Leden 2008

7)Přemysl Otakar II.

29. ledna 2008 v 16:24 DĚJEPIS
Přemysl II. Otakar, * 1233, † 26. 8. 1278, markrabě moravský od roku 1247, král český od 1253 (korunován 1261); syn Václava I. a Kunhuty Štaufské. 1247 šlechtou zvolen mladším králem. 1248 - 49 vedl povstání proti svému otci; byl poražen. 1251 zvolen vévodou rakouským. Svůj nárok stvrdil 1252 sňatkem s Markétou, dědičkou babenberských zemí. Boj s uherským králem Bélou IV. o babenberské dědictví vyvrcholil Přemyslovým vítězstvím v bitvě u Kressenbrunnu 1260. Poté získal další alpské země: Štýrsko, Korutany, Kraňsko a vindickou marku (dědictví po rodu Sponheimů), Pordenone a patriarchát akvilejský. V roce 1260 se rozvedl s Markétou Babenberskou (v důsledku nesouhlasu papeže Alexandra IV., aby Přemyslovi levobočci mohli dědit trůn) a 1261 uzavřel manželství s Kunhutou Uherskou, vnučkou Bély IV. V roce 1266 připojil k Čechám Chebsko a snažil se i o expanzi severovýchodním směrem. 1254 - 55 a 1267 - 68 se účastnil křížových výprav do Pruska. Na březích Baltu založil Königsberg (Královec) a snažil se získat Litvu. Pro malou podporu papežské kurie však tento plán neuskutečnil. V roce 1273 neuznal volbu Rudolfa Habsburského německým králem a postupně se dostával do politické izolace; vystupovali proti němu jeho nepřátelé i bývalí spojenci včetně papežské kurie, kterou po celou dobu vlády podporoval. 1275 prohlášen Rudolfem Habsburským za zbavena vlády a byla nad ním vyhlášena říšská klatba. Následně povstala šlechta alpských zemí i českého státu vedená Vítkovci a Přemysl II. Otakar musel přijmout bez boje podmínky německého krále (vídeňský mír 26. 11. 1276). Vzdal se vlády v alpských zemích i v Chebsku, Čechy a Moravu přijal od Rudolfa Habsburského v léno. Součástí dohody byla i svatební smlouva mezi Přemyslovými a Rudolfovými dětmi. V důsledku posilování královské moci se řada mocných českých šlechticů postavila proti králi, což přispělo k jeho pádu. Přemysl II. Otakar zahynul v bitvě na Moravském poli. - Za vlády Přemysla II. Otakara hospodářský rozvoj českého státu; zakládána města, podpora kolonizace. Přemysl II. Otakar založil zemský soud, kde byly vedeny zemské desky.
Jeho panství

Dopis krále Přemysla Otakara II. polským knížatům

29. ledna 2008 v 16:23 DĚJEPIS
Dopis krále Přemysla Otakara II. polským knížatům
jaro 1278
Prozkoumávajíce pátráním obezřelého rozumu rozličné druhy národů, shledali jsme, že národ širé Polsky jest nám mnohem podobnější a že mezi veškerými zeměmi světa jest našim končinám, které řízením božím spravujeme, mnohem příbuznější, a to týmiž znaky podobnosti. Souhlasí s námi souzvukem řeči; druží se k našim zemím nejbližším místním dotykem bez jakéhokoliv vzdálenostního odstupu; tmelí jej s námi i jednota krve a souvisí s námi poutem příbuznosti; a konečně shledává se mezi Jeho a Naší Jasností ta shoda podobnosti, že její synové i my ze zřídla téže žíly slavně prýštíme. Vycházejíce ze zřetele takové úvahy, z pravých důvodů a z pravé stezky prozíravosti, došli jsme k onomu rozpoložení mysli a k tomu jsme nabádáni přirozenými radami, abychom vznešená knížata, pány, rytíře a veškerý lid Polsky, které ona ve svém náručí objímá a zahřívá, provázeli blahovůlí těsnější obliby, s nimi se radovali v prospěchu a chvěli v neštěstí, jim si přáli býti záštitou a horlili o ustavičný vzrůst jejich cti a slávy. Z takové také úvahy nám plyne velká důvěra a povstává a pochází nezlomná naděje, že vás máme bez obav vyhledati v nutné záležitosti a že nám s radostí poskytnete podpory a přispějete pomocí. Nuže, když pan Rudolf, římský král, nejsa spokojen s tím, že nám odňal naše země, a plana dosud zlou touhou zlomyslnosti, vře mocnějším dychtěním více nás urážeti a když jsme nyní dosud nečinnou mysl vyburcovali k mužnému odporu proti němu a když chceme jako hráz mocí své ruky odporovati jeho urážlivým drážděním a útiskům: tím snažněji si od vaší lásky vyprošujeme, abyste nám ráčili přijíti na pomoc s mohutným, jak se sluší vaší výtečnosti, průvodem ozbrojeného vojska, a to tím způsobem, že budete o příštích letnicích v našem městě Opavě pohotově, kdež vás i vaše lidi dáme v téže době svými slavnostními posly slušně přivítati a čestně před náš majestát provoditi. Avšak abyste nám k tomu poskytli podpory, nemá vás vésti jenom zmíněná rozvaha, nýbrž i vydatný důvod druhého důkazu, ježto kdyby se stalo, a budiž to daleko, a my byli řečeným králem uvrženi v porobu, nenasytné jícny teutonské volněji by se rozvíraly a neřestné ruce by lehčeji napřáhly až do samé země svou škodlivou dychtivost. Jsme totiž vám a zemím vašim jakoby pevným předhradím spolehlivé obrany; ale kdyby snad ono nemohlo odolati, a Bůh to odvrať, před vzhledem zuřícího napadení, můžete srozuměti, že by vám a vašim poddaným hrozila velká nebezpečí, ježto nevázaný hlad po vlastnictví nebyl by spokojen tím, že si toliko nás podrobil, nýbrž rozchvátil by vaše statky a na vás nadto by se vložil nesnesitelnými útrapami úzkosti. Ó jakými trýzněmi teutonskými by byla utlačována opovrhovaná početnost vašeho národa, ó jakého tvrdého otroctví by musila podstoupiti svobodná Polska, ó pod jakou pohromou by umdlévalo veškerenstvo vašeho národa! - zajisté jest dosti nasnadě proti tomu se obrátiti a vy můžete více hlásati, než se sluší nám sdělovati. Pročež spějte k naší pomoci, spějte a projevte svou moc a pomoc účinně k odvrácení plamene požáru dosud vzdálenějšího, připouštějíce, že bude rozvážnější zabrániti začátkům, dokud zhoubnost ohně příliš nepřevýší vzdorování nebojácného, a že ten, kdo hájí sousední dům, aby neshořel, chrání i svůj vlastní příbytek. Mimoto nedávno Naše Jasnost postřehla, že řečený král Rudolf nejen se snaží odvrátiti vás radami po svých poselstvech od přátelství našeho a od poskytnutí pomoci, nýbrž ještě zasíti mezi nás koukol plevele různic. Z toho důvodu snažně žádáme, abyste nedopřávali sluchu jeho našeptáváním, neboť chcete-li dobře rozuměti, nebylo by vám to k slávě, ale spíše ke škodě, nýbrž naopak abyste vytrhli radostně a mocně na pomoc nám, kteří jsme z rodu vašeho národa, prozíravou úvahou si všímajíce, že pomáháte-li nám, sobě pomáháte a že když nám prokážete posilu spojenecké věrnosti, také my vynaložíme proti vašim protivníkům moc našich sil a že vám mocně přispějeme, nechť by vašimi protivníky byli sami křesťané či pohané. Mimoto uvěřte všemu, jsouce vzdáleni jakékoliv pochybnosti, cokoliv vám o tom posel z naší strany sdělí.
Dáno v Praze atd.
Podle překladu K. Doskočila v práci Listy a listiny z dějin československých 869-1938, Praha 1938, str. 24-25.
POZNÁMKA: V bitvě na Moravském poli u Suchých Krut byl však náš král Přemysl Otakar II. poražen a v boji padl. Polská pomoc nepomohla proti zradě z vlastních řad.

Vláda Přemysla Otakara II., doba braniborská

29. ledna 2008 v 16:22 DĚJEPIS
Nástupem Přemysla Otakara II. na český královský trůn v r. 1253 nastává vrchol rozmachu starého českého státu před husitstvím. Přemysl Otakar II. byl osobou zcela jedinečnou, vstoupil do českých zemí jako král železný a zlatý.
Za jeho vlády měli Češi naposled přístup k moři - k Jaderskému. Formování českých zemí ve vztahu Svaté říše římské a postavení v tomto nadnárodním soustátí. Stává se jedním ze sedmi volitelů římského císaře vedle vévody saského, markraběte braniborského, falckraběte rýnského a vedle tří vysokých činitelů duchovních - arcibiskupa kolínského, trevírského a mohučského; to postavení bylo zvláštní.
Přemysl Otakar II. se brzy začal prosazovat jako činitel zahraniční - v r. 1255 táhl do Litvy, aby založil biskupství, které by bylo podřízeno biskupství olomouckému. Ve východních Prusích založil Královec = Königsberg. V r. 1260 se střetne s Belou IV. uherským u Kresenbrunu - bitvu vyhraje -na základě toho jsou českým zemím země Rakouské a Uhersku zbývá pouze Štýrsko. V r. 1266 připojuje k Čechám Chebsko. V r. 1269 umírá vévoda Oldřich Sponhajmský - P.O.II. rozšíří území o jeho državy - Korutansko, Kraňsko a kus severní Itálie - vytvoří přístupovou cestu k moři - k Jadranu = Adriatiku.
Politika uvnitř českých zemí byla komplikovanější - na jednu stranu Přemysl Otakar II. zažil hospodářský rozkvět Čech, otvíraly se nové doly a české země na základě těžby nerost. surovin bohatly ale na stranu druhou česká šlechta vytvářela opozici a jednota české šlechty a krále měla problémy a stala se jednou z příčin jeho pádu. Hlavní příčina spočívala v tlaku zahr. politiky - tlak Habsburků, který od 70. let 13. stol. se začal v Evropě mocensky posilovat a rozvíjet.
Rudolf Habsburský r. 1273 přichází na politickou scénu - zpočátku neznámý evropský šlechtic mající jen malé državy v rodném Švábsku, ale potom začne mocenský růst. Je zvolen římským králem - jako hlavní odpůrce vnímá Přemysla Otakara II. . boj s ním začíná tak, že neustále vyzívá Čechy a českého krále, aby se vzdal nečeských držav. V r. 1276 dochází ke konfliktům mezi Přemyslem Otakarem II. a šlechtou. Rudolf Habsburský přitáhne k Vídni a Přemyslu Otakaru II. nezbývá, než aby od správy nečeských území odstoupil a nechal si pouze území česká, což ve svých důsledcích znamená Přemyslovo oslabení. Navíc mezi oběma panovníky musí dojít k rozhodujícímu střetu 26.8.1278 na Moravském poli. V rozhodující bitvě P.O.II. prohraje, umírá. Rudolf Habsburský se stává vítězem a majetníkem všech velkých středoevropských ambic Přemysla Otakara II.
Pro české země nastává více než pětileté problematické údobí = doba braniborská - rozhoduj. panovníkem je bratranec Václava I. Ota Braniborský. Braniboři si vedli lupičsky, zemi ničili, devastovali, kradli, i vypalovali české země - velmi to působilo na obyvatele, vyvolala všeobecný odpor - v čele stáli hlavně vysocí představitelé duchovní - biskup Tobiáš z Bechyně - také významně pracovali na tom, aby se české země rychle zbavily Braniborů a byla obnovena vlastní česká vláda. V r. 1283 nastupuje mladý Václav II. - znovu nastupuje přemyslovská vláda a přichází i nová epocha rozvoje starého českého království.

Přemysl Otakar II. (1253 - 1278)

29. ledna 2008 v 16:21 DĚJEPIS
Přemysl Otakar II. (1253 - 1278)
-král železný a zlatý
Jeho dcera byla Anežka Přemyslovna a manželka Markéta Bábenberská. Zakládal města. Byl již naším pátým přemyslovským králem. Dočasně k Čechám také připojil Rakousy po vymřelích Bábenbercích. Roku 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav a Přemysl původně vychovávaný pro církevní kariéru, se stal jediným dědicem českého trůnu, po Vladislavovi získal titul markraběte moravského.

6) přemysl otakar 1

29. ledna 2008 v 16:18 DĚJEPIS
Přemysl Otakar I., český kníže v letech 1192-93 a 1197-98 a král od roku 1198 (korunován je v roce 1203) z rodu Přemyslovců, přichází na svět někdy v roce 1155 jako syn českého knížete a krále Vladislava II. a Judity Duryňské - Přemyslovo dětství a mládí zůstává ale dodnes zahaleno rouškou tajemství.
Jasnějších obrysů začíná Přemyslův život nabývat až v dospělosti - v letech 1173-79 pobývá ve vyhnanství, a to na dvoře míšeňských Wettinů, kde se též žení (v roce 1178 s Adlétou Míšeňskou .
Od poloviny osmdesátých let 12. století pak začíná Přemysl Otakar I. stále častěji zasahovat do záležitostí českých zemí - v roce 1185 je vyslán svým starším bratrem, vládnoucím českým knížetem Bedřichem, hájit přemyslovské zájmy na Moravu, kde 10. prosince po krvavé bitvě vítězí Přemysl u Loděnic nad Konrádem Otou.
Na začátku devadesátých let 12. století, v roce 1191, po smrti knížete Konráda Oty, odmítne pak Přemysl Otakar uznat za českého knížete Václava, syna Soběslava II. a povstane proti němu - díky podpoře pražského biskupa Jindřicha Břetislava a římského císaře Jindřicha VI. se pak v roce 1192 stává českým knížetem sám: na trůnu ale nevydrží dlouho, hned v roce 1193 je, po rozepři s biskupem a císařem a po zradě české šlechty, která dopomůže na knížecí trůn právě biskupu Jindřichu Břetislavovi, Přemysl Otakar I. nucen uprchnout do ciziny.
V cizině se pak Přemysl připravuje na návrat do českých zemí - poté, co se mu podaří navázat styk s Jindřichem VI. a změnit jeho vztah ke své osobě, podnikne Přemysl Otakar v květnu roku 1197 výpad do Čech - jeho útok je ale odražen.
Na český knížecí trůn se ale Přemysl Otakar I. dostane přece jen ještě v tomtéž roce (tedy v roce 1197) - když totiž v červnu tohoto roku zemře český kníže a pražský biskup Jindřich Břetislav (Břetislav III.) a česká šlechta poruší stařešinový zákon Břetislavův a vyhlásí novým knížetem Přemyslova mladšího bratra Vladislava Jindřicha, dojde k tomu, že se Vladislav Jindřich, jenž si je vědom síly staršího bratra, při jednáních 6. prosince roku 1197 knížecího titulu v Přemyslův prospěch vzdává a ponechává si "pouze" titul moravského markraběte.
Přemysl Otakar I. tak podruhé usedá na český knížecí trůn - jako český panovník je pak velmi úspěšný: s podporou Filipa Švábského, bratra zemřelého římského císaře Friedricha Barbarrosy, získává 15. srpna roku 1198 pro české země královskou korunu. Zároveň získává i další výsady - římský císař v budoucnu bude pouze potvrzovat v Čechách zvoleného krále, český panovník též bude sám provádět investituru pražského biskupství.
V roce 1203 je Otou Brunšvickým udělena Přemyslu Otakarovi I. královská hodnost udělena podruhé, v roce 1204 je pak potvrzena i papežem.
V roce 1212 pak Přemysl využije slabosti nového římského krále Friedricha II. a vymůže na něm jeden ze základních kamenů české státnosti, tzv. Zlatou bulu sicilskou, kterou císař 26. září roku 1212 potvrzuje dědičnost královské hodnosti v Čechách a taktéž určuje hranice Českého království - Přemysl Otakar I. tak dosahuje uznání nedělitelnosti českého státu římskoněmeckou říší a svrchovanosti nad pražským a olomouckým biskupstvím.
V roce 1216 Přemysl Otakar I. zajišťuje nástupnictví na českém královském trůnu pro svého jedenáctiletého syna Václava, budoucího krále Václava I. Jednookého - do budoucna bude při volbě českého krále uplatňován princip prvorozenosti.
V roce 1214, po nástupu nového pražského biskupa Ondřeje, vypuká mezi Přemyslem a biskupem dlouhá léta trvající (1217-1222) spor o pojetí nezávislosti církve na moci světské - poté, co se Ondřej obrátí se stížností na české poměry k samotnému papeži, nechává Přemysl zabavit všechen majetek pražského biskupství - celý spor je nakonec urovnán až vydáním Přemyslova privilegia pro církev 10. března roku 1222, jímž je církevní majetek vyjmut z pravomoci panovníkových úředníků.
Přemysl Otakar I. je dvakrát ženat - poprvé s Adlétou Míšeňskou (tu v roce 1198 po dvacetiletém manželství zapudí), s níž má čtyři děti: Vratislava, Markétu (Dagmar), ?Božislavu a ?Hedviku, a podruhé s Konstancií Uherskou , s níž má dětí devět: Vratislava, Juditu, Annu, ?Anežku, Václava, Vladislava, Přemysla, Blaženu a Anežku .
V roce 1228 nechává Přemysl Otakar I. korunovat svého syna Václava českým králem, dva roky poté, 15. prosince roku 1230 pak tento velký český král umírá. Pohřben je v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

5) Přemysl otakar 2

29. ledna 2008 v 16:18 DĚJEPIS

Vláda Přemysla Otakara II., doba braniborská

Nástupem Přemysla Otakara II. na český královský trůn v r. 1253 nastává vrchol rozmachu starého českého státu před husitstvím.Přemysl Otakar II. byl osobou zcela jedinečnou, vstoupil do českých zemí jako král železný a zlatý.
Stává se jedním ze sedmi volitelů římského císaře .
V r. 1255 táhl do Litvy, aby založil biskupství, které by bylo podřízeno biskupství olomouckému. K Čechám se připojuje Chebsko. Přemysl Otakar II. rozšíří území o državy Oldřicha Sponhajmského - Korutansko, Kraňsko a kus severní Itálie.
V r. 1276 dochází ke konfliktům mezi Přemyslem Otakarem II. a šlechtou.Rudolf Habsburský přitáhne k Vídni a Přemyslu Otakaru II. nezbývá, než aby od správy nečeských území odstoupil a nechal si pouze území česká, což znamená Přemyslovo oslabení.Navíc mezi oběma panovníky musí dojít k rozhodujícímu střetu r. 1278 na Moravském poli. V rozhodující bitvě Přemysl Otakar II. prohraje, umírá.Po smrti Přemysla Otakara 2 nastupuje na trůn Václav II.

4) přemysl otakar 2

29. ledna 2008 v 16:17 DĚJEPIS
Roku 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se stal jediným dědicem českého trůnu. V letech 1248-1249 se postavil v odboji svému otci. Šlo o nerozumnost ctižádostivého patnáctiletého mladíka podporovaného šlechtici, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence. Bez otcova svolení se dal zvolit mladším králem. Václav I. musel dokonce na čas opustit zemi, Přemysla ale nakonec porazil u Mostu. Syna krátce věznil na hradě Přimda, odbojní šlechtici už tak snadno nevyvázli. Přemysla poté otec stanovil makrabětem moravským - pod dozorem králových spolehlivých šlechticů.
Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Fridricha II. v roce 1246 vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla. Není tedy pravda, jak i dnes mylně uvádějí někteří anglicky a německy píšící historici, že Rakousko dobyl silou. Svůj nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil sňatkem s vévodovou sestrou Markétou (1252), přestože byla o více než třicet let starší. Získat babenberské dědictví si však přál také uherský král Béla IV., což vedlo k dlouholetým sporům.
Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupstvím spravujícím dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad).
V roce 1255, tedy v době, kdy se Otakar vrátil z pobaltské výpravy, se rozhodovalo o římskoněmecké královské koruně. Přemysl, který po matce pocházel z císařského rodu Štaufů, z nejasných důvodů odmítl. Snad viděl do politické hry říšských knížat, kteří si zvyknuli na takřka nulovou moc římských králů a císařů. Přemysl tedy pragmaticky podporoval oba nominální vládce, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.
Někdy v druhé polovině roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu. Ve skutečnosti se dá stěží předpokládat, že by věřil v úspěch, a papež zareagoval přesně tak, jak se dalo čekat. Nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Přemysl tak ze svého rozvodu s Markétou Babenberskou udělal věc politickou. Český král se v té době pohyboval ve vysoké politice už několik let a mnohé jeho skutky ze zralého období se vyznačují tak trochu ďábelskou promyšleností. Dlužno ovšem dodat, že Markéta se rozvodu nijak nebránila - dožila ve velkorysém ústraní -, a Přemysl se o své nemanželské děti a snad i o Anežku postaral. Mikuláš později získal Opavsko a dcery král provdal za přední české šlechtice.
Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Od Přemysla nakonec odpadl další ze spojenců, bavorský vévoda Jindřich, kterému Habsburk promptně přislíbil ruku své dcery, a umožnil Rudolfovu říšskému vojsku průchod svým územím a následný vpád do Rakous. Vítkovci (vedoucí úloha Záviše z Falkenštejna je ovšem pozdější literární výmysl) a Rýzmburkové (hlavou Boreš z Rýzmburka) zahájili pečlivě načasovanou vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí a Chebska. Pro Přemysla a český stát to sice znamenovalo ztrátu dosavadních územních zisků, ale českému králi byla formou svatební zástavy (jelikož Přemyslův syn Václav se měl oženit s jednou z Rudolfových dcer) zajištěna jiná rozsáhlá území.
Přemyslův konec, příběh tolik oblíbený mezi minnesangry, je především svědectvím o nihilismu dějin a realitě jeho doby. Mnozí dnešní historici si více cení přínosu jeho děda či syna, ti serióznější ovšem přiznávají, že po sedmi staletích a s řadou otazníků by bylo příliš jednoduché soudit Otakara II. jako příliš tvrdého a nerozvážného. Smutný závěr své vlády svými politickými chybami mohl ovlivnit jen zčásti a situace, která nastala po Moravském poli, zdaleka nebyla jen jeho vina. Spravedlivě je nutné hodnotit i českou šlechtu. Ta vždy bojovala proti panovníkovi, ovšem kvůli podílu na moci a majetku, ne s úmyslem zemi zničit. Přesně to se ovšem skoro stalo, protože dlouho nebylo jisté, jestli české království nezmizí z mapy Evropy. Například Vítkovci nedlouho po králově smrti znovu útočili na České Budějovice (tentokrát se už účastnil i oportunista Falkenštejn). Teprve v roce 1281 svolala šlechta zemský sněm jako protiváhu královské moci.

3)Přemysl Otakar II.

29. ledna 2008 v 16:13 DĚJEPIS
Přemysl Otakar II. český král

Druhorozený syn Václava I. a Kunhuty Štaufské nebyl ve svém mládí vychováván za nástupce trůnu, ale byl určen k dráze cirkevní. Po smrti staršího bratra Vladislava se však situace změnila. Přemysl jakožto velice ambiciózní mladík zahájil r.1248 odboj proti svému otci. Po řadě vzájemných konfliktů došlo nakonec k usmíření a k vzájemnému kompromisu, jenž se stal základem k následné společné přemyslovské politiky. R. 1252 se Přemysl ani ne dvacetiletý oženil s o třicet let starší Markétou Babenberskou, která mu věnem přinesla Rakousko. Tento výrazně politický akt však pobouřil uherského krále Bélu, který rovněž měl zájem o Rakousy. Vzájemné nesrovnalosti vyvrcholily v červnu 1260 velkou bitvou u Kressenbrunu v níž se setkaly dvě největší armády té doby. Údajně do boje zasáhlo více než 200tisíc mužů. Bitva skončila absolutním vítěstvím Přemysla. Mírové smlouvy s Bélou Přemysl podpořil sńatkem s vnučkou uherského krále Kunhutou, když ještě předtím bylo jeho první manželství rozvedeno. V té době měl však Přemysl již tři nemanželské děti s rakouskou šlechtičnou Anežkou Palceřík. Otakar se zapsal do dějin jako vládce železné pěsti a mohutné energie z čehož mu vznikali nemalé politické problémy doma i v zahraničí. Když se v dubnu 1272 po smrti římského krále Richarda Cornwallského uvolnil říšský trůn vyvstala otázka komu připadne? Otakar spatřil životní šanci a ohlásil kandidaturu na trůn. K obrovskému překvapení byl však kurfiřty zvolen do té doby zcela neznámý a bezvýznamný hrabě Rudolf Habsburský. Když se Přemysl dozvěděl o výsledku volby doslova se rozzuřil a prohlásil ji za neplatnou a opakovaně protestoval u papeže. Řehoř X. , spokojený s výsledkem volby důrazně Přemysla nabádal, aby se smířil se situací. Hned po korunovaci v Cáchách Rudolf prohlásil, že udělá pořádek v říšských lénech a obžaloval českého krále z protiprávního držení Korutan, Štýrska, Rakouska a Chebska. Otakar reagoval zlostně a odmítl zjískané země vydat. Do roka Rudolf zbavil Přemysla pro neposlušnost všech lén, úřadu arcičíšnického a byla nad ním vyslovena říšská klatba. Přemysl i Rudolf sebrali armády a po různých manévrech se octli protivníci u Vídně proti sobě. Když se dvě obrovské armády sešikovaly do rozhodující bitvy propuklo v Čechách povstání šlechty vedené pány z Růže. Na dvou frontách současně český král bojovat nemohl a tak jestli chtěl zachránit aspoń domácí trůn, musel se Přemysl vydat na milost a nemilost Rudolfovi. Přijal v léno Čechy a Moravu a zároveń ztratil veškeré dobyté území. Otakar se vrátil do Čech a tvrdě potlačil odboj zrádné šlechty. Některé dal popravit a ostatní včele se Závišem z Falkenštejna uprchli k Rudolfovi kde našli ochranu. Za současné situace bylo jasné, že musí dojít k rozhodující bitvě mezi Rudolfem a českým panovníkem. Obě nepřátelské strany konaly přípravy ke konečnému střetu. V létě 1278 se oba nepřátelé sešli na Moravském poli. Boj byl domluven na pátek 26. srpna. A tak došlo k jedné z nejtragičtějších bitev v Českých dějinách. Jaký byl přesný průběh bitvy to do dneška nevíme, faktem ale zůstává, že Přemysl bitvu nejen prohrál, ale ztratil v ní i život. Tělo zabitého českého krále, nabalzámované a veřejně vystavené ve Vídni bylo pohřbeno až r.1279 ve Znojmě. Teprve r.1296 byly královské ostatky převezeny do pražského kláštera Na Františku a r.1373 uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Za pětadvacetiletého panování Přemysla se začal odlišovat sněm a soud, byly založeny zemské desky a vyvrcholilo zakládání královských měst.
Přemysl Otakar II. (* 1233 + 26. 8. 1278) nazývaný též král železný a zlatý. Rakouská šlechta jej prosadila jako svého vévodu. Přemysl to dotvrdil sňatkem s Markétou Babenberskou. Toto manželství však skončilo roku 1260 rozlukou. Manželství bylo bezdětné, ale Přemysl zplodil s milenkou Anežkou z Kuenringu tři levobočky. Jeden z nich, a to Mikuláš, obdržel opavské vévodství. V témže roce Přemysl zvítězil ve válce s Uhry o Štýrsko. Vítězstvím získal i ruku Kunhuty, která byla vnučkou uherského panovníka.
V době největšího rozmachu Přemyslovy vlády spadaly pod jeho svrchovanost české a rakouské země, Štýrsko, Korutany i Kraňsko. Celé soustátí sahalo až k pobřeží Jadranu. Po smrti římského krále Richarda Cornwalleského R. 1272, se rozhodl stát se římským králem a snad i císařem. Spoléhal na podporu papeže, ale to se zmýlil, neboť církev neměla zájem na silném panovníkovi. Od dob posledního silného císaře Friedricha II. náležela papežům zcela výsadní pozice a slaboch na trůně byl pohodlnější než Otakar II. V době volby válčil v Uhrách a tak kurfiřtským právem volit římského krále zplnomocnil bamberského biskupa Bertolda. Nezískal však ani jeho hlas, neboť kurfiřti nahradili český mandát hlasem bavorského vévody, bylo popřeno české kurfiřství a volební výsledek ověnčila svorná jednomyslnost.
Na římský trůn byl zvolen Rudolf Habsburský. To vše vedlo k roztržce mezi Otakarem II. a Římem. Rudolf Habsburský zatím posiloval svou pozici a navazoval kontakty s nepřáteli Otakara II. především v Čechách ( Vítkovci v čele se Závišem z Falkenštejna ), ale i jinde. Otakar II. se rozhodl Rudolfovi čelit, ale v nejkritičtější chvíli propuklo v Čechách povstání šlechty vedené Vítkovci. Pro záchranu domácího trůnu, se musel vydat Rudolfovi na milost a nemilost. 25. listopadu 1276 vjel Přemysl do Rudolfova vojenského ležení před Vídní a sledován bezpočetným davem, poklekl na koleno, aby úhlavnímu nepříteli složil přísahu věrnosti a ztratil vše co za svého života nabyl. Zůstali mu jen dědičné země Koruny české. Musel také slíbit beztrestnost všem šlechticům, kteří svým povstáním jeho pád zapříčinily, to ale nedodržel a vojensky se na ně vrhl. Přemysl začal hledat podporu všude kde se dalo i u nepřátel. Rozhodující bitvu svedl s Rudolfem na Moravském poly ,kde ho zradila česká šlechta a kde 26.8.1278 zemřel.

2)Přemysl Otakar II ...

29. ledna 2008 v 16:12 DĚJEPIS
Hospodářský rozvoj české země v období rozvinutého feudalismu vedl k získání mocenské úlohy českého státu ve střední Evropě. Základy tohoto vzestupu vytvořil již Přemysl Otakar I., když převzal právní doklad Zlatou bulu sicilskou od Friedricha II., kterého podpořil v Štaufsko-welfském sporu.
V této listině bylo uvedeno, že český panovník má právo na dědičný královský titul a právo investitury, a že území českého státu bylo chápáno jako nedělitelné. Od roku 1230 vládl Václav I., schopný panovník posilující vliv České země ve střední Evropě.
Největšího rozmachu však dosáhl Přemysl Otakar II., syn Václavův. České království tehdy prožívalo obrovskou výstavbu nových měst, postupně se zalidňovaly vnitrozemské i pohraniční kraje. Dokončila se kolonizace, především vnější a to z Německa. Němečtí sedláci usazující se v pohraničí, uzavírali smlouvy se zdejšími majiteli půdy a získávali emfyteutické právo, které jim zaručovalo půdu do dědičného vlastnictví s podmínkou, že museli odvádět renty.
Ještě než Přemysl Otakar II. Usedl na český trůn, stal se rakouským vévodou.

Jím se stal, když si vzal za ženu vdovu po králi Jindřichovi VII. Markétu Babenberskou, třebaže byla o mnoho let starší než on. Přemysl Otakar II. V roce 1253 přebral rodné dědictví ( tehdy mu bylo 20 let ). Po smrti svého otce a staršího bratra na něm spočinul úkol zachovat dynastii. Uherský král Béla IV. Pochopil, jaké nebezpečí by mohl znamenat vznik nové velmoci na západní hranici jeho říše. Rozhodl se tedy připoutat dědictví Babenberské sám k vlastnímu rodu sňatkem druhé dědičky Gertrudy Babenberské za svého příbuzného Romana, syna knížete Daniela Haličského. Uhry si začali dělat nárok na Rakousy. Když současně Přemyslovci vystoupili se svými nároky, vypukla válka. Do tohoto sporu zasáhl nečekaně papež, který sjednal mír, v němž se Béla IV. Vzdal nároků na Rakousy a Přemysl Otakar II. zase vévodství Štýrského, kterého se dostalo Uhrům.

Smír byl uzavřen třetího dubna roku 1254. Roku 1255 se Přemysl Otakar II. zúčastnil křížové výpravy na pomoc Řádu německých rytířů proti pohanským Prusům. Na břehu Baltského moře položil základy hradu Královci ( dnešní Kaliningrad ). Touto výpravou si tak zabezpečil svou politickou převahu na severovýchodě a získal si polská knížata k přátelství. Roku 1257 se Přemysl Otakar II. dostal do války s Wittelsbachy, což byl německý rod, který se roku 1255 rozdělil do dvou větví - bavorskou a falckou. V této době se vyostřil spor, který začal v době, kdy se Jindřich I. Bavorský snažil pomoci Bélovi IV., svému tchánovi, v jeho sporu s Přemyslem Otakarem II. V srpnu roku 1257 vpadl Přemysl Otakar II. na území protivníka a za hrozného plenění postupoval do středu země. Vévoda Jindřich však záhy postavil silné vojsko a z ciziny mu ještě na pomoc přispěchal jeho bratr Ludvík s dalšími bojovníky. Přemysl Otakar II. proto ustoupil do Salzburska. Zde při střetu královských vojsk neunesl nápor ustupujících čet most u Mühldorfu, probořil se a část česko-rakouské armády zahynula ve vodách Innu.
Sám král Přemysl Otakar II. šťastně dosáhl druhého břehu. Vojsko českého

krále ustoupilo do Mühldorfu, kde se po několik dní udatně bránilo. Teprve poté dopřáli vítězové českému vojsku odchodu. Za takových okolností nemohl Přemysl Otakar II. mírová jednání příliš dlouho oddalovat a proto uzavřel mír s Jindřichem I. Bavorským ještě téhož roku v listopadu, kterým si zabezpečil mír ze západní strany svého království. Po této události se tak Přemysl Otakar II. mohl plně věnovat jeho sporu s Uhrami.

Ten opět ožil, když syn bély IV. Štěpán podnikl někdy v polovině roku 1259 pustošivý vpád do Korutan. V Korutanském vévodství vládl Oldřich, bratranec Přemysla Otakara II.. Zákeřný útok na příbuzného nezanechal Přemysla Otakara II. chladným. Český král, zbavený jakéhokoliv ohledu na mír z roku 1254, znovu přijal na žádost štýrských předáků hodnost štýrského vévody a poslal do země armádu, které Uhry vytlačilo. Válka se v této fázi konfliktu stala již neodvratnou. Obě strany lákaly na svou stranu spojence. K Uhrám se družily houfy Srbů, Chorvatů,Bosňáků a dokonce i oddíly Tatarů.
Přemysl Otakar II. byl skromnější, jeho armádu tvořily kromě oddílů z Čech ještě oddíly z Rakous a Štýrska. Důležité v tomto sporu bylo, že oba dva Wittelsbachové zachovali neutralitu. Dvanáctého července roku 1260 tak začala bitva u Kressenbrunnu v dolním Rakousku - za zpěvu Hospodine, pomiluj ny zasáhli do řeže pověstní čeští těžkooděnci. Jejich drtivou silou udolali armádu Bély IV.. Většina uherské armády se dala na útěk. Ztráty Uher se nedaly spočítat. Ještě třináctého července pokračovalo pronásledování nepřítele. Touto vyhranou bitvou získal Přemysl Otakar II. většinu Štýrska, kterého se zřekl v mírové smlouvě roku 1254.
České vojsko se vydalo do Uher. Přemysl Otakar II. dobyl Bratislavu a dalších několik hradů uherského království. Béla IV. Se vzdal a požádal Přemysla Otakara II. o mír. Přemysl ho přijal.
Poté se Přemysl Otakar II. začal zabývat nástupnickou otázkou. Manželství s Markétou Babenberskou bylo bezdětné a proto se nechal rozvést. A Aby Přemysl Otakar II. upevnil mír s Arpádovci, tak se nabídl, že by si vzal za ženu nějakou příbuznou Bély IV.. A tak se pětadvacátého října 1261 Přemysl Otakar II. oženil podruhé, když si vzal Bélovu vnučku Kunhutu. Svatba byla v Bratislavě. Dalšího ze svých cílů dosáhl Přemysl Otakar II. pětadvacátého prosince roku 1261, kdy byl korunován na českého krále. Do té doby se korunovace neustále odkládala a Přemysl Otakar II. se do té doby skromně nazýval pánem českého království. Od tohoto dne byl Přemysl Otakar II. král český, vévoda rakouský a štýrský a markrabě moravský. Poté český král pečoval o dobré vztahy s Bélou IV. Roce 1264 se uskutečnil sňatek Kunhuty Babenberské, což byla Přemyslova neteř, a druhorozeného syna Bély IV., rovněž Bély. V roce 1266 obdržel Přemysl Otakar II. od říšského krále Richarda Cornwallského titul " ochránce jmění korunního říše německé vpravo od Rýna". Využívaje svého titulu se Přemysl Otakar II. zmocnil téhož roku bohatého Chebska. Přízeň bohatých měšťanů z Chebu si zajistil tím, že jim stvrdil dosavadní svobody a výsady. Roku 1268 Přemysl Otakar II. přiměl svého bratrance Oldřicha ze Sponheimu, vévodu Korutanského, aby mu odkázal z vděčnosti své země. To vše plynulo ze smlouvy , která byla uzavřena v Poděbradech. K naplnění smlouvy došlo o rok později, když Oldřich zemřel. V této době dosáhla Přemyslova říše až k hranici Apeninského poloostrova. Roku 1270 pak Přemysl Otakar II. opustil na čas zem kvůli úmrtí jednoho příbuzného. Momentu překvapení tak chtěl využít syn Bély Štěpán V., když podniknul útok do Rakous a Štýrska. Přemysl Otakar II. se však včas dozvěděl o cizí agresi a útok odrazil. S odpovědí samozřejmě král "železný a zlatý" dlouho neotálel a v létě roku 1271 uherskou zem zpustošil. Poté už Přemysl začal pomýšlet na korunu říše Německé. Přemysl Otakar II. spoléhal na podporu papeže, s nímž se snažil udržovat přátelské styky. Papež však neměl zájem na tom, aby se moc krále německého a císaře římského octla v rukou panovníka, který by mohl své moci dodat důraz svými vojenskými prostředky.
Papež spíše podporoval systém dvoj-království, které mu dávalo funkci jakéhosi "rozhodčího". Od roku 1257 vládl Richard Cornwallský a Alfons Katilský. V roce 1272 však Richard Cornwallský zemřel a situace se stala neudržitelnou.

Jenže ani německá knížata si nepřála silného panovníka, třebaže zmatky a denní násilí si žádaly pravý opak. A tak po spletitých jednáních byla koruna nabídnuta dosud nevýznamnému panovníkovi Rudolfu Habsburskému, ( to se ovšem všichni "přepočítali" ), který byl devětadvacátého září korunován v Cáchách. Přemysl Otakar II. se cítil být dotčen, protože nebyl ani pozván k volebnímu shromáždění. Začalo veřejné nepřátelství, které vyvrcholilo válkou roku 1276. Rudolfovo hlavní vojsko se chystalo přes Chebsko napadnout Čechy,zbytek armády dostal za úkol napadnout jižní část Přemyslova panství. Přemyslovo vojsko se seskupilo u města Teplá v západních Čechách. Po ovládnutí Chebu se říšské vojsko stáhlo do Regensburgu ( Řezno ). Rudolf se snad bál přímé konfrontace, která by mohla vše zhatit. Mezitím Jindřich, vévoda Bavorský, dosud spojenec Přemysla Otakara II., podlehl Rudolfovým slibům a nechal přejít císařské vojsko přes své území. Vojsko vpadlo do jižní části panství, do Kraňska, kde narazilo na houževnatý odpor Přemyslových oddílů.Nakonec přeci Kraňsko podlehlo a Přemysl Otakar II. musel kapitulovat. Přemysl Otakar II. přišel o všechna svá dobytá území - Kraňsko, Korutany, Štýrsko a Rakousy. O dva roky později se Přemysl Otakar II. rozhodl situaci zvrátit ve svůj prospěch. Jako spojence ještě získal polská knížata. Přemysl Otakar II. spoléhal na těžkooděnce, kteří rozhodli bitvu u Kressenbrunnu. Schylovalo se tak k bitvě na Moravském poli. Ta vypukla 26. 8. 1278. Střetnutí se od samého počátku vyvíjelo jako velká jezdecká srážka, kde pěchota nehrála žádnou roli. Na straně Rudolfa bojovali také uherští jezdci, kteří dokázali prolomit linii těžkooděnců. Poté následovaly druhé sledy. Na Rudolfově straně přišli na řadu Rakušané., na Přemyslově Slezané a Poláci. Česká strana měla v tuto dobu velkou převahu a zatlačila Rakušany až k potoku Weidenbachu. V tu chvíli však zasáhla třetí část Rudolfovy armády. Vpadla českým jezdcům do zad. Přemysl se snažil zabránit panice. Jen některé oddíly setrvaly a bojovali s mohutnou přesilou. Přemysl Otakar II. byl zajat a s provazem kolem krku odvlečen stranou, kde byl surově ubit. Když se Rudolf dozvěděl o Přemyslově zajetí, dal rozkaz o ušetření jeho života - bylo však již pozdě.

Přemysl Otakar II

29. ledna 2008 v 16:11 DĚJEPIS
Poslední Přemyslovci (Přemysl Otakar II. - Václav III.)
- 1253-1278 Přemysl Otakar II. král železný a zlatý
- rozšířil území o část Rakouska a dostal se až k Jadranu
- Václav II. (1283-1305) těžba stříbra - Kutná Hora
- 1300 ražba nové mince - pražský groš
- Václav III. (1289-4.8.1306) - vymření Přemyslovců po meči

Rozmach českého státu za posledních Přemyslovců

29. ledna 2008 v 16:08 DĚJEPIS
Rozmach českého státu za posledních Přemyslovců
Vláda Přemysla Otakara I.(1197-1230)ukončila období vnitřních bojů o český trůn. Zlatá bula sicilská, kterou r.1212 tento panovník získal, pozvedla prestiž vládnoucího přemyslovského rodu, ale také posílila postavení českého státu vůči panovníkům Svaté říše římské. Ve střední Evropě se začala utvářet skutečná přemyslovská velmoc.

Anežka česká

29. ledna 2008 v 16:07 DĚJEPIS
Život

Anežka se narodila pravděpodobně okolo roku 1211 jako nejmladší dítě českého krále Přemysla I. Otakara a jeho druhé ženy Konstancie Uherské. Všechny děti z prvního manželství byly zavrženy, až na dceru Markétu. Anežka měla velké štěstí, protože se narodila v té době, když Otakarova první žena Adléta umírala. Anežka měla možnost vyrůstat v láskyplném prostředí, ale velice brzo, z důvodů sňatkových pletek, byla poslána na vychování do ciziny. Tato velmi krásná žena měla rušný běh života, protože se stala obětí otcových politických zájmů. Pojil ji velice úzký vztah ke přibližně o deset let staršímu bratrovi a pozdějšímu králi Václavu II.

Byla velice nezávislá a ctižádostivá. V jejích 19 letech jí zemřel otec a její bratr ji měl příliš rád na to, než aby jí v něčem odporoval. Sám v dopise papeži řekl, že "…abych řekl pravdu, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost před všemi jinými lidmi…". Byla také vůdčí osobností Přemyslovského rodu. Žila v době vlády papeže Inocence III., kdy měla církev vůbec největší moc - pravomoc volit císaře. V té době se zvyšovala úcta k ženám, protože "kult mravní vítězí nad kultem hrubé síly".Velmi populární byly náboženské obrazy madon a rozvíjí se rytířství a kultura.


Neúspěšné sňatky

Ve svých třech letech byla Anežka společně se svou desetiletou sestrou Annou poslána na výchovu do ženského kláštera cisterciaček v Třebnici. Již tehdy se totiž pokusili o zasnoubení Anežky pravděpodobně s polským Konrádem, synem Jindřicha Bradatého a vévodkyně Hedviky. Avšak mladý nápadník náhle zemřel a obě sestry se pravděpodobně roku 1213 vrátily s nepořízenou na Pražský hrad. Poté byla na dva roky poslána na vychování k řeholníkům do Doksan. Měla se zde učit psát. " Nezapomeňme však zdůraznit, že Anežka byla výjimečné dítě, že se vyhýbala přirozeným dětským hrám a zábavám, místo toho se zajímala o modlitby a další náboženské věci." Když bylo Anežce osm let začal se otec zajímat o vdavky své nejmladší dcery. Usiloval o spojení s Hohenštaufy a zaslíbil jí tehdy devítiletému synovi německého císaře Fridricha II., Jindřichovi VII. Štaufskému. Anežčino věno bylo velmi vysoké -třicet tisíc hřiven stříbra. Místem výchovy budoucí císařovny se stal na příštích šest let dvůr rakouského vévody Leopolda VI. Babenberského. Ale v roce 1224 začal Leopold, podporovaný pravděpodobně arcibiskupem Engelbertem, intrikovat a obrátit pozornost Hohenštaufů k anglické princezně. Sňatek mezi ní a Jindřichem měl zprostředkovat právě rakouský vévoda. Jednou však patnáctiletý Jindřich vyslovil: "Anežku nechci a nikdy si jí nevezmu!" a hned následujícího roku se oženil s o deset let starší Markétou Babenberskou, Leopoldovou dcerou. Byla to Markéta, se kterou se o čtvrt století později oženil " král železný a zlatý", Přemysl Otakar II.

V roce 1225 se tedy čtrnáctiletá Anežka opět vrátila domů. Dlouho však nečekala, protože následujícího roku přijelo do Prahy poselstvo anglického krále Jindřicha III. Plantageneta. Jenomže v roce 1229 Jindřich zasnoubení s tehdy osmnáctiletou Anežkou zrušil. Poté se náhle začal o Anežku znovu zajímat římský král Jindřich VII. Štaufský. Ani mu nevadilo, že je již mnoho let ženatý s Markétou Babenberskou, ani to, že Anežku před lety nevkusně odmítl. Počínání Jindřicha hlavně vyděsilo jeho otce , Fridricha II., a proto ho rychle usmířil s jeho ženou Markétou, ale také je raději poslal na dalekou Sicílii. Jako poslední se o Anežku ucházel sám německý císař Fridrich II., bylo to vůbec poprvé kdy císař učinil takovou nabídku českým Přemyslovcům. Anežka ho však odmítla. Za života jejího otce, by se něco takového nemohlo stát. Avšak její bratr přenechal v rozhodnutí o její osobě naprostou volnost.


Vstup do kláštera


Když se situace v rodině po roce 1230 stala uvolněnější, vzala Anežka osud pevně do svých rukou. V církevních ctižádosti Anežku nejvíc ovlivnila její sestřenice Alžběta Durynská, která po smrti svého manžela Ludvy Durynského založila špitál menších bratří v Marburku. Alžběta zemřela v roce 1231 a již v roce 1235 byla prohlášena za svatou. Zdá se, že se Anežka rozhodla její příklad následovat. Již v roce 1232 založila poblíž kostela svatého Haštala na Starém Městě pražském špitál svatého Františka. Anežka byla přesná kopie dobročinnosti své sestřenice. Hned následujícího roku nechala postavit v blízkosti špitálu dvojici klášterů: mužský klášter menších bratří svatého Františka a ženský klášter řádu svaté Kláry. Byl to velkolepý podnik který neměl v Čechách analogii. Ženy, které se rozhodly vstoupit do kláštera, byly nejdříve uvedeny do noviciátu- zkušební doby čekatelů řeholnického stavu. Když se novicka po roce rozhodla, že se stane řeholnicí, musela nejdříve složit slib jeptišky. Klášter se stal až do Anežčiny smrti jejím jediným domovem. K jídlu dostávaly dvakrát denně bezmasou stravu a naslouchaly přitom předčítání z náboženských knih, převážně z legend. Do kláštera klarisek bylo v roce 1233 uvedeno pět sester z Itálie. Vyvrcholením je vstup samotné Anežky Přemyslovny do kláštera na jaře roku 1234. Brzy stanula v jeho čele jako abatyše. Bylo jí mnoho tolerováno snad jen proto, že byla členkou vládnoucího rodu a sestrou českého krále. Ona sama se titulovala jako "učednice svatého Františka, sestra českého krále". Řehole svaté Kláry se v této době vyznačovala značnou přísností. Jeptišky musely být odděleny od okolního světa a musely se řídit přesnými pravidly a povinnostmi. Anežka si však pro sebe velice brzy vymohla značné úlevy. Poskytl jí je papež Řehoř IX., se kterým vedla ve třicátých letech hojnou korespondenci.


Svatořečení

Anežka začala usilovat o to, aby se stala světicí. Z let 1235 až 1242 známe víc než dvacet listin psaných Řehořovi IX., ve kterých jsou dotazy, prosby a náměty k vyplnění jedné z hlavních podmínek svatořečení. Anežská legenda, která se o jejím životě zachovala, praví "o převeliké pokoře a poslušnosti její", " o svaté a pravé chudobě této panny", " jak tvrdě trýznila tělo své", "o horlivé modlitbě a podivuhodné úctě k svátosti oltářní", "o vroucí lásce k utrpení a kříži Kristovu"a "o veliké lásce k sestrám a jiným jakkoliv stísněným". I její mateřská přítelkyně sv. Klára, se kterou si dopisovala, jí ve svém třetím dopise napomíná: "Poněvadž naše tělo není ze železa ani síla naše silou kamene, avšak jsme slabé a těla neduhům podrobena, prosím Tě v Pánu aby ses vystříhala přílišné přísnosti v postu…"
O založení vlastního řádu, se Anežka pokusila s pomocí svého bratra i v roce 1237. Starý papež Řehoř však od začátku chápal původní motivaci Anežčiny horlivosti. Papež, který se sám před léty podílel na vzniku řádu svatého Františka, Anežčiny návrhy opatrně odmítl.
Již za života Řehořova se kolem pražského špitálu svatého Františka sdružilo bratrstvo, jehož členům papež roku 1250 povolil nosit vlastní řádové označení. Provedení tohoto aktu bylo svěřeno pražskému biskupovi Mikulášovi, který členům bratrstva roku 1252 propůjčil právo nosit na plášti značení červeného kříže s hvězdou. Tak byl položen základ k vytvoření nového řádu, jediného, který byl původem pouze český, totiž křížovníků s červenou hvězdou. Jeho zřízení potvrdil papež Alexandr IV. v roce 1256. nový řád se těšil v Praze velké přízni. Proto mohl opustit prostory u svatého Haštala a získat důstojnější postavení v kostele svatého Petra na Poříčí. Mniši však zde pobyli velmi krátce a natrvalo se usadili až u Juditina mostu - v kostele svatého Františka.


Aktivity

Kromě toho co všechno Anežka dělala, nepřestala zasahovat do veřejného života. Celý duchovní proud, ke kterému se hlásila, stojí ještě v této době plně na straně papežské kurie.
Měla i jistý podíl na zlomení odporu Štaufské strany v Čechách, která se snažila paralyzovat příklon Václava k Římu. Ta totiž postavila proti králi jeho vlastního syna, Přemysla Otakara II. Anežka zprostředkovala králi v roce 1249 nejen příznivý obrat v pražských městech, ale podílela se také na smírném vyřešení sporu mezi oběma muži, které však bylo pouze dočasné.
V Anežce však zůstává ještě živé svědomí rodové důstojnosti. Anežka totiž i v té době, kdy její synovec, Přemysl Otakar II. , "Král železný a zlatý" , ocitá na konci své odvážné i skvělé životní dráhy v boji s chráněncem kurie německým králem Rudolfem Habsburským, stojí pevně na straně Přemyslovců.
A jako by se v této tehdy šestašedesátileté ženě zosobňovalo sebevědomí celé dynastie, přijímá 8. září 1277 do svého kláštera svoji praneteř Kunhutu, kterou byl nucen Přemysl Otakar II. po svém prvním pokoření roku 1276 zasnoubit se synem Rudolfa Habsburského, Boleslavem II. Mazovským. A navíc Anežka v době válečného tažení před bitvou na Moravském poli - přestože je král pro svůj odpor proti Rudolfu Habsburskému stižen papežskou klatbou - konají se za něho v klášteře modlitby a pobožnosti. Dokonce s takovou intenzitou sleduje v duchu boj nešťastného krále, že v rozhodující chvíli, 26. srpna 1278 upadá v jakousi extázi, odhalující jí v děsivém vidění synovcův pád.
Tragický Otakarův skon znamenal pro Anežku osudovou ránu. Po králově smrti nastala v kvetoucích Čechách léta skutečné bídy, vysilujících bojů a strašlivého moru. Ale právě tehdy se Anežce nejvíce osvědčila síla ducha. Když nebylo v Čechách co na sebe nebo něco k jídlu, věřila Anežka v Boha, že jí sešle dobré jídlo i oblečení. Také bylo od Anežky velmi šlechetné, že v tak hrozných dobách, přibírala do kláštera na Františku další a další lidi, jako byla třeba vdova Kunhuta, která se po útěku z vězení Oty Braniborského na Bezdězi uchýlila právě do kláštera na Františku, kde Anežka zatím vychovával její dceru Kunhutu.


Smrt a kanonizace

Anežka zemřela až na konci smutného období našich dějin, známého jako doba "Braniborů v Čechách". Zemřela dne 2. března 1281 a je pochována v Anežském klášteře, kde si přál být pochován i její bratr Václav I. Klášter se stal pro příští léta královskou hrobkou, jakýmsi Přemyslovským mauzoleem.
O prohlášení Anežky Přemyslovny za svatou se pokusila už Eliška Přemyslovna, která ji velice obdivovala. Snažila se o utvrzení svaté pověsti, čímž by mohl být ozářen zánik vymírající dynastie. Pokusila se dokonce roku 1328 vymoci své pratetě kanonizaci. Zemřela však příliš brzy.
Jedním z problémů bylo i to, že se velmi dlouho nemohly najít její ostatky.
Podobné snahy měl i Karel IV. Nebo jeho syn Václav IV. A přestože měl v 17. století stejné záměry císař Leopold, nenašlo všechno tohle snažení úspěchu.
Avšak svatořečení, po kterém tolik toužila se jí dostalo až těsně před "sametovou revolucí" dne 12. listopadu 1989. Její kanonizace byla vyřčena z úst papeže Jana Pavla II.


Anežský klášter

Anežský klášter byl založen při hradbách Starého města roku 1233 a je klenotem naší ranné gotiky. Je to celý architektonický komplex, sloužící jako dva kláštery- panenský a mužský. Tyto sdružené sněmy sousedily, ale život v nich probíhal odděleně. Oba kláštery měli svou vlastní kvadraturu- čtvercovou rajskou zahradu, která sloužila k rozjímání.
Plánovaná adaptace na trestnici, nebo dokonce demolice naštěstí neproběhla, neboť vznikla snaha uchovat tuto významnou památku rané gotiky. Anežský klášter získal statut národní kulturní památky a díky nákladné rekonstrukci se stal v letech 1956-1980 obrazárnou Národní Galerie, v níž můžeme shlédnout české obrazy pocházející z 19. století.


Anežka Česká- bývá nejčastěji zobrazována v řeholním rouše s korunkou na hlavě, ale občas také v královském hermelínu. Můžeme ji také vidět i bez královských atributů pouze s ubožákem u nohou a s modelem kostela v ruce. Na výjevech nejčastěji ošetřuje nemocné, uděluje almužnu nebo sytí hladové.

Změny slovního významu

29. ledna 2008 v 16:04 ČEŠTINA
19. b) Změny slovního významu
- věcný význam slova je ustálený nebo proměnlivý
a) zužováním významu - nábytek (od nabýti), dobytek (od dobýti)
b) rozšiřováním - k pojmenování představa nadřazené užijeme jména představy podřazené
- limonáda - původně jen z citronu (limon)
c) přenášení pojmenování - vzniká přenesený význam
  • konkretizace abstrakt (ze základního významu se vyvíjí významy druhotné; řeznictví, cukrářství - souhrn charakteristických znaků; kování, psaní - jméno děje) × opak je abstraktizace konkrét - jádro → jádro problému
  • metaforické - na základě podobnosti - kočička, mandle, zub (zub, na sezení)
- metaforický charakter mají lidová rčení
  • metonymické - na základě věcné souvislosti - mít husí kůži (strach)
  • synekdochické - na základě věcné souvislosti kvantitativní - ty nohy, co se nachodily
d) změnami v hodnocení - zhoršováním významu - chlap - původně muž neurozeného původu
- zlepšování významu - znamenitý - původně velký, patrný
e) oslabování, zesilování, protiklad
o eufemismus - ztlumené vyjádření trapné nebo nepříjemné představy - být v náladě (= opilý)
o dysfemismus - opak eufemismu - pošel, chcípl
o litotes - oslabení popřením protikladu - to není pravda (= lež)
o hyperbola (nadsázka) - pojmenování zveličující - moře slz, šíleně, kolosální
o ironie - pojmenování v opačném významu, zlehčující, posměšné - To je, ale chytrák!
o kakofemismus (opak ironie) - nadávka, hrubé slovo - Ty darebo, lumpe, mrško.

Osobnost a dílo Karla Čapka

29. ledna 2008 v 16:04 ČEŠTINA
19. a) Osobnost a dílo Karla Čapka
Karel Čapek (1890 - 1938)
- otec byl lékař
- měl bratra Josefa a sestru Helenu
- bratr Josef zemřel v koncentračním táboře
- studoval na gymnáziu v Hradci Králové, Brně a v Praze na Filozofické fakultě UK
- získal doktorát
- trpěl Bechtěrevovou nemocí a nebyl odveden na vojnu
- byl zaměstnán v Národních listech, ale přešel do Lidových novin
- psal glosy, sloupky, fejetony, povídky
- působil také jako dramaturg Vinohradského divadla
- podnikl také celou řadu cest po Evropě - inspirace pro cestopisné fejetony
- oženil se s Olgou Scheinflugovou
- osobní přítel T. G. Masaryka
- byl ve skupině pátečníků (scházeli se v pátek u Čapka)
- odmítal jakékoliv fyzické násilí, varoval před technikou, použití násilí: odpůrce války
- vztah k životu: přesvědčivý demokrat, neexistuje absolutní pravda
- pochován v Praze na Vyšehradě
- jeho dílo bylo přeloženo do 85 jazyků
Význam Karla Čapka:
- prvky demokracie, svobody, lidskosti
- celé jeho dílo je poznamenáno otázkou poznání
- vynikal jako vynikající stylista
- překládal moderní francouzskou poezii ( Appolinaira )
I. varování před zneužitím vědy a techniky:
Zářivé hlubiny - reakce na potopení Titaniku
Adam Stvořitel - napsal společně s bratrem
- bůh zničil lidstvo jako trest za hříchy a domýšlivost
- pověřil Adama, aby vytvořil lidstvo nové, které je, ale ještě horší než to původní
Továrna na absolutno - byl vytvořen stroj, který dokonale spaluje hmotu a jako vedlejší
produkt vytváří absolutno
- lidé zasaženi absolutnem se nejdříve cítí absolutně šťastni, ale později
se u nich vyvine náboženské šílenství
- příběh končí válkou všech proti všem
- je to román, který vznikl propojením fejetonů a reportáží
Krakatit - hlavní postava je ing. Prokop, který vynalezl třaskavinu = krakatit
- dostává se do konfliktu s lidmi, kteří chtějí zneužít výbušninu k vojenským účelům
- to ho vede k úvahám o odpovědnosti vynálezce za svůj vynález
R. U. R. - (= Rossumovi univezlní roboti) - slovo robot vymysleli bratři Čapkové
- pan Rossum měl továrnu v něž začal vyrábět roboty, kteří byli dokonalí a nahradili
lidskou práci, po nějaké době se však roboti vzbouřili a lidstvo vyhubili
- přežil pouze Alquist, který měl řídit výrobu nových robotů
- v závěrečné scéně, kdy je pokus o pitvání dvou robotů Heleny a Primea se mezi
dvěma stroji objevila láska a tím i naděje na zachování života na zemi
Věc Makropulos - hlavní hrdinka je Elina Makropulos, která vlastní recept na nesmrtelnost
- je, ale osamělá, nešťastná a velice zlá na okolí
- proto věnuje recept mladé herečce, která jej však zničí
II. drobnější prózy:
- sbírky fejetonů:
Italské listy, Anglické listy, Výlety do Španěl
Zahradníkův rok
- přepracování některých všeobecně známých témat - sb. Kniha apokryfů - např. Romeo a Julie
- detektivky:
Povídky z jedné a druhé kapsy - zločinci jsou v jeho podání často nešťastní, nevinní lidé,
kteří byli ke svému činu donuceni
- patří sem i povídky, kde se Čapek snažil ukázat pravdu:
Rekord, Básník, Sňatkový podvodník, Čintamani a ptáci
Zločin na poště, Ukradený spis, Případ s dítětem
III. noetická trilogie:
- tři romány, které spojuje snaha o zjištění pravdy
- ovlivněny pragmatismem (= Čapkova filosofie), který vzniká v USA ve 20. století
- vychází z toho, že absolutní pravda neexistuje, protože každý člověk má za sebou jiné zkušenosti
Hordubal - příběh sedláka, který se vrátil z Ameriky a zjistil, že ho žena podvádí s čeledínem
- na konci příběhu je zavražděn
- poté je děj znovu převyprávěn z pozice vyšetřujícího policisty a z pohledu soudce
Povětroň - básník, jasnovidec a jeptiška se snaží každý po svém zrekonstruovat osud zraněného
letce, který leží v bezvědomí v nemocnici
Obyčejný život - železničář, který při odchodu do důchodu zakapituluje svůj zdánlivě obyčejný
život a zjišťuje, že přeci jenom zažil okamžiky, kdy se zachoval jako hrdina
Loupežník - je divadelní hra
- příběh rodiny profesora, který svou dceru příliš ochraňuje a nedá ji volnost
- vyjadřuje zde dvojí pohled na život - generační spor
- pravdu má i profesor, který se o svojí dceru bojí i Mimi, která chce víc volnosti a
svobody
Ze života hmyzu - je to alegorie z jižních Čech
- na scénách z hmyzí říše je kritizována lidská společnost
- vše je komentováno postavou tuláka
IV. varování před fašismem:
Bílá nemoc - drama - děj se odehrává v blíže neurčeném státě, v jehož čele stojí Maršál, který
vede svoji zemi do útočné války
- současně je obyvatelstvo napadeno neznámou chorobou, kterou umí vyléčit pouze
doktor Galén - léčí, ale pouze chudé a vydání léku všem podmiňuje zajištěním
trvalého míru - na jeho požadavek je Maršál schopen přistoupit teprve
v okamžiku, kdy sám onemocní - nakonec je doktor Galén ušlapán
zfanatizovaným davem => Čapek se ztotožňuje s názory doktora Galéna
Válka s mloky - lidstvo objevilo inteligentní mloky a začala je využívat k práci
- mloci se vzbouřili a začali lidem potápět pevninu
- příběh končí v okamžiku, kdy se mlok objeví pod Karlovým mostem
Matka - vznikla v období Španělské války
- děj: matka měla manžela a pět synů, ale kromě nejmladšího Tonyho všichni postupně
zahynuli - matka si zachovala schopnost se svými mrtvými mluvit
- země je napadena a nejmladší Tony se chce přihlásit na frontu, ale matka ho nechce
pustit, ale v okamžiku, kdy se z rádia dozví, že nepřátelská letadla vybombardovala
školu a střílela do dětí, podá Tonymu pušku a řekne "Jdi!"
- Čapek řeší mužský a ženský pohled na svět
V. pohádky:
Dášenka čili život štěněte
Devatero pohádek a jedna jako přívažek od Josefa
Velká doktorská pohádka
Tlustý pradědeček

Přemysl Otakar II král český,železný a zlatý

29. ledna 2008 v 16:01 DĚJEPIS

Přemysl Otakar II král český,železný a zlatý




Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý (* kolem roku 1233 - 26. srpna 1278 Suché Kruty) byl pátým králem českým z rodu Přemyslovců (korunován 1261), mocným středoevropským panovníkem, který dočasně k Čechám připojil rakouské země jako dědictví po vymřelých Babenbercích avšak neudržel je proti nastupujícím Habsburkům, když padl v bitvě na Moravském poli proti římskému králi Rudolfovi I.

Byl druhorozeným synem krále Václava I. a Kunhuty Štaufské.

O vládci tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti neudávají kroniky příliš nezaujatých faktů. Byl to hezký snědý muž nevysoké postavy, s dvorským vychováním, spíše společenský a výřečný a na svou dobu vzdělaný. Z jeho činů lze usuzovat na velkomyslnost a jistou svobodomyslnost (roku 1254 například potvrdil nebývalá práva Židům: obecní samosprávu a právo na ochranu majetku). Netrpěl přecitlivělostí svého otce a syna, ale někdy prý propadal bezdůvodným záchvatům vzteku a jako většina středověkých panovníků nesnášel odpor. Přemysl Otakar II. v dobře interregna (bezkráloví, respektive slabé panovnické moci) v římskoněmecké říši vybudoval rozsáhlé panství, které se rozkládalo za Alpy až k Jaderskému moři, rodové državy téměř zdvojnásobil. Pro svou moc a bohatství byl nazýván králem železným (spíš protože měl silnou obrněnou jízdu než aureole neporazitelnosti) a zlatým (byť jeho bohatství pocházelo ze stříbra). Prokazatelně patřil k předním vládcům tehdejší Evropy. Přemyslův závratný vzestup však následoval strmý pád.

Kromě expanze na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním - v letech 1254-55 (a 1267-8) se účastnil křížové výpravy do (pobaltského) Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupstvím spravujícím dobytá území, ale nejsou úspěšné (hlavně díky malé podpoře papežské kurie). V Pobaltí založil město Královec (německy Königsberg, dnešní Kaliningrad). Po návratu (1255) se ucházel o královskou korunu v říši (po matce pocházel z císařského rodu Štaufů). Kurfiřti ani papež však nehodlali dát k Přemyslově kandidatuře svůj souhlas a Přemysl pragmaticky podporoval oba kandidáty, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říši a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.

V roce 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, spojencem Bély IV., a uzavřel s ním mír. Roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu . Papež ovšem nepotvrdil následnické právo jeho syna Mikuláše na český trůn. Toho roku byla svedena i bitva u Kressenbrunnu, ve které byl český král o poznání úspěšnější než v boji s bavorským vévodou a ukončil tak létité spory o Štýrsko s Bélou IV. Rozvodem se stárnoucí Markétou si uvolnil cestu k dalšímu sňatku s Bélovou vnučkou Kunhutou Uherskou, ze kterého by mohl vzejít dědic s legitimním původem. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Otakarem a Bélou IV.

Otakarova vláda znamenala zvýšení prestiže českého státu i jeho panovníka - Přemysl až neobyčejně posílil své postavení uvnitř království na úkor šlechty. Svoji moc opíral především o nově zakládaná města (České Budějovice, Menší Město pražské - Malá Strana), do nichž zval německé kolonisty (za jeho vlády vzniklo přes padesát českých měst). Hned na počátku své vlády zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky.

Bohatla a sílila také šlechta. Mocné rody přebíraly do dědičné držby staré knížecí hrady i statky a rády zapomínaly, že byly jejich předkům svěřeny pouze do "knížecí vůle". Přemysl stejně jako jeho předchůdci považoval stát za své vlastnictví. Omezování svých dosavadních výsad, prosazování magdeburského práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král znepřátelil především rozvětvený jihočeský rod Vítkovců (Rožmberků). Ti se proti němu spojili s jeho říšským rivalem, novým německým králem Rudolfem Habsburským (zvolen 1273). Římští kurfiřti nechtěli za německého krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého, sám Přemysl si ale předem nezajistil jejich podporu.

Přemysl Rudolfovu volbu neuznal, navíc nebyl k volbě přizvaný a český hlas byl nahrazen hlasem bavorským, což považoval za hlubokou urážku. Svou ctižádostí se ocitl v politické izolaci, špatně odhadl situaci v říši, která směřovala k rozbití jeho panství. Habsburk začal bezprávně zasahovat do záležitostí českého státu a podporovat proti králi odbojnou šlechtu. Kromě toho se snažil získat Rakousy. Vítkovci (vedoucí úloha Záviše z Falkenštejna je ovšem pozdější literární výmysl) a Rýzmburkové zahájili vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila uzavřít s Rudolfem Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí. Český král se ocitl v nemilé situaci, kdy ho Rudolf tlačil od ústupku k ústupku, přičemž z dohodnutých podmínek německý král nesplnil téměř nic. Přemysl se tento stav rozhodl řešit bitvou na Moravském poli (1278), která se ale změnila v politickou a jeho osobní katastrofu. Jeho ostatky byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly uloženy ve Znojmě. V roce 1296 byly přeneseny do Prahy, uloženy nejprve v klášteře na Františku, a poté v chrámu sv. Víta na Pražském hradě (1373).

Řeka lásky

26. ledna 2008 v 16:33 HUDEBKA
Zkoušej se mnou
každou chvíli,
projít línou řeku snů,
uvidíš až den se schýlí
najdem vodu kouzelnou,
najdem řeku jménem Láska,
která má jen jeden břeh,
na něm až pak budem stát,
můžeš říkat mám tě rád,
můžeš říkat slunci hřej
dlaním bílým teplo dej.

Spolu půjdem řekou lásky,
možná že ten její proud,
odpoví nám na otázky,
které budou kolem plout,
až tvé oči modrou barvu
vody v řece lásky budou mít,
podle starých pověstí
promění se ve štěstí,
každý kousek bolestí a snů.

Řeky lásky proud kolem nás jde dál,
přebroď řeku snů a přijdi blíž,
mosty zpátky spal život půjde dál,
svoje sny ty s láskou neztratíš,
řeky lásky proud kolem nás jde dál,
přebroď řeku snů a přijdi blíž,
mosty zpátky spal život půjde dál,
svoje sny ty s láskou neztratíš.

Řeka lásky konec nemá,
věčně můžeš proudem jít,
dokud nejsou ústa němá,
dá se její voda pít,
až tvé oči modrou barvu
vody v řece lásky budou mít,
podle starých pověstí
promění se ve štěstí,
každý kousek bolestí a snů.

Řeky lásky proud kolem nás jde dál,
přebroď řeku snů a přijdi blíž,
mosty zpátky spal život půjde dál,
svoje sny ty s láskou neztratíš,
řeky lásky proud kolem nás jde dál,
přebroď řeku snů a přijdi blíž,
mosty zpátky spal život půjde dál,
svoje sny ty s láskou neztratíš.

Řeky lásky proud kolem nás jde dál,
přebroď řeku snů a přijdi blíž,
mosty zpátky spal život půjde dál,
svoje sny ty s láskou neztratíš,
řeky lásky proud kolem nás jde dál,
přebroď řeku snů a přijdi blíž,
mosty zpátky spal život půjde dál,
svoje sny ty s láskou neztratíš.

Řeky lásky proud kolem nás jde dál,
přebroď řeku snů a přijdi blíž,
mosty zpátky spal život půjde dál,
svoje sny ty s láskou neztratíš.

Tři kříže

26. ledna 2008 v 16:32 HUDEBKA
Dávám sbohem břehům proketejm
který v drápech má ďábel sám
bílou přídí šalupy my grave
míří k útesům který znám.

REF:
Jen tři kříže z bílýho kamení
někdo do písku poskládal
slzy v očích měl a v ruce znavený
lodní deník co sám do něj psal.

První kříž má pod sebou jen hřích
samý pití a rvačky jen
chřestot nožů při kterým přejde smích
srdce kámen a jméno Stan.

REF:
Jen tři kříže ...

Já Bob Green mám tváře zjizvený
štěkot psa zněl když jsem se smál
druhej kříž mám a chrápu pod zemí
že jsem falešný karty hrál.

REF:
Jen tři kříže ...

Třetí kříž snad vyvolá jen vztek
Kenny Rogers těm dvoum život vzal

REF:
Jen tři kříže ...

Johann Sebastián Bach

26. ledna 2008 v 16:23 HUDEBKA
Johann Sebastián Bach
(1685 Eisenach - 1750 Lipsko)
-téměř v deseti letech ztratil oba rodiče
-vychovával ho jeho starší bratr
- hrál na varhany, cembalo, housle
-působil jako varhaník na různých místech
-byl dvakrát ženatý
-měl 20 dětí (1-manželství 13, 2-manželství 7) některé z nich brzy zemřeli
-ke konci života oslepl
tvorba:varhaní skladby
koncerty pro housle
braniborské koncerty

Čísla

26. ledna 2008 v 16:17 HUDEBKA
Čísla
sólo - zpívá nebo hraje 1 člověk
duo - 2
trio - 3
kvarteto - 4
kvinteto - 5
sexteto - 6
septeto - 7
okteto - 8
noneto- 9

hudební výrazové prostředky

26. ledna 2008 v 16:11 HUDEBKA
Hudební výrazové prostředky
a, melodie
b, rytmus
c, harmonie - sled různě propojených akordů
d, dynamika
p-pianino-slabě
ƒ- forte- silně
mƒ-mezzoforte- středně silně
< zesilovat-crescendo (krešndo)
> zeslabovat-decrescendo
hudební barva
kontrast (opak, protiklad)
gradace (stupňování)