Přemysl Otakar II král český,železný a zlatý

29. ledna 2008 v 16:01 |  DĚJEPIS

Přemysl Otakar II král český,železný a zlatý




Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (* kolem roku 1233 - 26. srpna 1278 Suché Kruty) byl pátým králem českým z rodu Přemyslovců (korunován 1261), mocným středoevropským panovníkem, který dočasně k Čechám připojil rakouské země jako dědictví po vymřelých Babenbercích avšak neudržel je proti nastupujícím Habsburkům, když padl v bitvě na Moravském poli proti římskému králi Rudolfovi I.

Byl druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.

O vládci tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti neudávají kroniky příliš nezaujatých faktů. Byl to hezký snědý muž nevysoké postavy, s dvorským vychováním, spíše společenský a výřečný a na svou dobu vzdělaný. Z jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost (roku 1254 například potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku). Netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Přemysl Otakar II. v dobře interregna (bezkráloví, respektive slabé panovnické moci) v římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři, rodové državy téměř zdvojnásobil. Pro svou moc a bohatství byl nazýván králem železným (spíš protože měl silnou obrněnou jízdu než aureole neporazitelnosti) a zlatým (byť jeho bohatství pocházelo ze stříbra). Prokazatelně patřil k předním vládcům tehdejší Evropy. Přemyslův závratný vzestup však následoval strmý pád.

Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupstvím spravujícím dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad). Po návratu (1255) se ucházel o královskou korunu v říši (po matce pocházel z císařského rodu Štaufů). Kurfiřti ani papež však nehodlali dát k Přemyslově kandidatuře svůj souhlas a Přemysl pragmaticky podporoval oba kandidáty, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.

V roce 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu . Papež ovšem nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Toho roku byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak létité spory o Štýrsko s Bélou IV. Rozvodem se stárnoucí Markétou si uvolnil cestu k dalšímu sňatku s Bélovou vnučkou Kunhutou Uherskou, ze kterého by mohl vzejít dědic s legitimním původem. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV.

Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka - Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Svoji moc opíral především o nově zakládaná města (České Budějovice, Menší Město pražské - Malá Strana), do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). Hned na počátku své vlády zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky.

Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do "knížecí vůle". Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví. Omezování svých dosavadních výsad, prosazování magdeburského práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců (Rožmberků). Ti se proti němu spojili s jeho říšským rivalem, novým německým králem Rudolfem Habsburským (zvolen 1273). Římští kurfiřti nechtěli za německého krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého, sám Přemysl si ale předem nezajistil jejich podporu.

Přemysl Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizvaný a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským, což považoval za hlubokou urážku. Svou ctižádostí se ocitl v politické izolaci, špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Kromě toho se snažil získat Rakousy. Vítkovci (vedoucí úloha Záviše z Falkenštejna je ovšem pozdější literární výmysl) a Rýzmburkové zahájili vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí. Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku, přičemž z dohodnutých podmínek německý král nesplnil téměř nic. Přemysl se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. Jeho ostatky byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly uloženy ve Znojmě. V roce 1296 byly přeneseny do Prahy, uloženy nejprve v klášteře na Františku, a poté v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama