsou dědičné společně s pudy, zůstávají hluboce zakořeněny po celý život a nemění se ani získanými zkušenostmi, ani výcvikem. Kočka loví, i když nemá hlad, instinktivně, neboť potřebuje ukojit své lovecké vášně.

Chování
Kočka domácí se chová podobně jako její divoce žijící příbuzný. Doma chované kočky si sice nemusí shánět potravu, ale přesto se projevují jako lovci. Na kořist číhají někde v úkrytu, nebo se za ní přikrčeně plíží. Většina těchto projevů je instinktivní, vrozená: kočka se jim nemusí učit a zachovává si je i v případě, kdy nežije ve společnosti jiných koček. Kočky jsou aktivní hlavně večer a časně z rána. Kočka prospí denně 16 hodin, ne najednou, ale v krátkých intervalech několikrát za den. Vlastně celý den podřimuje, ale je vždy připravená okamžitě zareagovat na jakýkoli podnět.

Chov a plemenitba
Chovatelé ušlechtilých koček se sdružují do zájmových klubů, spolků nebo chovatelských svazů, aby si vzájemně předávali zkušenosti. Kočky mají stejně jako psi rodokmen, ve kterém jsou uvedeny všechny údaje o kočce, která tento rodokmen vlastní. Od té doby, co se kočky začaly chovat a šlechtit, vzniklo přes 250 druhů "uznávaných plemen".

Kůže

21. května 2008 v 18:46 PŘÍRODOPIS
Pokožka je jedním z nejdůležitějších tělesných orgánů. Protože je od přírody sušší než pokožka obličeje, je méně chráněna před nepříznivými vlivy jako např. neustálý kontakt s oblečením, chlorovaná voda, čistící prostředky. Není-li pokožka správně ošetřována, ztrácí pružnost, vysušuje se a často je drsná a olupuje se. Aby mohla dýchat a byla připravena na působení tělové kosmetiky, potřebuje stejně jako pleť obličeje pravidelnou denní očistu. Pro zdravou hygienu těla platí důležité pravidlo, a sice používat co nejméně čistících prostředků a omezit jejich kontakt s kůží. Při každodenním sprchování či koupeli úplně stačí, použijete-li mýdlo jen tam, kde se kůže nejvíce potí (podpaží, intimní místa, nohy). Zbývající části omyjete jen teplou vodou.
Nejnápadnějším projevem stárnutí jsou vrásky. Kůže (epidermis) si uchovává schopnost kontroly odpařování vody, ale podpůrné tkáně pod ní atrofují a ztenčují se. Kolagenní vlákna pozbývají svůj lesk a elastická vlákna se ztlušťují, kroutí a štěpí, takže kůže ztrácí své přirozené napětí a pružnost. Během života se v ní hromadí degenerující materiál. Ztrátou elasticity se pak kůže vyvěšuje a po vypnutí se nedokáže vrátit zpátky do původního stavu. Je-li vystavena slunci, drobné žilky se rozšiřují, jejich stěna řídne a některé drobné krevní cévy dokonce zcela vymizejí. Nedostatkem krevního zásobení dostává kůže matný nažloutlý nádech.

Proč se vrásky tvoří

Tvorba vrásek je normální součástí biologického procesu stárnutí, které může být modifikováno dědičnými i hormonálními faktory, jakož i vnějšími vlivy prostředí. Nejběžnější příčinou vzniku vrásek je expozice kůže slunci. Až 90% kosmetických problémů provázejících stárnutí je způsobeno škodlivým UV zářením (a i přesto stále toužíme po tolik přitažlivém zlatavém opálení!!). Určité vlnové délky světla narušují normální buněčné dělení. Buňky nemohou regenerovat a zhoršují se imunitní obranné mechanismy. Kůže dlouhodobě vystavovaná slunci zvolna zesiluje, žloutne, šupinatí, tvoří se hluboké vrásky a hrozí riziko vzniku rakoviny kůže. Na předčasnou tvorbu vrásek má vliv i kouření. U silných kuřáků je 5-krát větší pravděpodobnost vzniku lícních vrásek než u nekuřáků.

Kyselina retinová

Při testování účinnosti kyseliny retinové bylo zjištěno, že významně ovlivňuje stárnutí kůže. Kyselina retinová aktivuje epitelové a vazivové buňky kůže k vyšší tvorbě základní hmoty do mezibuněčného prostoru. Základní mezibuněčná hmota obsahuje složité molekuly, které jsou schopny vázat až tisíckrát větší množství vody než je jejich vlastní váha. Tím podporují vyhlazení kůže. Vlivem kyseliny retinové vazivové buňky tvoří více kolagenu a povrchové cévy se rozšiřují a množí. Tím se zlepšuje okysličování kůže a její tloušťka se může zvýšit až o 80%. Existují i obavy, že by kyselina retinová mohla vyvolávat rakovinu, ale proti těm svědčí skutečnost, že se jí v klinické praxi užívá k léčbě prekanceróz i některých nádorů kůže. Přesto se lidem léčeným kyselinou retinovou doporučuje používat krémy s ochranným faktorem a vyhýbat se slunění. Používá se také k léčbě akné, kde jejím působením jsou uhry vyzdviženy na povrch a více se otevírají.
Povrchový kryt - kůže - odděluje vnitřní prostředí organismu od zevního, ale zároveň ho s ním spojuje. Zdravá kůže tvoří bariéru proti vnějším chemickým i fyzikálním vlivům, které nepřesahují přípustnou míru. Prostřednictvím kožních nervových zakončení se uskutečňují mnohé reflexní děje, jejichž výsledkem je humorální sekrece: mimo to vyvolávají i imunobiologické a psychické odezvy. Proces otužování při vzdušné koupeli, studené sprše, koupelích a podobně se uskutečňuje působením na chladové kožní receptory.(10).
V terapii fyzikálního poškození kožního krytu, ale i zánětlivých, metabolických a alergických chorob kůže jsou na popředním místě rostlinné léky. Rostlinná dermatika působí většinou lokálně, ale některá ovlivňují organismus i substancemi vstřebatelnými přes kůži. Při chronických kožních chorobách působí fyziologicky na reparační procesy. Používané rostlinné drogy většinou neohrožují organismus ani toxickým ani alergickým vedlejším působením.(10).
Onemocnění:
Laesio traumatica - poranění, trauma
Pyodermia - hnisavé kožní onemocnění
Acne vulgaris - trudovina, akné
Ulcus cruris - bércový vřed
Eczema - ekzém
Epidermophytia - epidermofýcie
Hyperhydrosis - nadměrné pocení
Hyperhydróza, noční pocení
Antidiaphoretica - čaje proti pocení
Urticaria - kopřivka, urtikária
Oedema Quincke - Quinckeho edém
Píštěle, vředy, špatně se hojící rány, jizvy
Psoriasis - lupenka, psoriáza
Vitiligo - vitiligo
Alopetia - plešivost, alopecie
Lupus vulgaris - kožní TBC
Verrucae - bradavice
Lupiny
Combustiones - popáleniny
Puchýře na nohou
Furunculus - nežit
Perniones - omrzliny
Erysipel - růže
Scrophulosis - krtice, skrofulóza
Scabies - svrab
Intertrigo - opruzení
Pihy
Pruritus - svědění
Rhagady - trhlinky
Contusiones - zhmožděniny, oděrky
Zvýšená lomivost nehtů
Mycosis - mykóza
Herpes simplex - opar
Decubitus - proleženina
Lidová léčba kožních chorob
Ostatní kožní choroby
Dermatitis - zánět pokožky
Clavus - kuří oko
Panaritium - hnisavé procesy rukou
Paronychium - hnisavé procesy nehtů
POPÁLENINY KŮŽE
Sami si poradíme s popáleninami nižšího stupně a rozsahu. Ihned po úrazu je nutné dlouhodobé chlazení, pod tekoucí studenou vodou, 20 minut a více, tím může dojít i ke snížení stupně popálení (3 - 4 hodiny; tedy déle, než trvá pocit pálení). Následuje omytí vhodným antiseptickým roztokem a sterilní krytí, na popálené místo se většinou nedoporučuje aplikovat žádné lokální léky.
Léčivé prostředky použijeme tam, kde nedošlo k porušení kožního krytu. Lze mazat Panthenol mast, homeopatickou mast CICADERMA (obsahuje mj. výtažky z měsíčku, řebříčku, třezalky
OTUŽOVÁNÍ
Proto je pro obranu našeho imunitního systému k plavání vhodné přidat i otužování. V bazéně je k tomu vynikající příležitost. V chladných a sychravých dnech, kdy slunce jen občas vykoukne zpoza mraků a teploty se pohybují lehce nad nulou, je třeba se o své zdraví dobře starat. Plaváním dáme našemu tělu potřebnou dávku aerobní zátěže, která je důležitá pro fyzickou i psychickou kondici. Když už ale v bazéně jsme, můžeme si dopřát ještě i něco navíc. Ve většině bazénů jsou sauny nebo parní komory, kde si můžeme odpočinout. Saunování je založeno na střídání pobytu v horkém suchém vzduchu (až 100 °C), s prudkým zchlazováním ve studené lázni. Výsledkem je příjemná únava a celkové uvolnění.
Otužování má vedle zvyšování odolnosti proti nákazám i další výhody: stimuluje látkovou výměnu, aktivizuje organismus, zlepšuje chuť k jídlu a navozuje pohodu tělesnou i duševní. Ovšem, aby otužování mělo kladný efekt, je důležitá pravidelnost a postupnost, tedy pozvolné zvyšování otužovacích procedur. Na prudké změny tedy pozor. Netrénovaný organismus může dostat šok. Otužování a saunování má smysl jen při vytrvalém tréninku. Do sauny by například neměli chodit lidé s vysokým tlakem, se srdečními a kožními chorobami. Kdo se chce otužovat, měl by nejprve své rozhodnutí konzultovat lékařem.

Tipy pro otužování

Kromě otužování je vodě je vhodné ještě zařadit i "přirozené" otužování. Tedy:
POPÁLENINY
Popáleniny a opařeniny
Opařeniny vodou a horkými nápoji jsou nejčastější v útlém věku. Grily, sporáky, vany, topná tělesa a různé jiné tepelné zdroje se stávají příčinou tepelných úrazů u dětí starších.
První důležité opatření přímo na místě je vydatné a ustavičné chlazení popálených ploch. Působí nejen proti bolesti, ale omezuje i hloubku poranění. Tekoucí studená voda má být aplikována po dobu 15 až 20 minut. U rozsáhlých popálenin je nutno dbát na včasný přívod tekutin (infúze do žíly) a dostatečné tišení bolesti - tedy co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc.
Postižené plochy mají být před transportem kryty sterilními obvazy nebo přežehlenými prostěradly. Masti nesmějí být aplikovány! Všechna poranění takového rázu musejí být léčena lékařem a u některých pacientů je nutný pobyt v nemocnici. Opět je nutno překontrolovat, zda je dítě očkováno proti tetanu.
U popálenin a opařenin menšího stupně (1. stupeň = zarudnutí kůže) je možné doléčení přípravkem SOLCOSERYL gel nebo mast. Nejprve poranění a okolí rány vydezinfikujte. Pokud lékař neurčí jinak, pak Solcoseryl gel 2 až 3krát denně naneste v tenké vrstvě. Doba léčení trvá do opětovného vytvoření nové kožní tkáně.
Solcoseryl mast - 1 až 2krát denně naneste v tenké vrstvě. Doba léčení je opět až do vytvoření nové elastické tkáně.
  • udržování teploty v obytných místnostech kolem 20 °C, ne však nad 22 °C
  • každodenní pobyt na čerstvém vzduchu a to při každém počasí
  • přiměřené oblékání v místnostech i venku podle aktuálních podmínek tak, aby chránilo před chladem, nikoli však nadměrně
  • spánek při otevřeném okně, který vedle otuživého působení odporuje i hloubku spánku a vydatnost spánkového odpočinku
  • ranní rozcvičky v minimálním oblečení při otevřeném okně
Věřte, že otužování má smysl a budete z toho mít užitek. Překonejte strach a odpor ke studené vodě a zkuste to. Získáte novou zkušenost, která vám pomůže udržet se ve zdraví a pohodě a která se vám časem zalíbí. Zalíbí tak, že už si sprchování bez studené vody na závěr nebudete umět představit a budete si užívat osvěžující pocit znovuzrození.

Tření

21. května 2008 v 18:42 FYZIKA
Na těleso v pohybu působí přirozeně určité brzdné síly. Například pták musí překonávat odporovou sílu vzduchu a ryba odporovou sílu vody. Když posouváme těleso po pevné podložce, nemluvíme o odporové, ale o třecí síle. To působí vždy proti směru pohybu tělesa a tím ho brzdí. Může mít dvě příčiny. Když jsou stykové plochy tělesa i podložky tělesa drsné, zachycují se, a tím se pohyb brzdí. Druhou příčinou může být vzájemné působení částic mezi dvěma plochami. To nastane jenom při těsném přiblížení těles, a tak tento důvod převládá spíš u hladkých těles.
Velikost třecích sil hodně závisí na materiálu, z něhož je podložka vyrobena Například při soutěžích silných mužů jsou někteří jedinci schopní utáhnout v zubech nákladní vůz, ale poté třeba i několikrát těžší lokomotivu. Proč? V obou případech jde vlastně o překonání třecí síly. Zatímco pneumatika a asfaltová silnice mají drsné povrchy a třecí síla je tedy velká, kolo lokomotivy a koleje jsou hladké a překonat třecí sílu těžší lokomotivy je srovnatelné. Samo-zřejmě je třecí síla také úměrná tlaku tělesa na podložku,a tak by člověk na utáhnutí dvou lokomotiv potřeboval dva-krát větší tahovou sílu než v předchozím případě. Síla, která vznikne při posouvání jednoho tělesa po druhém, se nazývá smyková třecí síla.Třecí síla existuje i tehdy, když je těleso v klidu. Abychom dali těleso do pohybu, musíme na něj působit větší silou, než je právě klidová třecí síla tělesa. To způsobí, že se těleso nedá do pohybu ihned. Snaží se vyrovnat počáteční tahovou sílu cizího tělesa.
Tření má ovšem i své nepříznivé účinky. Například při vzájemném pohybu součástí strojů se o sebe jejich stykové plochy odírají a tím se brzy opotřebovávají. Proto se snažíme třecí sílu v tomto případě zmenšovat. Odporovou sílu vzduchu a vody lze překonat vhodným tvarem (aerodynamický tvar letadla). Třecí síla pevných těles se může omezit třeba broušením, leštěním nebo tenkou vrstvou maziva, což všechnu třecí sílu znatelně zmenšuje. Dálším příkladem je pohyb po ,,vzduchovém polštáři". Toho využívá japonský vlak Šinkanzen, který, nadlehčován magnety, je schopný jet rychlostí až 500 km/h. V současné době se používají tzv. kuličková ložiska. Skládají se ze tří částí. Vnitřní kroužek se nasadí na hřídel, vnější se upevní ke stroji a uprostřed se umístí v pravidelných rozestupech kuličky na válečky. Válivý pohyb má 20 až 30 krát menší brzdné účinky než obyčejné tření.
Třecí síla je v životě velmi podstatná. Bez ní by člověk nemohl třeba chodit, vůbec by nemohla existovat auta a oblečení by se rozložilo na jednotlivá vlákna. U hřebíků je třecí síla posilována několika vruby, které mají zajišťovat, aby nevypadly ze stěny.

Zvuk

21. května 2008 v 18:41 FYZIKA
Zvuk
Jako energie
Zvuk je formou energie, která pochází z kmitání, například kytarových strun, lidských hlasivek nebo plátku v náústku saxofonu. Kmity vytvářejí v molekulách vzduchu vlny střídavě vysokého tlaku (zhuštění) a nízkého tlaku (zředění). Akustické vlny se šíří od zdroje všemi směry, a to v suchém vzduchu rychlostí 334 m/s. Šíří se i v jiných prostředích, např. ve vodě a v pevných látkách, a čím je prostředí hustší, tím se šíří rychleji. Pokud neexistuje medium, které by je mohlo přenášet, zvukové vlny se šířit nemohou. Vakuem se zvuk nepřenáší.
Stejně jako ostatní formy vlnového pohybu, má i zvuk vlnovou délku - vzdálenost mezi vrcholy následujících vln. Počet vln vzniklých za sekundu představuje frekvenci zvuku, která má hodnotu mezi 20 a 20 000 hertz (cyklů za sekundu), což je rozsah slyšitelný pro lidi. Frekvence čistého tónu udává jeho výšku. Amplituda zvukové vlny označuje odchylku od střední polohy a udává intenzitu zvuku.
Intenzita není totéž co hlasitost, protože ta závisí také na frekvenci zvuku. Hlasitost udává množství akustické energie, která prochází danou oblastí za 1 sekundu. Měří se v decibelech.

Vznik zvuku
Zvuk vzniká vibracemi - od hluku motoru a automobilu až pohvízdání průvanu skrze okno. Hudební nástroje tuto skutečnost využívají. V bicích nástrojích, jako je buben nebo činel, kmitá plastická kůže nebo tenká vrstva kovu a při úderu tak vzniká zvuk. V houslích a podobných strunných nástrojích zvuk vzniká udržováním kmitů strun smyčcem. Tělo houslí nebo kytary působí jako rezonátor, chvěje se se stejnou frekvencí, jako je základní tón vytvořený strunou, a tak jej zesiluje. Tvar těla zajišťuje, že nástroj rezonuje na většině frekvencí ve svém rozsahu.
Výška (frekvence) zvuku kmitající struny závisí na třech jejích vlastnostech - tloušťce, délce a mechanickém napětí. Struna, která je silná, dlouhá nebo povolená, vytváří nižší zvuk než struna, která je silná, tenká či napjatá. Vysoké tóny na kytaře nebo houslích se hrají na tenčích strunách. K dosažení ještě vyšších tónů stlačuje kytarista nebo houslista struny na hmatníku, a tak je zkracuje. Změna tónu s napětím je jasně patrná, když hráč strunný nástroj ladí tak, že zvyšuje nebo snižuje napětí strun.
Zvuk z flétny, trubky či jiného dechového nástroje pochází od kmitajícího sloupce vzduchu. Ve vzduchu vzniká "stojatá vlna" se střídavými uzly (kde se vzduch nehýbe) a kmitnami (body největší výchylky). Vyšší tóny vznikají silnějším fouknutím, čímž vznikají stojaté vlny s větším počtem uzlů. Stejně tak může hráč odkrýt otvory nebo stlačit klapky, čímž vibrující vzduchový sloupec zkracuje.
Když zvukové vlny narazí na přepážku, odrazí se. Ve velmi velké místnosti či sále, např. v katedrále, se zvuk odráží od stěn a stropu. Důsledkem toho je dozvuk, kdy posluchač slyší tentýž zvuk v několika lehce oddělených okamžicích v závislosti na tom, jak daleko se zvuk při odrazech šířil. Koncertní sály jsou stavěné speciálně s použitím povrchů, které zvuk absorbují, aby tak dozvuk minimalizovaly a každý z posluchačů slyšel zvuk v témže okamžiku.
Pokud je odrážející povrch velký a vzdálenější než zhruba 30 m od zdroje zvuku, odraz je vnímán jako ozvěna. U malé překážky nebo na okraji budovy se akustické vlny pouze ohnou a tento proces se nazývá difrakce. Tento jev vysvětluje, jak se zvuk může šířit i za rohy. Směr šíření akustických vln se také mění, když přechází z jednoho prostředí do jiného s rozdílnou hustotou. Tento jev je známý jako refrakce nebo lom.

Hormony

21. května 2008 v 18:38 PŘÍRODOPIS
Co jsou hormony?

Slovo hormon má původ v řeckém slově "hormaó", znamenajícím pohíním nebo též povzbuzuji. Hormony jsou organické látky, zajišťující spolu s nervovým systémem všechny procesy v těle. Jsou to "chemičtí poslové".

Vznik a činnost hormonů

Na rozdíl od nervových impulsů, které přenášejí informace ve formě el. výbojů nervovými vlákny, je hormonální komunikace pomalejší. Hormony se tvoří a vyplavují v jedné části těla a cestují (většinou krví) do ostatních částí ke svým tzv. cílovým buňkám. Po navázání se na svůj receptor působí hormon na vnitřní pochody v buňce prostřednictvím látky nazývané cyklický adenozinmonofosfát (cAMP). Cyklický AMP potom uvádí v činnost další enzymové systémy v buňce, tím se ovlivní různé chemické reakce a buňka tak vykonává činnost, k níž ji hormon původně směroval. Velikost odpovědi na hormon závisí na:koncentraci hormonu, počtu receptorů, trvání expozice a intracelulárních podmínkách. Výsledky působení hormonu můžeme pozorovat až po delší době a jsou dlouhodobější. Po splnění svého úkolu se hormon samotnou cílovou buňkou zbaví aktivity a odplaví se do jater. Zde se rozloží a vyloučí z těla nebo se jeho fragmenty použijí k výstavbě nových molekul hormonu.
Většina hormonů se tvoří v žlázách, které nemají vlastní vývody, a své produkty vyplavují přímo do krevního oběhu.

Tyto žlázy se nazývají žlázy s vnitřní sekrecí (endokrinní).
"klasické" žlázy:
• hypothalamus - GHRH, CRH, TRH, GnRH, somatostatin
• hypofýza (dirigent orchestru hormonů)- růstový hormón, prolaktin, ACTH (tvorba steroidů), MSH, TSH (stimuluje děložní stahy při porodua výdej mléka při kojení), FSH (růst vajíčka, spermií, tvorba estrogenu) a LH (vyvolává ovulaci, tvorba progesteronu); oxytocin, ADH (tvorba moči rovnováha vody v těle)
• epifýza - melatonin
• pankreas - insulin, glukagon
• štítná žláza - T3, T4; kalcitonin, tyroxin (tvorba a výdej hormonů štítné žlázy)
• příštítná tělíska - parathormon (zvyšuje metabolismus, brzdí růst)
• nadledviny-adrenalin+noradrenalin (snižuje hladinu vápníku v krvi), aldosteron (zvyšuje hladinu vápníku v krvi), androgeny (zvyšuje akci srdeční, metabolismus a přítok krve do stavů)

• kůra nadledvin -kortizol; aldosteron; androgeny
• dřeň nadledvin - katecholaminy
• vaječníky - estrogeny; progesteron, inzulin+progesteron (ovlivňuje pohlavní aktivitu)
• varlata-estrogeny+progesteron (metabolismus,snižuje stres), testosteron (glukóza v krvi, vývoj ženských a mužských druhotných pohlavních znaků a pohl. orgánů, řídí menstruační cyklus)
• testes - testosteron
• slinivka břišní-hydrokortizon (vylučování sodíku do moči)
• šišinka-melatonin (tvorba mléka)

méně tradiční zdroje:
• placenta - skoro všechno
• kardiocyty - ANP
• ledvina - erythropoietin; RAS
• trávicí trakt - gastrin, sekretin, cholecystokinin,.. •gonády - inhibiny, aktiviny
• tuková tkáň - leptin

Rozdělení hormonů
Z chemického hlediska lze hormony rozdělit do dvou kategorií. Buď jsou to bílkoviny a látky z bílkovin odvozené (inzulín, hormony štítné žlázy), nebo jsou to látky steroidní(hormony produkované kůrou nadledvin). Dále můžeme některé hormony zařadit do skupiny "systémových hormonů". Tak se nazývají hormony, které mají účinek na celý organismus (inzulín, pohlavní hormony). Jistě stojí za zmínku skupina řídících hormonů (tropní=stimulační), které se tvoří v předním laloku podvěsku mozkového, putují k jiné endokrinní žláze a tu podněcují k produkci jí vlastního hormonu (luteinizační hormon LH, který je odpovědnýma tvorbu testosteronu a progesteronu). Anabolické steroidy jsou látky podobné mužskému hormonu testosteronu, podporující tvorbu bílkovin. Lékaři je podávají po úrazech, aby zlepšili hojení svalů. Tyto látky však často zneužívají atleti a kulturisté ke zvětšení a zesílení svalů. U mužů mohou poškodit játra, způsobit zmenšení varlat, impotenci a dlouhodobé podávání poškozuje srdce. U žen se vivine mužský vzhled a zhrubne jim hlas.

Hormony a emoce
Hormony působí ve značné míře na emoce. Při stresu se tělo připravuje na útěk nebo na boj. Uvolňuje se adrenalin, zrychluje se srdeční rytmus, svaly prochází více krve, zatímco krevní průtok žaludkem a střevy se snižuje. Kromě toho stoupá i produkce kortizonu. Při psychickém stresu reaguje organismus úplně stejně jako při fyzickém nebezpečí, i když žádné nehrozí.
Tzv. hormonální cykly mohou být: cirkadiální (světlo/tma), měsíční, sezónní, vývojové (puberta, menopauza). Sezónní poruchy nálad (zimní deprese) jsou důsledkem vylučování hormonu kalcitoninu-blokován světlem. Příznaky se léčí fototerapií (2hod denně). Vzestup hladiny růstového hormonu (STH) je možné sledovat v prvních hodinách po usnutí. Zvýšení hladiny STH následuje i po tréninkové námaze a jiných formách stresu.

Náhlý pokles hormonálních hladin, k němuž dochází před menstruací, hraje pravděpodobně důležitou úlohu při vzniku příznaků známých pod souhrnným názvem premenstruální syndrom, zatímco vysoké hladiny hormonů uprostřed cyklu přinášejí mnohým ženám pocit spokojenosti a radosti. Nemusí být náhodou, že v tomto období jsou ženy nejen nejplodnější, ale i více sexuálně aktivní. Láska. Období zamilovanosti. Zmatenost, červenání se, pocení dlaní, hluboké dýchání. Zamilovaní jej popisují jako pocit pádu, ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Zamilovaní jedinci jsou však jen náhle zaplaveni řadou biologicky aktivních látek a hormonů charakteru přírodních opiátů (drog). Láska je ve skutečnosti jen chemická formule C8H11N (FEA). Jde o strukturně superjednoduchý a účinný fenylethylamin, hormon skupiny amfetaminu. Je produkován septem limbického systému mozku v řídící centrále pocitů, což je část mozku zodpovědná za veškeré emoce. Když se k sobě přiblíží dva jedinci, dochází tak v jejich mozku ke zvýšené sekreci fenylethylaminu. Mozek je silně ovlivněn až omámen fenylethylaminem a dalšími příbuznými látkami - dopaminem (DOPA) a noradrenalinem.

Zamilovaní prožívají stav prudké euforie - výsledný jev se podobá působení amfetaminu, a není divu, neb mezi ním a uvedenými látkami existuje chemická podobnost. Anthony Walsh, který se upřímně snažil o porozumění lásce a jejím účinkům na duši a tělo, dospěl k závěru, že fenylethylamin (FEA) dělá právě ten přihlouplý úsměv, kterým obšťastňujeme ostatní. Návyk na uvedenou drogu se dostavuje okamžitě. Je-li zamilovaný od předmětu své lásky vzdálen , je celý nesvůj, ztrácí chuť k jídlu, nespí, neustále myslí na milovanou osobu. Ovšem je-li tohoto hormonu vyvíjeno nepřetržitě příliš velké množství, nedokážou neuronové receptory na tuto situaci příslušným způsobem reagovat a láska na první pohled najednou mizí. Na rozdíl od narkomanů nepociťuje únavu, protože od okamžiku vzniku závislosti se v těle vylučuje látka dopamin, která působí protistresově. Není-li stav zamilovanosti oboustranný, dochází u nemilovaného k vážným mozkovým poruchám. Zasažený jedinec pak nedokáže správným způsobem užívat základní hormony upravující náladu a nespavost (adrenalin, dopamin, serotonin). Objevují se symptomy, které se objevují při odvykání drogám: poruchy srdeční činnosti a krevního oběhu, strach, rozčarovanost, deprese, strnulost svalů. Jako první pomoc může posloužit pláč, neboť slzením se vylučuje adrenalin. A doporučuje se i čokoláda, neboť obsahuje jisté množství FEA. Delší přítomnost milované osoby postupně v těle vytváří vzrůstající hladiny látek zvaných endorfiny. Zatímco látky jako amfetamin působí vzrušení, jsou endorfiny povahy utišující, konejšící.

V medicíně používáme deriváty morfinu k utlumení bolesti, endorfiny jsou vyráběny za stejným účelem. Toto stadium lásky je dlouhodobé. Většina vědců se shoduje v tom, že jeden člověk nedokáže ve stejném čase milovat více nežli jednoho partnera. Milovat myšleno být v daný moment biochemicky poblouzněn podle výše uvedeného schématu. Něco jiného je uchovávat v sobě silnou citovou náklonnost k více lidem.

Choroby
Cushingův syndrom-Nadprodukce hormonů kůry nadledvin, způsobující "měsícovitý obličej", obezitu a hrbatá záda.Léčí se odstraněním žláz.
Diabetes mellitus (cukrovka)-Poměrně stálou hladinou cukru v krvi zajišťuje hormon inzulín. Při cukrovce vylučuje pankreas málo inzulínu nebo vůbec žádný. Hladina cukru v krvi je pak nebezpečně vysoká a jsou nezbytné pravidelné injekce inzulínu a omezený přísun sacharidů.
Hypertyreóza-Nadprodukce hormonů štítné žlázy, způsobující zvýšení látkové přeměny, nepravidelnou srdeční akci, nadměrné pocení a hubnutí. Je zmírňován léky nebo částečným odstraněním štítné žlázy.
Hypofyzární gigantismus-Nadprodukce hypofyzárního růstového hormonu v dětství vyvolává nadměrný vzrůst. Obvykle je příčinnou nádor hypofýzy, který může být odstraněn.
Hypofyzární trpaslictví-nedostatek hypofyzárního růstového hormonu v dětství, vedoucímu k malému vzrůstu. Může být léčeno injekcemi růstového hormonu.
Hypotyreóza-Snížená produkce hormonů štítné žlázy, způsobující tloustnutí, únavu a ztrátu vlasů. Může být vyvolána nedostatkem jódu v potravě a může být léčena podáváním uměle vyrobených hormonů.
Hormonální léčba může mít často vedlejší účinky, proto je třeba vždy přesně dodržovat příkazy doktorů k užívání hormonálních přípravků.