Březen 2008

Tak co chcete??

15. března 2008 v 20:17 Co chcete ještě sem??
Sem mi napište co byste sem ještě chtěli..
je to jenom na vás
tak pište

Houby

15. března 2008 v 20:16 PŘÍRODOPIS
Houby nemají chlorofyl, nemohou žít z neústrojných látek. Potřebují k životu naopak látky rostlinného nebo živočišného původu, tj. látky organické. Proto nacházíme houby hlavně v lesích, zahradách a na kompostech, kde je množství hnijících nebo odumřelých organických látek, jako listí, jehličí stromů, zbytky rostlin, výkaly zvířat apod. Z těchto organických látek čerpají tedy houby výživu. Některé se přiživují i na
živých rostlinách. Protože se houby nerozmnožují semeny, nýbrž výtrusy, patří k rostlinám tajnosnubným čili výtrusným.

Rozmnožování a růst hub

Jak bylo již předtím řečeno, houby nekvetou a rozmnožují se mikroskopicky malými v ý t r u s y, které jsou nejčastěji krátce válcovitého nebo elipsoidního tvaru. V obrovském množství se nám výtrusy jeví většinou jako bělavý poprašek, kterému říkáme výtrusný prach. V plodnicích se pak tvoří výtrusy (spory), kterými se houby rozmnožují. Hřib, v jehož rourkách na spodu klobouku se tvoří v ý t r u s y, můžeme srovnat třeba s jablkem a jádry v jeho jaderníku, z nichž mohou vyrůstat noví jedinci. Jako jabloň může růst a nenést některá léta plody, podobně i podhoubí může dlouho růst a netvořit vůbec plodnice. Je dobře známo, že některý rok je malá úroda ovoce a právě tak i houby některý rok k lítosti houbařů nerostou nebo se vyskytují hlavně podřadné a nejedlé druhy. Jako jablko roste jen na jabloni a žaludy pouze na dubech, tak i hříbek může vyrůst jenom z hřibového podhoubí a liška z podhoubí liškového. Jenomže zatímco jabloň a dub poznáme i bez plodů, podhoubí hub bez plodnic rozeznat nelze. Houby se liší od zelených rostlin především tím, že nemají z e l e ň l i s t o v o u (chlorofyl), a nepotřebují tedy nutně k životu sluneční světlo. Plodnice některých hub bývají živě zbarvené, a to i zeleně - to však není chlorofyl, ale jiné barvivo. Zelené rostliny mohou růst celkem kdekoliv - k výživě jim stačí většinou jen půda, vzduch a voda, tedy látky nerostné, neústrojné (anorganické). Díky zázračné schopnosti chlorofylu je mohou za pomoci slunečního světla přetvářetv látky ústrojné (organické), z nichž budují svá těla. Protože však houby nemají chlorofyl, nemohou žít z neústrojných látek. Potřebují k životu naopak látky rostlinného nebo živočišného původu, tj. látky organické. Proto nacházíme houby hlavně v lesích, zahradách a na kompostech, kde je množství hnijících nebo odumřelých organických látek, jako listí, jehličí stromů, zbytky rostlin, výkaly zvířat apod. Z těchto organických látek čerpají tedy houby výživu. Některé se přiživují i na živých rostlinách. Protože se houby nerozmnožují semeny, nýbrž výtrusy, patří k rostlinám tajnosnubným čili výtrusným. Když položíme klobouček lupeny, rourkami nebo ostny dolů na kus papíru (nejlépe tmavé nebo šedé barvy) a přikryjeme houbu sklenicí nebo hrníčkem. Většinou již za 3-5 hodin nebo přes noc vypadne na papír spousta výtrusného prachu: odklopíme-li nádobku a zdvihneme-li klobouček houby, najdeme na papíře pod lupenatou houbou překrásný paprsčitý obrazec, jak výtrusy vypadávaly z lupenů; u hřibovitých

Tvary plodnic hub

Tvar plodnic hub je velice důležitý: vždyť při určování neznámé houby vycházíme nezřídka právě z jejího tvaru - i když si musíme být dobře vědomi toho, že jen podle tvaru nelze vždy spolehlivě houbu určit. Proto je třeba znát alespoň ty nejzákladnější tvary plodnic hub.P l o d n i c e k l o b o u k a t é s e t ř e n ě m (nohou) má většina hub, které běžně sbíráme k jídlu. Třeň mají buď víceméně uprostřed klobouku a pak jim říkáme kloboukaté houby se třeněm středovým,anebo mají třeň umístěný mimo střed, blíže k některému okraji (např. hlíva ústřičná), a pak je nazýváme houby kloboukaté se třeněm výstředným; konečně může být třeň úplně po straně klobouku a pak takové houby mají plodnice kloboukaté se třeněm postranním. Do skupiny kloboukatých hub se třeněm a kloboukem řadíme i některé břichatky a vřeckovýtrusné houby, jako hadovky, smrže, ucháče, kačenky a chřapáče, které mají křehký, dutý třeň a klobouk všelijak zprohýbaný, laločnatý nebo skoro voštinovitý apod. P l o d n i c e k l o b o u k a t é b e z t ř e n ě, tj. bokem přisedlé, má jen málo lupenatých hub (žádné hřibovité!), ale zato hodně chorošů (vějířovité až tlustě kopytovité) a jiných hub nelupenatých (tence lupenité plodnice pevníků atd.). Houby s kloboukatými plodnicemi bez třeně rostou skoro výhradně na dřevě (dřevní houby).P l o d n i c e r o z l i t é pokrývají svrchní nebo častěji spodní stranu ležících kmenů, větví, příp. pařezy. Někdy tvoří tenký, jindy i tlustý povlak různě zbarvený, buď téměř hladký, anebo s drobnými ostny. Rozlité plodnice tvoří zejména některé druhy chorošů, kornatce (Corticium), kornatky (Peniophora), kožnatky (Hymenochaete), některé pevníky (Stereum) atd., tedy opět převážně dřevní houby. P l o d n i c e p o l o r o z l i t é tvoří vlastně jakýsi přechod mezi plodnicemi rozlitými a kloboukatými bez třeně. Nahoře bývají kloboukaté a další část plodnice přechází v rozlitou, sbíhající partii. Polorozvité plodnice mají zase převážně dřevní houby, hlavně choroše a některé pevníky.P l o d n i c e převážně k u l o v i t é, bez třeně, má celá skupina břichatek a všechny druhy podzemek, kde plodnice je kulovitá, brambůrkovitá nebo hruškovitá; takové plodnice mají např. prášivky, pýchavky, pestérce a lanýže. Plodnice kulovité se třeněm tvoří obyčejně malou kulovitou "hlavičku" na kratším nebo dlouhém třeni; takové plodnice má např. palečka. P l o d n i c e m i s k o v i t é vyrůstají v podobě malých nebo větších misek nejčastěji ze země nebo z hodně ztrouchnivělého dřeva. Takové plodnice mají např. kustřebky, mísenky aj. Vyrůstá-li mistička na delší nebo kratší nožce - jako je tomu např. u hlízenek -, nazýváme takovou plodnici pohárkovitou. P l o d n i c e k y j o v i t é mají tvar skoro válcovitý, nahoru rozšířený a dolů zúžený, připomínající miniaturní kyj; plodnice tohoto typu nejsou časté a mají je např. kyjanky a dřevnatka mnohotvárná. P l o d n i c e k o r n o u t k o v i t é připomínají zkrabacený kornoutek, zasazený zúženým koncem do země;kornoutkovité plodnice jsou u hub velmi vzácné a nejtypičtěji vyvinuté je nalezneme např. u stročku trubkovitého. P l o d n i c e k e ř í č k o v i t é tvoří rozvětvené řídké nebo husté trsy a konce větévek bývají nahoře buď otupělé, nebo zašpičatělé; takovéto plodnice tvoří na druhy bohatý rod kuřátka a z ostatních hub např. k r á s n o r ů ž e k l e p k a v ý. P l o d n i c e l a l o č n a t é a l u p e n i t é tvoří nejčastěji malé trsy laloků až závitů nebo ploché, zprohýbané útvary; plodnice tohoto typu mají např. rosolovky a ucho Jidášovo.

U některých hub můžeme na plodnici rozeznat ještě další části nebo útvary, a to zejména u muchomůrek p r s t e n a p o c h v u. Prsten je obyčejně tence blanitý útvar na hořejší části třeně houby pod kloboukem; je to zbytek částečného nebo i celkového obalu, který zahaloval v mládí lupeny nebo rourky naspodu klobouku a který byl později růstem plodnice odtržen od okrajů klobouku. Je-li tento obal pevný, zůstává na třeni houby blanitý prsten; je-li však obal vláknitý až pavučinovitý, zůstává na třeni málo zřetelný pásek nebo jen jeho zbytky v podobě vlákének či jakési pavučinky (např. u pavučinců). Zřetelně vytvořený blanitý prsten mají některé klouzky, muchomůrky, šupinovky, límcovky atd. Prsten je jeden z velmi důležitých určovacích znaků hub. Pochva je zase zbytek celkového obalu, který u některých hub obaloval v raném mládí, kdy plodnice byla ještě jako kulička, celou houbu. Jak se plodnice růstem zvětšuje, protrhne posléze celkovýobal, který pak zůstává jen naspodu třeně v podobě volné nebo částečně přirostlé pochvy vakovitého tvaru a nejčastěji bělavé nebo šedé barvy. Při protrhávání celkového obalu zůstává u některých druhů hub na klobouku zbytek obalu v podobě útržků, bradavek či šupinek, jako je tomu třeba u většiny muchomůrek. Jindy zase nezůstává z obalu na povrchu klobouku nic nebo jen jeden až dva větší útržky a zbytek obalu vytváří pochvu naspodu třeně.

Význam hub v přírodě a pro člověka

Nesmíme si myslet, že houby jsou jen jedlé, nejedlé a jedovaté a že jedlé jsou dobré do polévky a na smaženici, zatímco ty nejedlé a jedovaté jsou prostě k ničemu; to by byl veliký omyl! Spousta hub, a většinou právě těch nejedlých, je naopak mnohem důležitější než hříbky ke smažení. Víme přece již, že houby se vyživují rozkládáním organických látek - těl rostlin nebo jejích částí, příp. zvířat. Tak třeba na chlupech některých mrtvých zvířat, na peří pošlých ptáků nebo na rozích Některé z hub napadají živé rostliny, poškozují je, nebo i docela ničí. Jsou to houby p ř í ž i v n i c k é (parazitické). Z vyšších parazitických hub je dobře známa třeba václavka; roste sice i na pařezech a mrtvých částech stromů, avšak nezřídka i na kořenech nebo na spodní části kmenů živých stromů, které pak dříve či později zahynou. Kromě některých hub lupenatých, lošákovitých a nelupenatých rostou na dřevinách hlavně různé druhy chorošů. Mnohé z nich rostou jen na mrtvých větvích nebo kmenech, avšak některé z nich přecházejí z odumřelých částí i na živé partie stromů a keřů. Takové druhy hub nazýváme p o l o p ř í ž i v n é saproparazitické). Patří k nim např. pevník chlupatý, klanolístka obecná aj. Nejvíce hub však roste na zcela odumřelém dřevu, na kmenech, pařezech, větvičkách nebo na spadaném listí či jehličí. Takové houby nazýváme h n i l o ž i j n é (saprofytické). Ať se nikdo nedomnívá, že snad ty houby, které rostou ze země v lese, na lukách nebo v parcích a zahradách, nežijí z látek organických! I ve zdánlivě "čisté" zemi jsou vždy zbytky nerozložených nebo polorozložených kořínků a stébel rostlin, listí, jehličí, kůry a jiných zbytků, z nichž se saprofytické houby vyživují. A tím se dostáváme k vlastnímu významu hub v přírodě. Podhoubí nejrůznějších nižších a vyšších hub totiž rozkládá všechny zbytky odumřelých rostlin (spolu s bakteriemi a živočichy). Část těchto látek použijí houby ke své výživě a stavbě plodnic, ostatní pak rozloží na základní prvky, které se vracejí do koloběhu látek v přírodě. Různé houby tak v lese spolu rozkládají všechen odpad ze stromů a keřů i bylin od nejmenších šupinek kůry až po mohutné kmeny stromů, padlých třeba v pralese za bouří a vichřic. Samozřejmě že rozklad spadlého listí trvá za příznivých podmínek pouze několik týdnů nebo nejvýše měsíců, kdežto rozklad kmene takového lesního velikána i celou řadu let či desetiletí! Avšak nakonec se i on změní v tmavou humózní půdu, z níž mohou pak vyrůstat další rostliny. Zní to snad až neuvěřitelně, ale dovedete si jistě představit, že kdyby nebylo hub a bakterií rozkládajících odumřelé rostliny a jejich části, nebyl by dost dobře možný život na naší zemi. Představme si jen, že všechny odumřelé rostliny by zůstaly na místě beze změny. Na lukách (nekosených a nespásaných) by byla za několik let tak vysoká vrstva staré, odumřelé trávy, že by jí nová tráva na jaře nakonec už vůbec neprorostla a v lesích by zase stále přibývalo opadaného listí, jehličí, kůry, suků, větviček, větví i padlých kmenů, až by se vytvořil tak tlustý koberec odpadu, že by všechno živé docela zadusil a pod sebou pohřbil...! Z toho je patrné, jak významnou roli houby v přírodě hrají.

Jak a kde houby sbíráme

Najdeme-li v lese jedlou houbu, kterou dobře známe a chceme sebrat k jídlu, opatrně ji vytrhneme ze země tak, že s ní zakroutíme trochu doleva nebo doprava, aby třeň s sebou nevzal mnoho humusu; otvor zahrneme mechem nebo humusem, aby podhoubí zbytečně nevysychalo a okračovalo dál v růstu. Pak houbu hned dobře očistíme a třeň naspodu okrájíme, abychom si neznečistili ostatní houby v košíku. U hub, které mají slizký nebo lepkavý povrch klobouku, jako třeba klouzky, je nejlépe hned sloupnout celou pokožku i s nečistotami, které jsou na ní přilepeny. Má-li houba závoj nebo velký prsten, také je v lese hned raději zahodíme. Avšak pozor! To vše uděláme pouze u druhů, které bezpečně známe!Někteří lidé se mylně domnívají, že oloupáním zbaví houbu jedovatosti. To však je velký omyl, neboť žádným loupáním ani jiným způsobem nelze jedovaté látky z jedovaté houby odstranit, protože jsou v celé plodnici! Mnoho lidí má nepěkný zvyk ukládat do košíku nebo do tašky houby neočištěné, neboť spěchají, aby co nejdříve nasbírali co nejvíce hub; tím si je však do určité míry znehodnocují, protože nečistota ze třeňů se dostane mezi lupeny a do rourek klobouků a jen velmi pracně pak houby doma čistíme - nehledě na to, že většinou ztratí svůj pěkný vzhled. Jsou i takoví "houbaři", kteří v lese ulamují nebo uřezávají jen klobouky hub a třeně nechávají trčet ze země. Pravda, růstu hub to sice nevadí, avšak je to zvyk velmi nepěkný (jako bychom třeba okusovali jablka bez utržení přímo na stromě a ohryzky nechávali viset dál na větvích). A do čeho houby, které si chceme později připravit k jídlu, nejlépe sbírat? Lidé obyčejně sbírají do toho, co mají právě po ruce - do papírových nebo igelitových a mikrotenových sáčků od svačiny, do čepice, klobouku nebo i do vlastní košile, je-li kořist nečekaně bohatá. Sbíráme-li krátkou dobu a budeme s nasbíranými houbami brzy doma a hned je zpracujeme, nic se nestane - jinak však by se mohly houby, zejména ty v igelitových a mikrotenových sáčcích, brzy doma a hned je zpracujeme, nic se nestane - jinak však by se mohly houby, zejména ty v igelitových a mikrotenových sáčcích, brzy zapařit a pokazit. Vůbec nejvhodnější ke sběru hub (jak k jídlu, tak ke studiu) je proutěný košík (popř. papírová krabice), kde se nasbírané houby ani nepomačkají, ani nezapaří a dlouho vydrží. Křehké a měkké houby dáváme k jedné straně, velké, a zejména těžké kusy ke straně opačné, aby nepomačkaly ostatní. V taškách, batozích, uzlech, a zvláště v neprodyšných sáčcích z umělých hmot (které jsouv posledních letech tak v módě!) se nasbírané houby nejen pomačkají, ale především velmi snadno zapaří. Ztrácejí tak dobrou chuť a vůni, a co nejhorší - máme-li je tam déle, dochází u některých k rozkladu bílkovin a pak se můžeme otrávit i jedlými houbami! Z bezpečnostně zdravotních důvodů také zásadně nesbíráme houby, které jsou staré nebo se už začínají kazit; rovněž nebereme takové druhy, které jsou známé tím, že sebereme-li dospělé a starší plodnice, často se nám pokazí, ještě než s nimi dojdeme domů. V tomto směru jsou zvlášť choulostivé hřib žlutomasý (babka) a někdy také kozák březový; tyto druhy proto raději sbíráme jen mladé a z dospělejších pouze ty dosti tuhé. Na druhé straně však nesbíráme raději ani houby velice mladé, kde nejsou ještě dobře vyvinuté všechny znaky - u nich někdy méně zkušení houbaři nerozeznají, jde-li o houbu jedlou, nebo jedovatou. Tak třeba lze snadno zaměnit mladou jedlou májovku nebo i hříbek za mladou, prudce jedovatou závojenku olovovou!Jednou z hlavních houbařských zásad je, že máme sbírat k jídlu pouze ty houby, které jako jedlé naprosto bezpečně známe. Vyvarujeme se tím jak pokažení jídla hořkými, palčivými nebo nechutnými druhy, tak zejména případné otravy houbami jedovatými, které jsme nepoznali. Zároveň však také ty houby, které nesbíráme, necháváme v lese stát a neničíme je. Vždyť houby jsou skutečně krásnou ozdobou lesa, patří zcela nerozlučně k jeho obrazu a jen necitlivý a nesvědomitý člověk je rozbíjí. Víme totiž, že jiní houbaři, kteří znají více druhů jedlých hub nebo sbírají i houby méně kvalitní, mohou mnohé z nich sebrat a dobře si na nich pochutnat. Ale ani jedovaté houby bychom neměli rozbíjet. Jak smutný je pohled na korálově červenou krasavici muchomůrku červenou, která se tak nádherně vyjímala jako krásný šperk na pozadí zeleného mechu - a teď tu leží v trosky rozbitá (Tato muchomůrka bývá nejčastěji objektem útoků některých lidí proti jedovatým houbám. A přitom je jen mírně jedovatá - i když ji totiž někdo sní, otrava není smrtelná a člověk zůstane většinou naživu. Smrtelně jedovatou muchomůrku zelenou lidé nerozbíjejí, protože je barevně značně nenápadná.

Hmyzožravci

15. března 2008 v 20:10 PŘÍRODOPIS
Hmyzožravci, Insectivora - nejprimitivnější řád placentálních savců. Zahrnuje druhy s jednoduchou lebkou (často bez jařmových oblouků), jednoduchým mozkem s nápadně zvětšenými čichovými laloky a s primitivním chrupem o velkém počtu ostrých zubů (až 48), např. ježky, rejsky, krtky. Přední část hlavy je protažena v rypáček ovládaný silnou svalovinou. Některé druhy vydávají ultrazvuky sloužící k echolokaci, většina vede noční způsob života. Živí se bezobratlými i drobnými obratlovci.

bělozubky, podčeleď rejskovitých hmyzožravců s bílými zuby, většími ušními boltci a brvitým osrstěním ocasu. K bělozubkám se řadí např. rody Crocidura, Suncus, Praesorex. V ČR žijí dva druhy, především v teplejších oblastech; zdržují se v blízkosti budov. Nejhojnější je bělozubka šedá (Crocidura suaveolens). Viz též rejskovití.

rejskovití, Soricidae - čeleď drobných hmyzožravců s dlouhým pohyblivým rypáčkem. Dosahují délky těla 3,5 - 7 cm. Srst je krátká a hustá, většinou ukrývá celé ušní boltce. Na bocích těla jsou pachové žlázy. Rejskovití mají rychlý metabolismus a s tím související i velkou spotřebu potravy. Asi 200 druhů, žijí na celém světě s výjimkou některých oblastí Jižní Ameriky a Austrálie; v ČR žije sedm druhů, např. rejsek obecný (Sorex araneus), rejsek malý (Sorex minutus), rejsec vodní (Neomys fodiens), bělozubky.

bodlíni, primitivní hmyzožravci z čeledi Tenrecidae (rody Tenrec, Setifer, Hemicentetes). Žijí jen na Madagaskaru a Komorských ostrovech. Tělo mnohých druhů je alespoň zčásti kryto bodlinami. Žijí nočním způsobem života; období sucha většinou přespávají. Viz též estivace.

ježek, souhrnný název pro hmyzožravce, savce z čeledi ježkovitých (Erinaceidae), zastoupené pěti rody. Celý hřbet pokrývají ostny, silný sval ve tvaru přilby, který mají pod kůží na hřbetě, jim umožňuje svinout se do koule. Ježci žijí v Evropě, Asii a Africe. V ČR žijí dva druhy: ježek západní (Erinaceus europaeus) a ježek východní (Erinaceus concolor); zimní spánek (hibernace) trvá od října/listopadu do března/dubna, v závislosti na počasí.

krtkovití, Talpidae - čeleď holarktických hmyzožravců zahrnující krtčíky (rod Uropsilus, jeden druh), vychucholy (rody Desmana a Galemys, dva druhy) a krtky (rody Talpa, Scalopus, Scapanus, Neurotrichus, Urotrichus, Condylura, osm druhů). Až na výjimky mají krtci lopatovité přední nohy a žijí podzemním způsobem života, krtčíci a vychucholové způsobem života připomínají rejsky.


Francouština..

15. března 2008 v 19:58 FRANCOUŠTINA

tak skloňování

etre-(etr)-být
je suis-(ž svi)-jsem
tu es-(tue)-jsi
il est-(ile)-(on) je
elle est-(ele)-(ona) je
nous sommes-(nusom)-jsme
vous etes-(vuzet)-jste
ils sont-(ilso)-oni )jsou
elles sont-(elso)-ony) jsou

test:němčina

15. března 2008 v 19:46 NĚMČINA
Jak se řekne německy pes?
der Hunt
der Hund
der Hut
der Hand
Otázka 2/10
Jak se německy řekne kůň?
die Pfard
das Pfierde
das Pferd
der Pfarte
Otázka 3/10
Co to znamená die Katze?
kotě
králík
kočka
kachna
Otázka 4/10
Co to znamená Was ist das?
Co je to?
Kde je to?
Kdo je to?
Kdy je to?
Otázka 5/10
Jak se německy řekne Jak se jmenuješ?
Wie hajst de?
Wer hast da?
Wo heisst dr?
Wie heisst du?
Otázka 6/10
Co to znamená Es regnet?
voda
počasí
prší
je bouřka
Otázka 7/10
Co to znamená Ich heisse Petra.
Já jsem Petra
Já mám sestru Petru.
Já se jmenuji Petra.
Kdo je Petra?
Otázka 8/10
Co to znamená was
kdo
to
co
ono
Otázka 9/10
Jak se řekne německy matka
die Mutter
der Muter
die Mather
die Mutr
Otázka 10/10
Jak se německy řekne táta
der Vater
faterr
tater
futter

Měď

10. března 2008 v 19:00 CHEMIE
Asi před 8 000 lety přišli na to, jak zpracovávat kovy.6 000 př. Kr. se lidé pokoušejí zpracovávat měď. Na Středním východě je vyrobeno několik malých předmětů. Měď se roztaví při teplotě 1 084,5 °C . Vyskytuje se v cementační části rudných žil, dále ve výlevných horninách(melafyry).
Člověk používal nejdříve kovy přírodní :měď,v Orientu od 9. tisíciletí př. Kr. a o něco později zlato. Skutečná metalurgie se v Orientu objevuje v7. tisíciletí a v západní Evropě kolem r. 2 000 př. Kr. Zahrnuje dva na sebe navazující úkony : řemeslník nejprve roztaví horniny, vytěžené v podzemních dolech v kov, pak jej kuje, odlévá a tvaruje z něho předměty. Bronz tvoří slitina obsahujících asi 10% cínu a 90% mědi ; opracovává se snáz než měď, protože se roztaví při nižší teplotě a pomaleji tuhne. Bronz má i četné další výhody , je pevnější ,umožňuje výrobu předmětů větších rozměrů a složitějších tvarů.V Evropě trval věk bronzu od - 1 800 do - 750. Naleziště mědi a zejména cínu jsou poměrně vzácná, Evropou ale procházejí četné cesty výměnného obchodu : směňuje se na příklad bretaňský cín za baltský jantar. Proto i ve Skandinávii, kde nejsou ložiska kovů, zaznamenala doba velký rozmach.
Z mědi se vyráběla brnění, sekery, ale i např. šperky. Zajímavé je, že šperky
nosily nejenom ženy, ale i muži, u nichž bylo množství nošených šperků výrazem jejich moci a bohatství.